Coby herní novináři se sice dost často specializujeme na určitý typ her, není ale na škodu si občas rozšířit obzory. Vystoupit z komfortní zóny, jak se říká. Které nové kousky pro nás byly za hranou, a které naopak rozdmýchaly vášně, o kterých jsme předtím vůbec netušili, že nám doutnají v srdci?
Patrik Hajda: Phoenix Wright: Ace Attorney Trilogy
zdroj:
tisková zpráva
Přiznám se, že her, se kterými jsem vystoupil z bezpečí, nebylo od mého nástupu do Games.cz málo. Už jenom koupě Switche pro mě byla obrovským zvratem a hry jako The Legend of Zelda: Breath of the Wild, Mario nebo třeba Nintendo Labo mi ukázaly úplně nový svět.
Ale chtěl bych využít této příležitosti a rozpovídat se o jedné konkrétní hře, o které jsem si vážně nemyslel, že by mohla patřit k tomu nejlepšímu, co jsem letos hrál. Řeč je o neobyčejné vizuální novele Phoenix Wright: Ace Attorney Trilogy (shodou okolností jsem i v tomto případě volil verzi pro Switch).
Nikdy předtím jsem nepřišel na chuť vizuálním novelám. Nechápal jsem, co je zajímavé na tom, jenom číst nenadabované texty dvou statických 2D figur. Možná to pramenilo z mého obecně menšího zájmu o četbu. Nicméně delší dobu jsem toužil po jedné věci – hře z právního prostředí. Mám rád Daredevila a zbožňuju seriál Suits, takže když se trilogie Phoenix Wright objevila ve slevě za pár stovek, řekl jsem si, že jí dám šanci.
A je to naprosto a totálně boží! To, že většinu herní doby trávím skutečně jen čtením textů a ničím jiným, mi dovolilo naplno se vžít do příběhu i role detektivního právníka. Na Phoenixi Wrightovi je ale nejlepší herní náplň, která skutečně k mému překvapení… existuje.
Hra vám nedá nic zadarmo, napoví vám jen hodně z dálky a jste to opravdu vy, kdo přijde s protiargumentem, který dostane oponenta do kolen. Musíte zapojit veškerou mozkovou kapacitu, číst mezi řádky, domýšlet si souvislosti a hledat důkazní materiál tam, kde žádný není. Když se spletete, dost to zabolí, když na to kápnete, máte pocit, že byste se právničinou mohli z fleku živit.
Nemyslím si, že bych se teď začal víc zajímat o vizuální novely, už jim ale trochu rozumím. A jsem neskonale vděčný svému několik měsíců starému já, že se odvážilo, opustilo komfortní zónu a poznalo něco fantastického, na co nikdy nezapomenu.
Aleš Smutný: Phasmophobia
zdroj:
Steampowered
Tohle je příslib. Já se totiž ze své komfortní zóny teprve chystám vystoupit a pod vlivem svých spolupracovníků a v zájmu toho, mít ve streamu ječícícho skoro-čtyřicátníka, se pustím do Phasmophobie. A budu pak všechny nenávidět, protože nesnáším lekačkové horory a jediné, k čemu mě můžete posadit, je Resident Evil (kromě sedmičky) a Silent Hill. Vlastně všechny nenávidím už teď. Vraťte mi moji komfortní zónu! Já z ní nechci ven!
Alžběta Trojanová: Phasmophobia podruhé
zdroj:
Kinetic Games
Tak tady se s Alešem naprosto shodnu, ale z výrazně jiných důvodů. Nemám ráda onlinové hry. Nemám ráda, když musím mluvit přes mikrofon. Nemám ráda, když potřebuju víc lidí na to, abych si daný titul užila. Nesnáším indie nedodělky, ze kterých se člověku udělá blbě, protože špatný framerate a FPS kamera mi způsobují enormní závratě (zdravím do Bloober Teamu). Absolutně tak nechápu, že mě Phasmophobia chytla a POŘÁD mě ještě baví.
Zahrála jsem si pár hodin s přáteli, protože jim chyběl čtvrtý do party a já zrovna neměla co dělat. Samozřejmě jsem si nejdřív říkala, že je to naprostá pitomost. Ale měla jsem radost, že mám nějaký lidský kontakt mimo domácnost po vcelku dlouhé izolaci, co jsem tady v Polsku.
Po pár odehraných kolech jsme se najednou dostali do rytmu. Každý měl svůj daný úkol, začali jsme poznávat jednotlivé duchy, konečně jsme přišli na to, jak používat některé předměty, aktivně jsme se rozhodli ulovit nejlepší fotku paranormální události…
Zničehonic se to celé změnilo a musím říct, že se na další hraní neskutečně těším. Což je s podivem hned dvakrát. Zaprvé je tenhle šílený nezávislý nedodělek opravdu naprosto mimo moje běžné chutě. Zadruhé se přiznám, že obecná tužba si sednout a něco si zahrát se mi poslední dobou hodně vyhýbá. Je příjemné vrátit se zpátky k tomu, kdy aktivně chcete trávit čas s nějakou hrou. Takže lovu zdar!
Adam Homola: Pokémon Sword
zdroj:
tisková zpráva
Sword & Shield je pro mě naprosto jasnou definicí vystoupení z komfortní zóny. Pokémony jsem nikdy neviděl, nehrál, nečetl, nesbíral… Jednoduše jsem s nimi nikdy nedělal nic, co se s nimi dá dělat. Jen tedy s malou výjimkou ve formě Pokémon GO a Pokémon Let’s Go Pikachu!. Každopádně jsem přesně o tomhle napsal v březnu komentář, takže vás s dovolením odkážu na něj. Letos jsem totiž žádné jiné srovnatelné vystoupení z herní komfortní zóny nezažil.
Vašek Pecháček: Silent Hill 2
zdroj:
tisková zpráva
Tento rok jsem si zřejmě dopřával herní pohodlíčko, takže musím sáhnout po daleko starší hře: Silent Hillu 2. Dalo by se říct, že to byl můj první a poslední herní horor: Nenápadně ležel mezi asi dalšími pěti disky na PlayStation 2, které jsem si půjčil od kamaráda, protože už je dohrál. Takže jsem absolutně neměl tušení, co mě čeká.
Čekala mě hra, kterou jsem po prvních pár minutách odmítl hrát kdykoliv jindy než za oslepujícího denního světla, když jsem se zrovna stačil vrátit dřív ze školy. Jednak jsem měl menší strach, jednak jsem na televizi viděl míň děsuplných detailů jako třeba ty strašné pololidi, co jednoho z nich na začátku umlátíte prknem.
Ta mlha. Ty skřípavé zvuky. Ten příběh, pro mě tehdy strašidelně nesrozumitelný kvůli mé nedokonalé angličtině…
Jasně že jsem hrál dál. Musel jsem, protože a) chtěl jsem vědět, co se stane, b) tehdy se hry prostě dohrávaly, protože jich moc nebylo. Ale že by mě Silent Hill 2 naučil, jak se s horory vypořádat? Že by ze mě udělal statečného hráče bez bázně a hany? Ani náhodou. Horory jsou dodnes jediný žánr, na který odmítám sáhnout. A v nejbližší době kvůli žádnému z nich komfortní zónu opouštět nehodlám.
Pavel Makal: FIFA 17-19 (Journey)
zdroj:
Electronic Arts
Nemám rád sportovní hry. Týmové sporty mě naprosto míjí, fotbal považuju za jednu z nejnudnějších možných podívaných a fanouškovská kultura mi přijde (odpusťte, není to osobní) tak trochu legrační. Přesto v mé hráčské kariéře figuruje jedna obrovská výjimka, a tou je příběh talentovaného Alexe Huntera, který jsme mohli sledovat napříč několika ročníky série FIFA.
Emoce, zvraty, cesta na vrchol, zrada, problémy v rodině, zkrátka hluboký lidský příběh mě nalákal a po prvním seznámení ve FIFA 17 jsem se celý rok těšil, jak autoři navážou. Je mi až stydno přiznat, že jsem pak nechtěl čekat těch několik dní navíc a okamžitě zakoupil vyšší edici hry, jen abych se do příběhu mohl ponořit v předstihu.
Nudné čutací pasáže mezi jednotlivými příběhovými zvraty jsem rád přetrpěl, nad inkluzivní implementací ženského fotbalu zaplesal a Alexe Huntera ke slávě a popularitě na sociálních sítích přivedl. Zpětně vám ten tříletý podivný rauš nedovedu vysvětlit, ale opuštění komfortní zóny to tedy bylo par excellence.
Šárka Tmějová: Fortnite
zdroj:
Epic
Co se herních žánrů týče, mám docela široký záběr, snad s výjimkou sportovních her. Přitom ale nejsem člověk, který by snadno podléhal trendům, jen proto, že jsou moderní a hrají je všichni. Když se na jaře 2017 objevilo PUBG, mávla jsem nad ním rukou coby nad zábavou pro streamery. Když se o rok později objevilo ještě barevnější a dětinštější Fortnite, chtěla jsem udělat totéž. Ale zároveň jsem byla trochu zvědavá, co na tom lidé vidí, novináři by měli být v obraze a tak dále – a nainstalovala si ho.
Jestli teď čekáte nějaký zvrat a přiznání, že jsem celý rok 2018 propařila u battle royale, máte smůlu. Fortnite jsem dohromady hrála asi půl hodiny. Ke konci třicetiminutovky jsem se snažila pochopit mechaniku stavění, načež do mého pracně vypiplaného příbytku sestávajícího ze čtyř stěn shora přiletěl granát. Umřela jsem. Odinstalovala Fortnite.
Ne každý výstup z komfortní zóny je dobrý nápad. Vybírat si pečlivě a podle vlastního vkusu může být to nejlepší, co pro svůj hráčský život můžete udělat. Sami přece nejlíp víte, co vás bude bavit.
