17. listopadu si každoročně připomínáme události, které znamenaly zlom v boji za svobodu a demokracii. Tato významná část naší historie nás inspiruje k přemýšlení o hodnotách, které jsou pro nás dnes stále aktuální. V redakci jsme tak vybrali hry, která podle nás nejlépe oslavují a reflektují boj za svobodu. Nebo jsme si tamní boj minimálně nejvíc zapamatovali.

Jakub Malchárek: Papers, Please

zdroj: tisková zpráva

Papers, Please na svobodu a demokracii nahlížejí z trochu jiného úhlu než běžné hry, kde si to s „komáry“ vyříkáváte pěkně postaru přes mířidla samopalu. Simulátor úředníka, který kontroluje doklady na hraničním přechodu, ukazuje strasti totalitního režimu, jeho dopad na běžné občany mrazivými morálními dilematy a dokládá, jak těžká vojenská bagančata dokáží zadupat do země i ty nejodvážnější.

Už jen přebujelá byrokracie, kdy se podmínky vstupu do imaginární socialistické země Arstotzka neustále komplikují, dokládá, jak neefektivní státní aparát sežvýká i ty nejodolnější. S každým uplynulým dnem je nutné déle listovat v přiložených manuálech, za každou chybu jste potrestáni a chraň vás ruka Leninova, pokud se pokusíte do země vpustit režim rozvracející živly. Popravčí četa se jen třese na to, aby mohla zamávat s každým nepohodlným soudruhem.

Dodnes vzpomínám na pomateného dědu, který se do Arstotzky snaží na několik pokusů dostat přes zjevně falšované doklady. Až do momentu, kdy přijde s platným pasem a povolenkou ke vstupu do země. Papers, Please před vás pokládá obtížné morální volby a tahle je jedna z nejlepších. Je vám totiž naprosto jasné, že si na pohled neškodný pán nemohl doklady opatřit legálně. Na papíře ale vše sedí a podle pravidel byste ho měli pustit přes hraniční přechod. Jak se ale ve skutečnosti zachováte? Necháte nebožáka zavřít pohraniční stráží? Jako příkladný obránce režimu jej odmítnete i za cenu vlastního potrestání? Nebo mu umožníte vstup do státu, i když riskujete, že jde o teroristu, který může připravit o život spousty nevinných?

zdroj: Archiv

Papers, Please zkrátka ukazuje, jak zlovolná totalita dokáže i z těch nejobyčejnějších lidí udělat krvelačné bestie, které ohnou hřbet a za pokřiku stranických hesel na bližním člověku páchají ta nejhorší zvěrstva. Hra dokáže nastavit místy docela ošklivé zrcadlo do toho, jak byste se za „totáče“ zachovali vy.

Pavel Makal: Fallout 3

Protože se mi dostalo slušného vychování, přirozeně opovrhuji komunismem, socialismem, marxismem, leninismem a všemi ostatními -ismy, které se snaží zbavit člověka jeho osobních svobod a zodpovědností „pro jeho vlastní dobro”. I proto je pro mě 17. listopad asi nejdůležitějším státním svátkem, předčícím i 28. říjen.

zdroj: Bethesda

Když padl návrh na toto téma, okamžitě jsem si vzpomněl na svou oblíbenou scénu z Falloutu 3, kdy v samém závěru doprovázíte obrovského bojového robota s příznačným názvem Liberty Prime na jeho cestě ověnčené zkázou desítek vojáků Enklávy. Liberty Prime vznikl ještě před Velkou válkou jako jedna z významných zbraní proti čínské komunistické armádě a kromě velkorysé palebné síly byl vybaven také řadou velmi povzbudivých výroků, pronášených nekompromisním kovovým hlasem. Jmenujme ty nejlepší:

„Democracy.... is non-negotiable.“

„Death is a preferable alternative to communism.“

„Communist detected on American soil. Lethal force engaged.“

„Tactical assessment: Red Chinese victory—impossible.“

„Communism is the very definition of failure.“

„Communism is a temporary setback on the road to freedom.“

„Embrace democracy or you will be eradicated.“

„Democracy will never be defeated.“

Přiznejme si, že vláda Spojených států v univerzu Falloutu měla před zmíněnou Velkou válkou celou řadu vlastních problémů, vztah k Rudé zhoubě byl ale ukázkový. Přeji hezký 17. listopad!

Adam Homola: Far Cry 6

Přiznám se, že mě na první dobrou napadl Metal Gear Solid. Jenže tam, kde je Kodžimovo veledílo v tématech svobody a demokracie příliš komplikované, propletené a místy opravdu zamotané jako kabely, tam je Far Cry 6 přímočaré a efektivní. Přitom se hned v jedné z úvodních scén nebojí otřít i o složitost tématu, kdy vám jedna z postav na férovku říká, že tohle není jednoduché. Že se budou tamní obyvatelé navzájem zabíjet i další generace. Že celý fiktivní ostrov Yara je zaseknutý v nekonečném cyklu tyranie a revoluce. 

zdroj: Vlastní foto autora

A tak hra, která je ve výsledku jen lehce nadprůměrnou střílečkou v hezkých kulisách, začíná poměrně drsně. Můžete se snažit, můžete sesadit hlavního záporáka, ale v konečném důsledku je to vlastně tak trochu jedno. Jste jen jedním z mnoha koleček v gigantickém soukolí, které se pořád točí bez ohledu na to, v jakém politickém stavu Yara zrovna je. Nic totiž netrvá věčně.

Ale to je pro účely hratelnosti tak nějak vedlejší, protože vaším úkolem je ten cyklus prolomit, byť jen třeba na chvíli a vybojovat si svobodu, po které zdejší bojovníci tak touží. A tak jakkoliv je celé Far Cry 6 dost přímočaré a s tématem svobody a demokracie si nehraje tak sofistikovaně a komplexně jako právě třeba Metal Gear, je toho hra plná a neustále vám připomíná, jaké je tady vaše poslání, o co vám jde a čeho musíte dosáhnout.

zdroj: Foto: Ubisoft

Pokud si tak chcete dát téma svobody a demokracie v herní podobě, ale Metal Gear Solid je příliš komplexní, Papers, Please příliš depresivní a třeba The Tomorrow Children příliš divné, je Far Cry 6 možná tak akorát. V rámci mainstreamových titulů určených pro masy zvládá téma svobody zpracovat sice jednoduše, ale efektivně, přičemž se tu a tam nebojí lehce otřít ani o složitější otázky. Škoda jen, že tvůrci z Ubisoftu nedokázali k takhle dobře mainstreamově uchopitelnému konceptu udělat lepší, zajímavější a hlavně méně okoukanou hratelnost.

Patrik Hajda: Just Cause & Saboteur

Série Just Cause je takovou krásně extrémní ukázkou toho, co všechno je potřeba k vybojování svobody. A vždycky k tomu stačí jeden jediný agent – Rico Rodriguez. Ten je pokaždé vysazený na nějaký fiktivní ostrov, kterému pokaždé vládne velmi tvrdou rukou nějaký diktátor.

zdroj: Square Enix

Náš expert na svrhávání nepopulárních režimů nikdy nemá nouzi o práci a neštítí se ničeho. Zatímco v jiných hrách se na převraty jde třeba opatrně s pomocí infiltrace a rozvracení zevnitř, tak Just Cause upřednostňuje mnohem přímočařejší přístup – totální destrukci.

Celá hra je postavená na ničení nejrůznějších objektů souvisejících s režimem ve velkém stylu, přičemž se tu pracuje i s odbojem, válkami, získáváním území pod kontrolu a celé to logicky směřuje k svržení diktátora. Je to krásná ukázka toho, že pro svobodu je za jistých okolností potřeba sáhnout po raketometu víc než po čemkoliv jiném.

A protože prostě neumím v těchto článcích volit jen jednoho kandidáta ze dvou svých nejsilnějších adeptů, povím vám holt o obou. Mou druhou ukázkovou hrou boje za svobodu je The Saboteur, která sice má velmi pošramocenou minulost a rozhodně není dokonalá, já však na ní chovám jen ty nejlepší vzpomínky.

zdroj: tisková zpráva

Otevřený svět krásné Paříže, prostředí automobilových závodníků a do toho německá okupace. Irský závodník Sean Devlin se tu stává velmi mocným nástrojem francouzského odboje a na rozdíl od Just Cause tu dává naprostý smysl jít na ukončení německé nadvlády nad městem chytře.

To znamená, že tu není nouze o kradmý přístup, kdy střechy (umíte totiž šplhat po čemkoliv) plné nacistů čistíte pěkně potichu a klidně na sebe můžete hodit německou uniformu, abyste se dostali na potřebná místa a nevzbudili u toho přílišný rozruch.

To nejlepší na celé hře a její prezentaci boje za svobodu je grafická stránka, kde je vždy naprosto krásně patrné, kde se lidé bojí opouštět své domovy a kde už žijí s úsměvem na tváři. 

zdroj: Electronic Arts

Pařížské čtvrti pod nadvládou Německa jsou stylově černobílé s velmi výraznými červenými nacistickými symboly a prvky propagandy, zatímco osvobozené čtvrti hrají nádhernými barvami a jsou zalité sluncem. Prostě krásně komunikovaný rozdíl mezi svobodnými a utlačovanými. 

Šárka Tmějová: Beholder

Série Beholder kolem tématu demokracie a svobody tančí podobným způsobem, jako Kubou zmíňované Papers, Please. Namísto úředníka u hraniční kontroly se v totalitním režimu zhostíte role donášejícího domovníka, přičemž morální dilemata a etická rozhodnutí jsou klíčovými prvky, které prověří vaši schopnost odolat nátlaku vládnoucí strany.

zdroj: Warm Lamp Games

Pozorně poslouchat za dveřmi nestačí, ideálně musíte do bytů nainstalovat i kamery, stejně jako se do nich můžete vloupat a pořádně je prošmejdit, zatímco nájemníci nejsou doma, shromáždit spoustu kompra a pak je vydírat, případně nahlásit úřadům. Protože když podezřelou aktivitu nenahlásíte, možná se pozornost velkého státního bratra obrátí směrem k vaší rodině. Jenže co když je protirežimní živel zároveň svobodným otcem? Vezmete si na triko fakt, že jste z ubohých dětí udělali sirotky, v kterých režim touhu po svobodě zadupe s ještě o to větší vervou? V Beholderu není snadných rozhodnutí a s poctivostí rozhodně nedojdete nejdál.

V druhém díle se pak stáváte stážistou na ministerstvu, kde vás podobným způsobem ponoukají k špiclování vlastního šéfa a kde donášíte na kolegy, anebo místo šplhání po kariérním žebříčku ve jménu svobody a soukromí klesáte dolů. Neúprosná mašinerie vás nenechá si uchovat morální čistotu a živobytí najednou, semele každého a vůbec nejvíc ty, kteří se zaklínají tím, že by rozhodně nikdy nepráskali. Rozhodně velmi efektivně nastavuje zrcadlo hráčské morálce.

Není bez zajímavosti, že za prvními dvěma díly série stojí studio Warm Lamp Games ze Sibiře, loňský třetí díl, který vyšel jen pár dní po začátku ruské invaze na Ukrajinu, už vyvíjeli berlínští Paintbucket Games. A upřímně řečeno, není tak napínavý a drsný jako první dva, ve kterých je zkušenost tvůrců s reálnou totalitou a kulturou donašečství opravdu evidentní. Šlo o pokoutnou ódu na upíranou svobodu, volání o pomoc nebo o rýpnutí do domoviny původních autorů? Dost možná o všechno najednou. 

Aleš Smutný: Suzerain

zdroj: Fellow Traveller

Jedna z nejlepších her, která vám ukáže, že přechod od diktatury k demokracii není žádný med a vaše svoboda není větší než svoboda nejbližší supervelmoci. V roli prezidenta státu, jehož svobody se zrodily z útrap revoluce, se ocitnete mezi několika mlýnskými kameny, od mezinárodní po vnitropolitickou situaci.

Žádné rozhodnutí není černobílé a Suzerain vám krásně ukazuje, že ve chvíli, kdy jste jen malým kolečkem v celkovém chodu věcí, ani dobré úmysly nemusí stačit. Strom svobody nemusíte zalévat krví vlastenců a tyranů, jak pravil Jefferson. Musíte jej držet při životě nekonečným balancováním desítek vah, kdy se snažíte, aby se vaše země rozvíjela, aby nebujela korupce, aby vás neohrožovaly konflikty velmocí a abyste třeba tohle všechno přežili.

zdroj: Fellow Traveller

Samozřejmě, pokud se v Suzerainu rozhodnete jít touto cestou, také se může stát, že půjdete rázným krokem vstříc fašismu či komunismu. Ale pro mne byl nejpamátnější průchod, kdy jsem se snažil být konstruktivním lídrem, který svou zemi vyvede ze stínu diktatury, postará se o vzdělání, rozvoj zanedbaných oblastí, nebude podléhat korupčním tlakům… a nakonec jsem stejně kvůli idealismu a zákulisnímu pragmatismu (hele, bez lobbingu by ta dálnice pro celou jednu oblast země nebyla!) skončil v propadlišti dějin jako symbol selhání. I když vzdělání ženám na severu už nikdo nevezme… Suzerain vás naučí, že příchodem demokracie boj o opravdovou svobodu teprve začíná.