Povězte mi, jak stavíte v Satisfactory dopravníky, a já vám povím, jaký jste typ člověka. Ne, vážně, za poslední tři měsíce jsem ve fantastickém automatizačním simulátoru strávil kolem stovky hodin, což je pořád velmi nízké číslo oproti hardcore komunitě, ale stavění továren, potrubí a dopravníků byla čistokrevná zábava, stejně jako cesta za sebepoznáním.
Na úvod trochu kontextu: S kamarádem hráváme v coopu survivaly a nejrůznější automatizační strategie. Prošli jsme Valheimem, dohráli výborný Grounded, strávili děsuplné hodiny v Sons of the Forest a teď naposledy si lámali hlavu v Satisfactory.
Léta kompetitivních her máme dávno za sebou. Všechny ty Doty, Apexy, Age přinesly tisíce památných zážitků, stejnou měrou ale i stresu a frustrace. Nakonec až u survivalů jsme objevili ideální relax – člověk se může vyblbnout stavbou megalomanských projektů, bezmyšlenkovitě těžit suroviny, prozkoumávat svět.
Hlavně máme společné hraní i jako platformu pro pokec o životě. Zvyk z covidu, při kterém můžeme probrat, co se nám v životě zrovna odehrává, i když nás dělí zhruba 180 kilometrů.
Projektant-amatér
„Slyšel jsem, že Satisfactory je celkem dobré a opustilo předběžný přístup,“ pronesl jsem velmi podhodnocenou větu jednoho zářijové odpoledne. S vidinou pár kvalitně strávených hodin jsme hru začali stahovat.
Okamžitě nás okouzlila. Při první seanci jsme v Satisfactory strávili asi 5 hodin v kuse a následující měsíce se snažili alespoň jeden den v týdnu ve hře sejít, než jsme ji konečně zrovna včera úspěšně dohráli.
Přistání na lukách neznámé planety doprovázely první těžební plošiny, konstruktéry, dopravníky. Po železe jsme začali zpracovávat měď, pokročilejší výrobky, vytvořili první shluk uhelných elektráren pojmenovaný Dětmarovice a zanedlouho putoval do vesmírného výtahu první produkt ambiciózního orbitálního projektu.
zdroj:
Coffee Stain Studios
Výroba bobtná, různé mezikroky začínají být čím dál komplexnější, dokonce už musíme dovážet některé suroviny z větších dálek. Do mixu materiálů přibývá ocel, kterou je nutné kalit z železa za použití uhlí. Dopravníky se komplikují, pořád se nám nedostává šroubů, kterých musíme produkovat stovky, a neustále někde výroba na něco čeká. Celá síť pásů, továren, sléváren a dolů začíná místo organizované výroby připomínat spíše talíř špaget, ve kterém se vyzná jen ten, kdo zrovna daný úsek stavěl.
Přišel první velký restart.
Znovu a lépe
Ani nevím po jak dlouhé době jsem si ke hraní vzal notýsek. Spočítali jsme, kolik máme kusů od každé výrobny, kolik továren potřebuje kovové pláty, šrouby, tyče, kolik máme dolů na každou surovinu.
Všechno jsme zbourali a začali tvořit první komplexy. Myšlenka byla taková, že na jedné straně základny se bude vyrábět vše ze železa, na další z mědi, oceli, základní výrobky pak pásy přivedou do středu báze, kde budou roztříděny do skladů, a odtamtud si je pak budou brát další dopravníky, které je přivedou do sekce pokročilejších továren – manufaktoria.
zdroj:
Coffee Stain Studios
A skutečně to chvíli fungovalo! Vesmírný projekt se úspěšně plnil. Dokonce jsme zbudovali nádraží Svinov, na kterém vlak prováděl vykládku plastů, gumy a dalších produktů z ropy, které jsme vyráběli v rafinériích 2,5 kilometrů daleko (a že stavět železnici přes džungli a kaňony byl taky výkon sám o sobě). Máme za sebou asi čtyřicet hodin, odhadujeme, že jsme asi v polovině.
Jenomže rapidním tempem přibýval počet výrobků, které jsme museli skladovat a následně zase oklikou přivážet zpátky do manufaktoria. Z centrálního skladu se tak opět začal stávat neskutečný chumel rozdělovačů, přivaděčů, dopravníků a lávek. Netrvalo dlouho a klubko se tak zašmodrchalo, že už nešlo oblast jakkoliv rozšiřovat a naše projektování znovu naráží do stěny.
Přichází druhý velký restart.
Zpátky k rýsovacím prknům
Vytrhali jsme úplně všechno a vrátili se k rýsovacím prknům (rozuměj, notesům). A myslím tím úplně každou budovu, kterou jsme za těch 40 hodin postavili. „Musíme přemýšlet velkolepěji.“ To byl náš cíl – udělat výrobu, kterou půjde teoreticky škálovat donekonečna a vlastně by na komplexitě nezáleželo.
Rozdělili jsme si úkoly – kamarád měl na starosti vymyslet systém ukládání. Pořád jsme se nevzdali myšlenky centrálního skladu, do kterého by šly úplně všechny výrobky a ze kterého by je šlo jednoduše podle potřeby vyvádět.
zdroj:
Coffee Stain Studios
zdroj:
Coffee Stain Studios
Já měl před sebou zrekonstruovat a zefektivnit manufaktorium. Tedy budovat všechny ty konstruktéry a zajišťovat, že výroba a s ní i vesmírný projekt se šinou zdárně kupředu. Zkušení hráči se teď možná budou chytat za hlavu, protože to bylo až tady, kdy jsme začali využívat blueprintů a stavění do výšky.
Vznikly první dvě megastavby, které krásně demonstrují různé přístupy různých mozků.
Chaos vs. řád
Centrální sklad je velmi organizovaná několikapatrová budova, ve které se do dáli táhnou kontejnery. Úhledně srovnané dopravníky a chytré rozdělovače každou surovinu uskladní, přebytky pošlou do spalovny. Stejně tak je možné velmi jednoduše a efektivně připojit k rozdělovačům hned několik pásů a tím výrobky vyvést ze skladu, odkud jsem si je už bral do manufaktoria.
Vše hezky odlišují cedule, dokonce jsme byli schopni filtrovat i výrobky přivezené vlakem (tou dobou už ze dvou nádraží). Vlastně jediný zádrhel se objevil v souvislosti s produkcí uranových a plutoniových palivových článků, které polovinu skladu zamořily radiací a museli jsme jejich uskladnění vyvést do věže vysoko nad sklad.
zdroj:
Coffee Stain Studios
Ale cíl byl splněn, už nikdy nám nemohlo dojít místo a nemohla nás zahltit přemíra dalších a dalších součástek. Oproti tomu mně svěřený projekt... to byl jiný příběh. Mimochodem, možná tady se sluší poznamenat, že kamarád, se kterým hraju, je architekt... na mou obranu!
Když jsem projektoval manufaktorium 2.0, přemýšlel jsem nad ním jako nad počítačem. Zděná schránka je vlastně kastle, do které navedete kabely = dopravníky, uvnitř to pak pospojujete a ven vám vyjde zase dopravník s finálním výrobkem.
Jenže snaha mít všechno zarovnané do pravých úhlů, vést pásy úhledně vyrovnané nad sebou, mít vše oštítkované, aby se v prostoru dalo orientovat... mi vydržela asi dvacet minut.
zdroj:
Coffee Stain Studios
Ve výsledku se z obřího továrního komplexu stal stejný zašmodrchaný mišmaš, ve kterém jsem se orientoval pouze já (někdy) a moje břídilství naplno prasklo v momentě, kdy jsem začal dostávat různé otravné a nedůstojné otázky jako: „Jakou máme spotřebu ocelových trubek?“ nebo „Kolik vyprodukujeme generátorů magnetického pole?“ Jak to mám sakra vědět?!
Údržba a rozšiřování komplexu pak trochu připomínaly žonglování s příliš mnoha míčky. Sem tam se někde něco zaseklo, protože výrobky nepřicházely dost rychle. Jinde zase na sebe různé návaznosti čekaly. Výroba zkrátka nebyla vůbec optimální, což jsem řešil tak, že jsem jednou za čas provedl inspekci: Přistavěl nové konstruktéry, přizpůsobil trochu efektivitu přístrojů... hlavně, že to nějak „jelo“.
zdroj:
Coffee Stain Studios
zdroj:
Coffee Stain Studios
Zatímco ve druhé polovině našeho projektantského dua dominovaly vyčerpávající zápisky, podrobné náčrty a výpočty, já jsem tak trochu improvizoval a jel spatra. Což mě vlastně donutilo se zamyslet nad tím, že to je v podstatě můj přístup obecně.
Třeba tento článek zrovna píšu bez nějakého vědomí toho, jak dopadne a k jakému závěru se nechám dovést. Ani u recenzování si nedělám moc vyčerpávajících zápisků, poznačím si pár prvků, které nechci zapomenout, a pak se při psaní nechám vést textem a příběhem, který chci říct.
zdroj:
Coffee Stain Studios
Při hraní Magiců nebo Warhammeru se rozhoduju impulzivně, nijak extra dopředu neplánuji a vzniklá situace je pro mě vždycky rébusem ve smyslu: „OK, mám manu na zahrání jedné z těchto dvou karet, která je teď pro mě lepší?“ Nezabývám se tím, co bude za další tři kola. Základny v Age of Empires jsem stavěl hlavně podle funkčnosti a líbil se mi organický vzhled chaoticky rozházených budov. Drancoval jsem ale města protivníků, která vypadala jako úlohy z planimetrie, jak byly symetrické. Až doteď mě ale vlastně nikdy nenapadlo nad odlišností přístupů přemýšlet nebo se pozastavit, že to někdo má třeba jinak.
Co tím chci říct? Zahrajte si Satisfactory... klidně s kamarádem, který vás bude rozčilovat tím, že mu dopravníky nelícují a výrobní úseky vypadají jako orgie hadů. Kromě fantastické zábavy se třeba dozvíte i něco o sobě. Ten důležitý prvek uspokojení je ale ve hře přítomný, ať už vás vzrušují úhledně seřazené budovy do geometrických čtverců, nebo ne.
Kam dál?
Zdárně jsme kombinací chaotického systému a systematického chaosu hru dokončili, a to ještě mezitím vznikly další dvě megastavby, protože do původního manufaktoria se částicové urychlovače a „excitátory“ prostě nevešly, respektive rozšiřovali bychom zbytečně vysoko.
Postihl nás jeden kritický výpadek elektřiny, kdy jsme celé bloky jaderných elektráren museli nahazovat méně výkonnými uhelnými a postupně zapojovat jednotlivé okruhy, což nám zabralo asi pět hodin. Když jsme hru dohráli, stáli jsme před zásadním rozhodnutím – co dál?
Novou hru, respektive začít Satisfactory znovu se všemi těmi nabytými vědomostmi a zkusit to udělat celé trochu jinak? A právě tady přišlo to poznání – mě vlastně zefektivňování a zúhledňování zas tak nebaví. Líbí se mi chaos, divoké a nahodilé propojování a rostoucí komplexita šíleného vědce, která i z jednoduchého výrobního procesu udělá na pohled spletitou změť pásů a kabelů.
Otázka zní... bude pro mě Factorio?
