Herní tutoriály, milované i nenáviděné, optikou redakce Games.cz
zdroj: Activision

Herní tutoriály, milované i nenáviděné, optikou redakce Games.cz

30. 6. 2021 18:00 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

Adam Homola

Nejlepší:

Osobně tutoriály v lásce nemám a vždycky jsem nesmírně vděčný za takové, které ani nepoznám. Takové, co umí designéři šikovně schovat tak, že působí nejen přirozeně, ale hlavně nenápadně. Takové, kde si vůbec neuvědomím že se něco učím, zatímco se to učím.

V tomhle vynikal třeba první i druhý Portal, kde to znamenitě zapadlo do zasazení, designu i příběhu. Ostatně minimálně o prvním Portalu můžu s trochou nadsázky říct, že většina hry je jeden velký a famózně promyšlený tutoriál.

Za vypíchnutí stojí ještě moje oblíbená The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Tam vám designéři neprozradí téměř nic a na většinu herních mechanik, konceptů a fíglů si musíte přijít sami normálním hraním, experimentováním a vlastní zvědavostí. V Zeldě můžete objevit něco nového i po desítkách hodin hraní a připadat si u toho jako géniové, což je jistě lepší, než kdyby vám to tvůrci všechno vyklopili v prvních minutách.

Nejhorší:

Nejhorší tutorial je ten, který nejde přeskočit. Ten, kdy jde zcela očividně poznat, že jde o tutorial pro nehráče, křečovitě mi vysvětlující ty nejzákladnější koncepty ovládání, pohybu, kamery, střelby, rozhlížení se apod.

Je naprosto v pořádku, když hra trpělivě objasňuje základy nehráčům, stejně jako je v nepořádku, když něco takového nejde přeskočit. Být soubojový tutorial v Cyberpunku 2077 nepřeskočitelný, bylo by to za trest. Tam ale měli tvůrci naštěstí dostatek soudnosti, dali hráči na výběr, a tak jde vlastně o akceptovatelný kompromis.

Je nejspíš pravda, že samostatné a nepřeskočitelné tutoriály vysvětlující naprosté základy her byly častější spíše dřív. Dnes už s nimi umí tvůrci pracovat mnohem šikovněji a minimálně v těch největších titulech to udělat, když ne skvěle, tak alespoň použitelně. Byť taky nehraju úplně všechno, takže je klidně možné, že mě nějaká takováhle hrůza v posledních měsících či letech minula.

zdroj: Archiv

Alžběta Trojanová 

Nerada bych tady byla zase negativní, ale je fakt, že do paměti se vám vryjí hlavně ty špatné příklady tutoriálu. Jedním z nejotřesnějších je za mě třeba Gears 5. Nejen, že vás učí naprosté základy (navzdory tomu, že jde o pátý díl v sérii), ale je ke všemu nepřeskočitelný, což je teda záhadný relikt minulosti, který nechápu, co dělá ve hře z roku 2019. Jinak Adam už zmiňuje Cyberpunk 2077, a nezbývá než souhlasit. CD Projekt byl ale vždycky bída, co se týče tutoriálu. Nakonec není nad to udělat single-playerovou kampaň, která vás potenciálně dokáže skvěle krok po kroku připravit na multiplayerové zápasy, abyste pak zjistili, že se obě hry hrají zcela odlišně (ano, dívám se na tebe, Gwente a Thronebreakere).

Abych ale nebyla za úplného morouse, z ranku mých oblíbených akčních her z pohledu třetí osoby mi vlastně vyhovuje něco, co udělal třeba Uncharted 2 nebo nový God of War. Příběh jede, nemáte pocit, že vás cokoliv zdržuje vysvětlováním, ale zároveň první nepřátelé a překážky pomalu učí, co vás čeká dál. Není to pořád nejlepší. Furt je tu klasický pop-up na obrazovce s nějakým pokynem, ale v rámci možností a toho, jak vcelku neviditelný tutoriál tady je, to beru jako velké vítězství.

zdroj: Archiv

Aleš Smutný

Tutoriály mne po cca třiceti letech hraní v mnohém unavují, protože ve své nezbytné povinnosti naučit úplně nové hráče základním principům ovládání ubírají mně na čase. Jenže, nikdy si nedovolím tutorial přeskočit, protože co když zrovna tahle hra má nějaký nestandardní fígl, bez kterého budu půlku hry tápat. Klíčové tedy je, aby byl tutoriál nějak nevtíravě vložený do samotné hry. Kupříkladu u Marvel’s Avengers šlo o skvěle vystavěnou pasáž, která byla bohužel lepší než celý zbytek hry. Čerstvé Chivalry 2 má zase nepovinný, ale důležitý tutorial, který vás humornou cestou naučí všechny triky hry a ještě se u něj zasmějete. 

Co ovšem dnes považuji za děsivě přežité, jsou tutoriály u hardcore strategií, které jsou dělané línou cestou. Dodnes vzpomínám na odstrašující příklad Scourge of War: Waterloo, kde byl velmi rámcový tutorial doprovázený tradičním manuálem…ovšem převedeným do hry ve formě malého okénka plného textu. Špatný nápad. Otřesný nápad. U hry, kde se jednotky nechovají tak, jak jste zvyklí z mainstreamových strategií, je naprostý nesmysl neukázat v chodu klíčové funkce a nutit hráče louskat kvanta textu v pidiokně. Nakonec jsem si manuál stáhnul v pdf do tabletu, ale ovladatelnosti hry to moc nepomohlo.

Hry jsou interaktivní médium a proto, prosím, mějte i vy tutoriály interaktivní. Zářným příkladem nechť je Crusader Kings III, kde se skvěle kombinuje úvodní tutoriál a následně tooltipy, které ale jsou kontextové a tak je využijete v tu chvíli, kdy řešíte daný problém! A naopak, pokud se vaše ovládací schéma nijak neliší od standardů, stačí to shrnout v pěti minutách hraní.

zdroj: Vlastní

Patrik Hajda

V názoru na tutoriály se se svými kolegy zjevně dost rozcházím. Nevzpomínám si na jediný případ, kdy by mě výuka vyloženě štvala. Ano, občas je zdlouhavá, opakující se a učí věci, které dobře znám, přesto však k tutoriálům chovám velmi vřelý vztah a považuji je za naprosto nedílnou součást zážitku.

Je to zřejmě způsobené mou deskoherní deformací. Zatímco videohru člověk i bez tutoriálu nějak rozběhá (ne úplně každou samozřejmě), u stolních her si bez přečtení návodu pravděpodobně vůbec neškrtne. Čtení pravidel a následování tutoriálu je pro mě proto naprosto přirozenou činností předcházející samotný herní zážitek.

Nepodělím se s vámi proto o žádnou špatnou zkušenost s videoherními tutoriály, zatímco v deskovkách je jich bohužel víc než dost – jmenovitě třeba Kolonie či Dobyvatelé vesmíru. Zato si ale okamžitě vzpomenu na jeden velmi příjemný zážitek ze seznamování se se hrou, a to konkrétně s českým Vietcongem.

V této hře má výcvik hráče naprostý smysl, neboť je maskovaný za výcvik zelenáče, kterým v tu chvíli opravdu jste. A byť se to z dnešního hlediska může jevit jako naprostá nuda, tak já s láskou vzpomínám na to, jak jsem se ze všech sil snažil co nejrychleji proběhnout překážkovou dráhou, kde mě hra nenásilnou cestou seznámila s možností skákat, krčit se a plazit se.

A hlavně odtud pochází obrovská zásoba nezapomenutelných hlášek, která činí tento nutný tutoriál zábavným úvodem do legendární hry, na jejíž remaster či uctivě pojatý remake hodlám i nadále marně čekat. A pokud se ho někdy dočkám, tak doufám, že výcvik pod vedením seržanta vážně nebude chybět.

Pavel Makal

Když Patrik připomněl Vietcong, já musím vzpomenout na Operaci Flashpoint. Ukaž mu to, Dejve! Nemám rád tutorialy, které si myslí, že právě tohle je první hra, kterou jsem kdy v životě zapnul, a mají potřebu učit mě rozhlížet se analogovou páčkou a skákat křížkem. Jak už naznačili kolegové přede mnou, vůbec nejlepší tutorialy jsou takové, které při hraní vůbec nepostřehnete.

Existuje několik tutorialů, na které patrně nikdy nezapomenu. Patří mezi ně například ten pro prvního Maxe Payna, v němž jsem strávil skutečně abnormální porci času. Byl totiž součástí demoverze a v samém závěru vám poskytl možnost přivolávat si nekonečné množství nepřátel a kochat se jejich odpravováním v tehdy naprosto magicky nádherném zpomaleném čase. Navíc byl tutorial v demu jediným místem, kde jste si díky dobře utajené skryté místnosti mohli vyzkoušet samopal Ingram.

Rád vzpomínám i na tutorialovou oblast prvních Dark Souls, která se s hráčem vůbec nemaže a v prvních několika minutách jej postaví tváří v tvář zdánlivě nezdolatelnému démonovi, přesně v intencích motta Prepare to Die. Nesmírně cool mi také přišel tutorial v Call of Duty 2, kde jsem s ruskými vojáky házel bramborami místo granátů, nebo ve Star Wars: Force Unleashed, kde jsem v roli Darth Vadera kosil zcela bezbranné wookie. No a velké místo v mém srdci má i třetí Fallout a jeho porod, dětství a dospívání ve Vaultu 101.

Na zcela opačném konci spektra stojí bizarně náročný tutorial pro prvního Drivera, který pro mě, nejzoufalejšího virtuálního řidiče široko daleko, znamenal absolutní stopku a nemožnost pokračovat dál. Nesnáším tutorialový Temple of Trials ve Falloutu 2, který mě vždycky otráví natolik, že už nemám chuť ve hře pokračovat dál. A vzpomenu ještě na otřesné zbraňové tutorialy v Rage 2, které vás vždycky donutily s nově nalezeným kusem arzenálu střílet stupidní virtuální cíle. Specální zmínku si pak zaslouží vůbec nejlepší tutorial všech dob, a sice ten ve Far Cry 3: Blood Dragon. Pamětníci asi budou souhlasit, že taková dekonstrukce herních výukových okamžiků se jen tak nevidí.

Nejnovější články