Do dob minulých
„Jakou Fifu jsem hrál poprvé v životě?“ napadlo mě jednou, a uvědomil jsem si, že na tuhle otázku jednoduše nejsem schopný odpovědět, ani kdybyste mě mučili měkkým polštářkem. 1999? 2001? Měl jsem dojem, že to bylo liché číslo, ale těžko říct. Stoprocentně jsem věděl jen, že mě to bavilo, že jsem to neuměl a že jsem strašně dlouho netušil, že ve hře existuje něco jako sprint, takže mi nejnižší obtížnost byla důstojným soupeřem. Rozhodl jsem se zjistit, který ročník to ve skutečnosti byl.
A tak jsem se obrátil na YouTube. „FIFA 1999 PS1 gameplay“, nacvakal jsem do vyhledávače a jal se proklikávat videa. Výsledky působily celkem povědomě. „Jo, takhle nějak to vypadalo,“ mumlal jsem si pod vousy, ale pořád ještě jsem si nebyl úplně jistý. Vsadil jsem tedy na druhého favorita, FIFA 2001, a ten se mi zdál ještě o chlup bližší. Po chvilce váhání jsem pak klávesnici rozpálil ještě jednou a napsal „FIFA 2000“.
Heuréka
Ten pocit, který mě pohltil po rozkliknutí videa, byl podobně chvilkově omračující, jako když vám náhle do hlavy stoupne hodně silný alkohol. Zničehonic moje vágní vzpomínky, nejasná nostalgie, rozmazaná mozaika dětských zážitků, to všechno zapadlo na správné místo s cvaknutím, které mi přišlo skoro slyšitelné.
No jistě, TOHLE je přece ta hra, která ve mně probudila nadšení pro fotbal, virtuální i skutečný. TOHLE je ta hra, kterou mě rodiče nechávali hrát vždycky jen půl hodiny v kuse, protože se báli, že se mi zkazí oči nebo dostanu epilepsii. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že to byly ročníky, na jejichž videa jsem se díval předtím? Najednou jako by někdo ručníkem otřel zamlžené zrcadlo a já zíral zpátky do našeho obýváku v bytě, kam jsem už patnáct let nevkročil, v bytě, který si pamatuju, aniž bych o tom věděl.
Zpátky do dětství
Tím moje vykopávky neskončily. Byl jsem si jistý, že ročník, u nějž jsem strávil zdaleka nejvíc času, byla FIFA 2002. Pamatuju si ji jako geniální, nepřekonatelný fotbal, o tolik lepší než moje předchozí hra (po minulé expedici už víme, že 2000), a upřímně řečeno, když si z ní na videu pustím nějaké záběry, pořád tomu věřím.
Ne že bych snad neviděl ohromné pokroky, které série od té doby udělala, ne že bych byl ochotný tvrdit, že ročník 2002 je objektivně nejlepší. Ale je nejlepší pro mě. A kdo jsem v tu chvíli já? Vašek v první, druhé, třetí, čtvrté třídě základní školy, Vašek, který se ještě nenaučil chápat herní zákonitosti, hodnotit herní mechaniky. Vašek, který si zkrátka a dobře naivně užívá tu nejlepší hru, jakou kdy hrál.
Rozlišujte PlayStationy
Není to jenom o fotbale. Zmiňoval jsem se o jistém brýlatém kouzelníkovi, mnou i mými kamarády milovaném i nenáviděném (dostal dopis a my ne – jsme závistivá generace tet Petunií). Hrávali jsme první dva díly Harryho Pottera, Kámen mudrců a Tajemnou komnatu, tehdy ještě bez paměťové karty, takže jsme pokaždé začínali znovu, a stejně jako v případě fotbalu mi v hlavě utkvěly jen nějaké pokroucené obrázky Bradavic a nejasné vzpomínky na barevné fazole. Dokud jsem nezabrousil na YouTube.
Chtěl jsem si připomenout úžasné úvodní scény dvojky v Doupěti, kde jste házeli zahradními trpaslíky a prováděli všelijaké další skopičiny. To se na videu, které jsem rozklikl jako první, dělo, a já si říkal: „Jo, to si pamatuju!“ Ale ten náhlý moment prozření, kdy máte chuť plácnout se do čela a triumfálně se zachechtat (no dobře, tuhle chuť mám možná jenom já), se nedostavil.
O pár minut později jsem věděl proč. Napoprvé jsem totiž kliknul na výše přiložené video s názvem „Harry Potter and the Chamber of Secrets (PS2) Full Playthrough“. Ale já Harryho Pottera na PlayStationu 2 nikdy nehrál, což jsem si uvědomil během prvních pěti vteřin dalšího videa, tentokrát natočeného na PS1. Rozum mi u verze pro PS2 říkal: „Tos přece hrál!“, ale jen co jsem viděl Harryho a Ronův hranatý obličej, jejich ruce bez prstů ve videu „(PS1) Harry Potter Chamber of Secrets 99% Longplay“, okamžitě jsem se cítil přesně v takové euforii, kterou se tady, možná marně, snažím popsat.
DVD pro detektivy
Největší archeologickou výzvou se pak ukázaly být hry, u nichž jsem si pořádně ani nepamatoval, o čem byly. Kdysi se mi totiž v rukou octlo DVD plné dem na PlayStation 2, a já každé z nich dohrál minimálně desetkrát, protože děti evidentně mají mnohem víc času než rozumu.
Navzdory skučivým stížnostem mám evidentně čas i v dospělosti, o čemž svědčí to, že hledání zabralo několik hodin víceméně náhodného klikání. Díky tomu jsem si ale konečně uvědomil například skutečnost, že jsem kdysi hrál Jaka a Daxtera, aniž bych to vlastně věděl. Taky jsem z hlubin paměti vylovil Wild Wild Racing a další útržky starých her, i když jedna vzpomínka mi pořád nedá spát.
Tajemné hvězdy
Je to nádherné noční nebe obsypané nemožným množstvím zářivých hvězd. Ze samotné hry si nepamatuju vůbec nic jiného, ale vím, že jsem občas strávil celých deset minut (nebo kdovíjak dlouho trvala povolená doba hraní) prostým zíráním nahoru. A… myslím, že tam nějakou roli hrála voda? Kdyby měl někdo jakýkoli nápad, uvítám kolegiální asistenci. Archeologové by si přece měli navzájem pomáhat, aby se dopátrali onoho kýženého euforického pocitu.
Ten pocit trvá jen chviličku. Kdybych si podobná videa pouštěl celý den, kdybych neustále sjížděl dokola záběry starých her a ukájel se zničující nostalgií, omračující mentální úder by se určitě hodně rychle vytratil. Ale ve správných dávkách, doušek sem, doušek tam, je to asi ten nejefektivnější stroj času, jaký kdy lidstvo vynalezne.
