Když mi po 143 hodinách hraní posledního dílu závodní série Gran Turismo 7 na obrazovce konečně „cinkla“ platinová trofej, měl bych podle všech očekávání cítit radost. Však jsem dosáhl na to, po čem jsem tak dlouho toužil a za čím jsem se úmorně hnal! Jenže místo toho mě naplnil jiný pocit: Nezměrná úleva, že už je to konečně za mnou.
Stojí za tím několik faktorů. Předně se rozhodně neřadím mezi sběratele trofejí a achievementů. Těch platinových mám čtrnáct, povětšinou ve hrách s otevřeným světem, které oceňují trpělivost a ochotu vyzobávání otazníčků, kompletování sběratelských předmětů a plnění nepovinných úkolů, nikoliv hráčské schopnosti. Nejvzácnější trofej jsem získal namátkou u poslední trilogie Assassin’s Creed, samurajského Ghost of Tsushima, obou dílů Horizonu nebo třeba duologie Spider-man.
Gran Turismo 7 pro mě v tomhle ohledu bylo obrovským skokem do neznáma. Jednak nejsem žádný motorista a mé znalosti kolem aut začínají a končí u toho, co jsem viděl v televizních sériích Top Gear a Grand Tour. Jednak je Gran Turismo vlastně jedinou „sportovní“ hrou, které se věnuji. Vždy mě primárně lákal jízdní model, kde každé auto mělo na trati odlišné vlastnosti, a v neposlední řadě také plejáda stovek detailně zpracovaných vozů. Možnost sednout za volant supersportů, veteránů i obyčejných aut, která potkávám denně na silnicích, je skvělá.
Když jsem po letech čekání na nový díl v březnu poprvé zapnul poslední díl „Gétéčka“ a připoutal se ve virtuálním kokpitu, řekl jsem si: „To bude ona. Další hra, kde si tu platinovku dám. To přece nemůže být tak těžké!“ Och, jaký jsem byl blázen.
Dostat všech 54 trofejí totiž vyžaduje úplně všechno – pekelně těžké časové výzvy, neskutečné množství najetých kilometrů, grind herní měny a zvládnutí morálně pochybných praktik, které Polyphony Digital do své hry vložilo.
Jednoduché začátky
Ale pěkně popořadě. Nebudu se tady pozastavovat nad každou trofejí, protože velkou většinu sfouknete běžným hraním. Jakmile dokončíte poslední „meníčko“ (obdoba kampaně) a zvednete nad hlavu první zlatý pohár, v kapse budete mít určitě více než polovinu odznáčků.
Další sada pohárů se vám odemkne při plnění Vydřeného mistrovství. Zajet padesát závodů online není nijak těžké, ale při délce zhruba patnácti minut na jeden závod to dělá více než dvanáct hodin ježdění s nepříliš vysokými peněžitými odměnami.
Pak stačí splnit pár jednoduchých vedlejších trofejí, například zakoupit jedno auto desetkrát, desetkrát vybavit auto turbodmychadlem nebo si za ušetřené peníze koupit legendární káru, a bude vám zbývat posledních několik pohárů. Ty ovšem stojí za to.
zdroj: vlastní video redakce
Licenční peklo
První očividné zlo, které prověřilo mou sílu vůle, hráčské schopnosti a sebeovládání, je achievement Dřina se vyplácí. Vývojáři vás odmění zlatým pohárem, když zajedete všech padesát licenčních testů na zlatou medaili.
Licence jsou poznávacím znakem Gran Turisma, skrz který se postupně učíte stále těžší závodní strategie a manévry. Zkouškami jsem projížděl úspěšně jak Max Verstappen letošním ročníkem Formule 1... Než jsem se dostal k osmému testu Mezinárodní licence A. Zdánlivě jednoduché projetí série zatáček na trati Laggo Maggiore v Toyotě GR Supra RZ bylo předzvěstí toho, jak budou další licenční testy vypadat.
Nedokážu odhadnout, kolik pokusů mi trvalo, než jsem vytoužené zlato získal, ale byl to právě tento test, kde jsem si pro vlastní mentální zdraví stanovil pravidlo „sto kilometrů, nebo lepší čas“. Což ve zkratce znamená, že se jednomu testu budu denně věnovat maximálně tak dlouho, než na něm najezdím sto kilometrů, nebo než zlepším svůj dosavadní osobní rekord, byť třeba o jednu tisícinu vteřiny.
Když po čtyřech dnech projíždění jedné a té samé zatáčky, pokusech s různým nastavením kontroly trakce a s čerstvě vybudovanou nenávistí k japonským autům s pohonem zadních kol konečně padlo vytoužené zlato, říkal jsem, že horší už to určitě nebude. Jenže pak přišla závěrečná zkouška navazujících záludných a úzkých zatáček na Nürburgringu v těžkotonážním Mercedesu AMG GT R, u které jsem „zkysl“ na dalších několik dnů.
Stranou šla hrdost a v nastavení asistence jsem právě tady zapínal ukazatel ideální jízdní stopy a oblasti brzdění. Vykašlal jsem se taky na pocit imerze, zbaběle povolil automatické řazení a do nativního nastavení vrátil jízdní asistenty ABS, kontrolu stability a aktivní řízení. S virtuální pomocí se sice úspěšnost dokončených licencí zvýšila, ale rozhodně se ani tak nejednalo o nějaký easy mód, který by hru proměnil v triviální mačkání plynu a brzdy.
A to jsem zdaleka netušil, že se teprve rozehříváme. Že to je v podstatě takový Iudex Grundyr z Dark Souls 3 a vývojáři si nechávají všechna esa do poslední etapy licenčních závodů – superlicencí.
Obávané superlicence
Superlicence mění zaběhnutou praxi zkoušek a místo jednotlivých úseků najednou na čas projíždíte celé trati. Nejdelší zásek jsem měl z nějakého důvodu u čtvrtého testu na Tokyo Expressway s Toyotou Supra GT500. Technicky nenáročná, leč relativně dlouhá a rychlá trať zlatý pohár pustila až po dobrém týdnu denního ježdění. Bylo to právě u tohoto testu, kde jsem skončil jednu tisícinu vteřiny před zlatou hranicí a měl chuť celý lov platinové trofeje vzdát.
Tendence se na všechno vykašlat se v celém licenčním snažení dostavila ještě několikrát. Jednou to bylo v sedmém testu, kde usednete do kokpitu lehké a pekelně výkonné formule Honda SF19. Najednou se totiž úplně změní pravidla pro projíždění zatáček a brzdění, protože formule se zkrátka chová jinak než auto. Její pekelné zrychlení a krátká brzdná dráha vyžadují reflexy rytíře Jedi a držení perfektní jízdní stopy.
Crème de la crème veškerého licenčního snažení a dost možná všech licenčních testů v historii Gran Turisma se nachází v samotném závěru, desátém testu na okruhu Spa v belgickém Francorchamps. Tam usednete za volant legendárního speciálu z okruhu Le Mans – Porsche 917.
Novinkou je, že trať je po dešti a vy jedete na suchých pneumatikách. Okruhem vede suchá stopa jen o trochu širší než vaše auto, ze které když jen trochu vybočíte, okamžitě končíte ve svodidlech. Každé projetí zatáčkou musí být precizní, každé přibrzdění, přidání plynu, každý nájezd do zatáčky chirurgicky přesný, jinak se octnete mimo trať, diskvalifikovaní. Už jen úspěšně dojet do cíle je malý zázrak, nemluvě o nějaké snaze zajet rychlý čas. Ale zázraky se zjevně dějí, když se mi to nakonec po mnoha útrapách podařilo.
Hluboko do peněženky
Jakmile si poradíte a vydřete trofej za všechny zlaté licenční testy, přichází část hry, která je možná ještě horší než všechny pekelně obtížné časovky. A to jenom proto, že Gran Turismo 7 má herní ekonomiku postavenou tak, aby vás tlačila k mikrotransakcím. Pro získání posledních několika trofejí budete totiž muset nakupovat neskutečně drahá auta.
Například pro achievementy Vzpomínka na Le Mans a Vzpomínka na Nürburgring si musíte koupit auta v hodnotě asi tři a půl milionu kreditů. Dále pro trofeje Démon rychlosti a Arcidémon rychlosti musíte investovat do futuristické budoucnosti supervozů Dodge SRT Tomahawk, jediného auta, který dokáže vyvinout rychlost nad 600 kilometrů v hodině, a ten vás vyjde na rovný milion.
Ale zdaleka nejhorší, nejnudnější, nejzdlouhavější a nejúmornější trofejí jsou Tři legendy. Ty po vás chtějí zakoupení tří konkrétních legendárních vozů, které vyhrály závody 24 hodin Le Mans – Ford Mark IV, Ferrari 330 P4 a Jaguar XJ13. Jejich celková hodnota je přes 26 milionů kreditů.
zdroj: Sony
Nejefektivnější způsob, jak v GT7 grindit kredity, je pořád dokolečka jezdit jeden ze závodů pro silniční vozy na trati Le Mans, Tokyo Express nebo Sardegna. Pokud skončíte na prvním místě a dostanete bonus za bezchybnou jízdu, dá se za hodinu závodění vydělat necelých 1,8 milionu.
To znamená asi patnáct hodin kroužení těch stejných závodů do zblbnutí. Nemluvě o tom, že každá trať má dynamické počasí. Ne vždy tak stihnete přezout na mokré pneumatiky, ne vždy dobře odhadnete spotřebu benzinu a uděláte zastávku v boxech navíc. Zkrátka ne vždy se umístíte na nejvyšším stupínku a od druhého místa odměny radikálně klesají.
To pak člověka svrbí prsty, aby zavítal do obchodu a kredity si koupil za skutečné peníze, jenže při ceně dvou milionů kreditů za 529 korun by vás celá trofej vyšla na „lidových“ sedm tisíc. Což jsou peníze, které se dle mého dají utratit mnohem lépe než za virtuální autíčka.
Polyphony Digital navíc u legendárních aut využívá další prohnilou taktiku, krom jejich neskutečné ceny, aby hráče pošťouchla k impulzivním nákupům herní měny. Auta jsou totiž k dispozici po omezený čas a v nabídce rotují, takže jsem čekal tři týdny, než se všechny tři vozy vystřídají a já si je budu moci konečně koupit. Věřím, že to taky donutí lidi sáhnout do peněženky, když ví, že kredity nestíhají vyjezdit a auto z nabídky na měsíc zmizí.
Mami, dívej, platina!
Mám tedy po 143 hodinách hraní radost z úspěchu, z toho, že patřím k půl procentu hráčů, kteří platinovou trofej získali? Ani ne. Znechutil mi úmorný grind celé jinak výborné Gran Turismo 7? Docela dost. Budu se v dohledné době ke hře vracet? Ani omylem. Je nějaký vůz, který po této zkušenosti z duše nenávidím? Cokoliv se jménem Supra.
