Merch, tedy všechny možné upomínkové předměty, serepetičky, kusy oblečení a tak dále a tak dále, ke hrám neodmyslitelně patří. Snad každý jsme si něco odvezli z nějakého festivalu, koupili si sběratelku, jejíž obsah máme schovaný někde na půdě, zkrátka a dobře jsme si toho našpačkovali tolik, že pravděpodobně nevíme, co s tím.

Nabízí se ale otázka, které kousky máme doopravdy rádi. Které bychom si vzali s sebou, kdyby nám vláda řekla, že si máme během hodiny zabalit to nejnutnější a evakuovat se na Tahiti. A právě ke zodpovězení této záhady jsme dali dohromady dnešní kolektivní článek, kde se vám s tím svěříme.

Vašek Pecháček: Bomber Cyberpunk 2077

zdroj: Vašek Pecháček   zdroj: Vašek Pecháček

Na videoherní merch si zrovna moc nepotrpím. Sběratelskou edici jsem si v životě pořídil všehovšudy jednu, Zaklínače 2 – a to mi ještě Geraltova busta přišla rozbitá, s uraženým ohonem.

Přesto mi CD Projekt nadělil něco, co do dneška využívám a miluju. Vydal jsem se kdysi na Gamescom, kde zrovna probíhala prezentace Cyberpunku 2077. Už tehdy jsme si s kolegy podezřívavě štěbetali, jak je fakt divné, že nás pořád nenechávají hrát a místo toho nám prezentují záběry z hraní, které ale vypadají poněkud uměle a předpřipraveně. Lehce negativní dojem ovšem ustal, když mi byl nadělen BOMBER.

Byl to můj první bomber v životě a dost možná bude taky poslední, protože lepší už nikdy nenajdu. Perfektně padnoucí, nesmyslně pohodlný, z jedné strany černý, ze druhé žlutý, můžete ho nosit tak i tak, stačí ho obrátit naruby. Triumf módního návrhářství a předmět každodenní užitečnosti během jara i podzimu, ba dokonce i za chladnějších letních dní.

Kašlu na titanové ruce a kyberoči, které vidí za roh. Jediná kyberpunková tělesná modifikace, kterou potřebuju, mi visí ve skříni.

Adam Homola: Hrníček Nintendo Switch

zdroj: Adam Homola

Tady musím zklamat. Já na herní věci nikdy moc nebyl a nejsem ani teď. Nesbírám ani figurky, ani herní oblečení, ani cokoliv jiného. Výjimkou potvrzující pravidlo je krásný hrníček k Nintendu Switch. Ten je zvenku černý, zevnitř červený, logo konzole je tam téměř neviditelné a rád z něj piju kávu. Žádný zvláštní vztah k němu ale nemám, čímž můj chabý příspěvek k tomuto tématu bohužel končí.

Pavel Makal: Nečekaná zásilka

Herní merch a sběratelské předměty miluju. Figurek mám hromadu a bohužel už se mi žádné další do kumbálu nevejdou. Vyjma té, kterou jsem dostal loni od kolegů k narozeninám, chovám důvěrnější emoce k třeba číslované sošce Aidena Caldwella, kterou jsem si přivezl z prezentace Dying Light 2 na E3 2019. 

Mohl bych pokračovat přes různá trička, machršňůry z rozličných eventů nebo Lego Tallnecka z Horizonu, radši se ale podělím o asi nejbizarnější součást svojí sbírky herních předmětů.

To mi takhle jednou zazvonil telefon a v něm kurýr, že mi veze objemnou zásilku. Žádnou jsem nečekal a napůl počítal s omylem, jaké však bylo moje překvapení, když se z pečlivě zabalené krabice vyvalila kovová bedna na munici (patrně skutečná, pocházející z armádních přebytků) až po okraj naplněná reklamními předměty k nijak zvlášť pamětihodné akční strategii War Mongrels. 

Nacházelo se v ní nejen obligátní tričko, hrníček nebo kovová plaketa na zeď, ale třeba taky maketa tanku alias stojan na tužky, tak těžký, že by klidně posloužil jako vražedná zbraň, ale kupodivu třeba i bezdrátová sluchátka. Dodnes nechápu, jak se ke mně tenhle reklamní poklad dostal, samotnou hru jsem nikdy vlastně ani nehrál, ale překvapení to rozhodně bylo mimořádné.

Honza Slavík: Warhammer Online

zdroj: Electronic Arts

Vedle kolegů si přijdu malinko méněcenný, protože herních pamětihodností vlastním jen naprosté minimum, a to jsem si ještě k tomu ani žádnou z nich nepořídil sám. Chtěl jsem to udělat vlastně jenom jednou – když vycházelo Diablo III. Ale sběratelka byla beznadějně vyprodaná, tak mě to zas přešlo.

Něco málo by se ale přeci našlo. Zmíním třeba tričko Warcraft III: The Frozen Throne s omrzlým Arthasem, které jsem vyhrál v soutěži v Levelu. Ano, v dávných dobách, kdy bylo potřeba odpovědi napsat na pergamen a předat je poslu na koni.

Nebo triko s bonfirem z Dark Souls, památka na výlet za prezentací Dark Souls III do Varšavy, který mi poskytl několik cenných životních lekcí. Jako třeba že varšavským taxikářům se nedá věřit o nic víc než těm pražským či skutečnost, že i ve čtyřhvězdičkovém hotelu může být restaurace, kde neumí připravit steak.

Opravdu pyšný jsem ale vlastně jen na sběratelskou edici již dávno zrušeného MMORPG Warhammer Online. A to ne kvůli tomu, že by se snad jednalo o nějaký světoborný titul, ale díky způsobu jejího získání: Vyhrál jsem ji totiž kdysi v literární soutěži s povídkou ze světa Warhammeru. Můj příspěvek byl, ruku na srdce, dost otřesný, ale hádám, že účastníků soutěže nejspíš moc nebylo, a porota tak měla vcelku mizivý výběr... Ale čert to vem, na to se historie neptá, beztak jsem vyhrál!

Aleš Smutný: Soška Halo: Reach

Chvíli jsem byl naprosto posedlý soškami, pak mě to pustilo a drtivou většinu jsem porozdával nebo prodal, některé menší kusy zničily děti… Ale co si stále nechávám a cestuje to se mnou z města do města, je velké sousoší z legendární edice Halo: Reach. K té se váže spousta emocí. V první řadě to byl hněv, protože jsem se prostě a sprostě nechal podvést na eBayi. Tehdy jsem pochopil a) jak celý systém včetně falešných hodnocení funguje, b) že eBay, alespoň v té době, pro vás neudělá absolutně nic. 

Jenže legendárku jsem chtěl, a tak jsem do ní znovu vložil nemalé peníze, plný nadějí, že hra nebude špatná a všechny ty cetky a velké sousoší (naštěstí z měkkého plastu) nebudou jen připomínkou selhání. Díkybohu se tak nestalo a hrdinský Noble Team mi stále připomíná skvělou kampaň a příběh hry.

Pravda, prošel si mnohými nesnázemi. Před dětmi nic neschováte, a tak Jorge přišel o svou zbraň a Jun sniperku už moc neudrží, ale… Jsou to vojáci! Navíc, všechno to cestování a právě tyhle „podpisy“ mých potomků daly sošce unikátní emoční otisk, takže se mnou cestuje dál a dál a kamkoliv ji postavím, stále působí majestátně.

Ještě mě napadá jeden kus merche, který se mi vtiskl do paměti, a to přestože ho ani nemám. Není nic horšího než během sběratelského období zavítat na tokijskou Akihabaru, do bazaru s herními a filmovými soškami. Soškový antivariát vás zdrtí jak tím, co všechno byste mohli mít, tak i tím, kolik opravdu velké, kvalitní japonské sculpty stojí (a v bazaru vám to jejich vzácnost ještě znásobí).

Doteď si pamatuju na skoro půl metru dlouhé diorama Danteho z Devil May Cry, jak ve skoku dozadu střílí ze svých pistolí. Monumentální, nádherný kus plný detailů, který musel vážit asi deset kilo a stál v přepočtu asi patnáct tisíc (což pořád není na velký sběratelský kus moc, ale na suvenýr z cest hodně). Naštěstí jsem se uklidnil, i argumentací „jak bys to asi vezl domů?“, ale dodnes na tenhle kousek vzpomínám. 

Patrik Hajda: Knížky všeho druhu

To já si herní merch nechám opravdu líbit. Ať už je řeč o sběratelských edicích (na mysl mi hned připadne dřevěný soudek k Risen 2: Dark Waters s nástěnnou pirátskou vlajkou), soškách z nejrůznějších akcí (nejhezčí v mé sbírce jsou Strife z Darksiders Genesis a poctivé těžítko z Little Nightmares 2), Vaškem zmiňované bundě ze Cyberpunku 2077 či mnoha a mnoha hrami inspirovaných tričkách, které s oblibou nakupuji na Qwertee.

V čem si ale libuji nejvíc, je literatura. A teď mám namysli nejen romány jako Ready Player One či sérii Temného bylinkáře, ale především odborné texty a různé materiály z vývoje her. V knihovničce mi proto nechybí Blood, Sweat, and Pixels a Press Reset od Jasona Schreiera či Sid Meier’s Memoir!

zdroj: Foto: Warhorse

Ale ještě o jeden stupínek výš si vážím velkých artbooků se střípky z vývoje, které vyšly ke hrám Kingdom Come: Deliverance a Mafia Trilogy spolu s výživným průvodcem komplexním světem série Assassin’s Creed a velmi ojedinělým scénářem ke Spider-Manovi.

Figurky jsou moc fajn, člověk se na ně tu a tam rád podívá. Oblečení je logicky funkční a člověk se rád obléká do toho, co má rád. Ale není prostě nad to, když si můžu v pohodlí listovat artbooky, zajímavostmi z vývoje a začíst se do nejrůznějších herních příběhů, ať už jsou skutečné, nebo smyšlené.

Jakub Malchárek: Peněženka Crime Boss: Rockay City

zdroj: Jakub Malchárek

Doslova do tohoto týdne jsem žádný herní merch nevlastnil, tedy až na pár bonusů k fyzickým objednávkám konzolových her. Díky tomu se mi doma válí triko Death Stranding, Horizon Forbidden West nebo třeba Elden Ring. Nejsem sběratel a fyzické hry často po dohrání pouštím dál na second hand trh.

Jenže teď je vše jinak! Navštívil jsem v tomto týdnu Prahu, a když už jsem v Matce měst, zastavil jsem se i v redakci Games na Václavském náměstí. Pozdravit kolegy, odpracovat si novinkovou směnu a v závěru ještě povídat rozumy ve Fight Clubu.

Den předem jsem ve vlaku odevzdal a publikoval recenzi na českou hvězdnou střílečku Crime Boss: Rockay City. No a shodou okolností při mé návštěvě redakce Alešovi přišel tajemný balíček – Koženková peněženka s marketingovými materiály právě pro Crime Boss! 

Šrajtofle uchovávala osm jednodolarových bankovek s podobiznami Michaela Madsena a Dannyho Treja. Dále účtenku s tak nenápadnými položkami, jako jsou lepicí pásky, sportovní tašky, průmyslová vrtačka a vysílačky. No a ještě vizitku z klenotnictví Giovanni’s, výstřižek z novin města Rockay a mapku čtvrtí.

Hru jsem sice v recenzi kritizoval a dle mého do světa díru neudělá, ale peněženka bude mít už navždy speciální místo v mé snad začínající sbírce. Je totiž první. První herní merch, který jsem za svou novinářskou kariéru dostal. Tak snad ne poslední!

Šárka Tmějová: Plyšový troll z Gwentu

Na přítomnost herních doplňků jsem si ve svém bytě zvykla natolik, že je pro mě dost náročné si vybrat nějakého oblíbence. Z pozice herní novinářky jsem už dávno začala opovrhovat línými designy triček, kdy marketingové oddělení akorát nalepí logo hry na nejlacinější bavlněný kousek neurčitého střihu a očekává nehynoucí vděčnost. Kdepak, jsem pěkně rozmazlená!

Hodně si vážím svých Lego stavebnic, ať už Mariovy kostky s otazníčkem skrývající hned několik postaviček a úrovní, Tallnecka z Horizonu, anebo Green Hill Zone ze Sonica. Mám ráda svůj růžovoučký bomber inspirovaný D.Vou z Overwatche, jakkoliv růžová moc nezapadá do mojí celkové estetiky. Zbožňuju i svou kolekci vinylů s herní hudbou, ale nutit mě vybírat z nich jednoho oblíbence je jako vynásobit Sofiinu volbu stovkou a chtít po mně, abych zbylých 199 dětí odkrouhla vlastnoručně.

zdroj: CD Projekt RED

Nakonec tak padla volba na milou plyšovou nestvůrku z dílny CD Projektu. Trollíka Shupeho, který v osamostatněném Gwentu rozdává sudy s novými kartičkami, jste si po velkém úspěchu mohli pořídit i v oficiálním obchodě, můj Shupe je ale z tohoto pohledu vzácný dědeček. Prapůvodně ho totiž Poláci rozdávali na herních akcích v roce 2017, tedy dávno předtím, než jsem herní merch mohla přehrabovat vidlemi. Tehdy jsem na Gamescomu dělala hostesku pro jedno vydavatelství a bylo nemyslitelné se na hodinu urvat, zkusit se vetřít na prezentaci a spokojeně odejít s batůžkem plným zaklínačských herních předmětů.

Naštěstí jsem ale už znala Aleše, který z veteránské pozice herními předměty opovrhoval o mnoho let dřív než já, a tak mi svůj gwentovský pytlík na cvičky věnoval i s většinou obsahu – snad s výjimkou odznáčku nilfgaardské frakce, kterého jsem se ochotně vzdala. Mluvící plyšový Shupík v něm ale zůstal a dodnes se těší výsostnému místečku na mojí poličce. Ahoy-hoy, hooman friend! Oooh... perty gwentycard!