Když jsem byl malý, nadevše jsem miloval Action Many. A Duke Nukem? To byl vlastně virtuální Action Man v nátělníku, jen s menší ohleduplností k mravnímu vývoji mládeže. Duke Nukem byl svého času prostě bůh.
Nebo ještě lépe – byl to pravý testosteronový hrdina v době, kdy bylo super být testosteronovým hrdinou. Strkal striptérkám dolarovky za kalhotky, ukopával hlavy démonům (a pak do těch hlav vykonával potřeby), pálil doutník od doutníku, nosil velkou bouchačku, určitě chlapácky smrděl a chraplavým hlasem rozhlasového hlasatele a dabéra Jona St. Johna pronášel hlášky, kterým jsem naštěstí tehdy nerozuměl. Duke Nukem byl strašně cool a o to víc pak bolelo, když se jeho „cool“ rozsypalo jako domeček z karet.
Nechme teď stranou první dva díly. Plošinovky z raných devadesátek byly sice čerstvou krví do trochu stagnujícího průmyslu, ale opravdovou díru do světa udělal Duke až v roce 1996, kdy jeho svaly poprvé nabyly tří dimenzí. Doom o tři roky dříve sice přinesl revoluci do žánru FPS, ale byl to právě Duke, který dal žánru tvář.
Takovou tvář, která nebyla jen živoucím ukazatelem zdraví ve spodní liště. Tahle tvář skutečně mluvila, sypala jednu hlášku za druhou a hráči se s ní mohli ztotožnit, stejně jako se ztotožňovali se světem, který je obklopoval. Už žádné abstraktní jednotvárné levely – Duke se odehrával ve skutečném světě, ve kterém šlo rozsvěcet světla, čůrat do záchodu a zkrátka interagovat na zcela nové úrovni.
A nejen to. Už v článku o přebíjení ve hrách jsem psal, že to byl právě Duke Nukem 3D, který vůbec poprvé zobrazoval u základní pistole nabíjení. Pro mnoho hráčů šlo taky o vůbec první hru, kterou ovládali kombinací WASD a myši – to tehdy ještě zdaleka nebyl standard. Duke byl idolem virtuálních striptérek i skutečných adolescentů, kteří s ním trávili bezesné noci na LAN party a které naučil prokřupávat klouby na prstech – mě nevyjímaje.
Duke byl hvězda, postava, které byla předurčena nesmrtelnost. Mohl hrdě stát po boku Lary Croft, plešatého Hitmana, Doomslayera, Maria a ježka Sonica. Ale to všechno je minulost.
Kdyby jenom…
Když začaly po prvotním oznámení v dubnu 1997 herní časopisy a rané weby zaplavovat screenshoty a trailery k Duke Nukem Forever, nikdo neměl o nesmrtelnosti blonďatého bouchače v červeném nátělníku nejmenší pochybnosti. To, co vývojářský tým studia 3D Realms pod taktovkou George Broussarda sliboval, mělo být další nefalšovanou revolucí, jen modernější, hezčí, promakanější, interaktivnější…
Nikdo ani na chvíli nezapochyboval, když bylo oznámeno první zpoždění vydání, a natěšení hráči trpělivě čekali i tehdy, když studio oznámilo přechod z Quake II enginu na modernější Unreal Engine a na otázku ohledně data vydání začalo odpovídat „až to bude hotové“. Příslib modernější hry s více mechanismy, které si Broussard podle výpovědí členů tehdejšího týmu vymýšlel jeden za druhým, zněl přece skvěle. Skvěle pak vypadal i nový trailer, představený na E3 v květnu 2001 – byť už tehdy byla hra ve vývoji povážlivé čtyři roky a obavy se začaly množit.
Značka, od které se tou dobou stále očekával raketový růst a dlouhá životnost, mezitím vesele generovala herní „spin-offy“ od externích studií, vydávané převážně na konzole a mobilní platformy. Dosud si vybavuji celkem slušný Duke Nukem: Time to Kill na PlayStation, který vyšel už v roce 1998 a u kterého jsme s kamarádem strávili strašnou spoustu času hraním ve split-screenu. Kvůli kempení u bazuky na jedné mapě jsme se pak byli schopni začít doopravdy prát.
Hrozně milým překvapením byl v roce 2002 Duke Nukem: Manhattan Project, který jako jediný z vedlejších her vyšel na několik platforem. Plošinovka s 3D grafikou vrátila Duka ke kořenům a v dávné recenzi tady na Gamesech sklidila parádní devítku. Není divu, že zlí jazykové dodnes tvrdí, že se jedná o posledního dobrého Duke Nukema…
Manhattan Project tedy hráče pobavil, rozhodně ale nezvládl odvést pozornost od skutečného problému. V době jeho vydání byl totiž ten důležitý „velký Duke“ ve vývoji už pět let, v hráčské komunitě stále častěji zazníval termín „vaporware“ a tým vývojářů začal mít problémy.
Nemám tady ambice skládat na časovou osu události a průšvihy, které doprovázely vývoj Duke Nukem Forever. Možná o tom někdy někdo napíše knihu nebo natočí film. Je pravda, že film o vývoji, ve kterém by samotný Duke Nukem ztělesňoval stále nervóznějšího George Broussarda, jak se posílá do háje se stále nervóznějším vydavatelem Take-Two, by měl obrovský potenciál.
Podstatné však je, že se vývoj natahoval donekonečna a zdánlivě nekonečné byly v některých fázích i prodlevy mezi zprávami, které 3D Realms pouštělo do světa. Mnozí už přestali věřit, že nová hra „Duke Nukem Forever in Development“ vůbec kdy vyjde. Jak čas běžel, přesouvali fandové svoji pozornost jinam, zatímco se nezadržitelná mašina herního vývoje hrnula kupředu a chrlila poklady jako třeba Half-Life 2.
Když se tedy v roce 2009 vývoj nového Duka s drhnutím zastavil, tým byl rozpuštěn a nad celým projektem visela místo fanouškovského nadšení tak maximálně žaloba ze strany vydavatele, považovali to mnozí za ránu z milosti. Duke však neležel dlouho a ze země se jej rozhodli zvednout ex-vývojáři, kteří založili studio Triptych Games, s pomocí od Gearbox Software. Hra najednou ožila, dostala nové datum vydání a taky porty na konzole. Po neuvěřitelných 14 letech byl vývoj u konce a psal se přesně 10. červen roku 2011, když konečně vyšla…
Kámoš ze základky, co býval vtipný
Co čekáte od hry, která byla ve vývoji neuvěřitelných 14 let a od samého začátku slibovala revoluci? Logicky něco, co vás vystřelí z bot. Čekáte naprostou pecku, která se postaví na piedestal FPS klenotů třeba vedle zmíněného Half-Lifu. Jenže Duke Nukem Forever vypadal vedle Half-Lifu 2 jako chudý příbuzný, a dokonce i s jedničkou z roku 1998 udržel krok tak maximálně graficky.
Hra, která po 14 letech konečně vylezla ven, by sklidila známku „OK“, kdyby se jednalo o bezejmennou střílečku, kterou jste vytáhli ze spodku výprodejového koše v supermarketu s patnáctkrát přelepenou cenovkou. Jenže tohle nebyla jen tak nějaká střílečka. Tohle byl ksakru Duke Nukem – hra, za kterou stál nekonečně dlouhý vývoj, slovutné studio a rodokmen s ikonickou herní postavou. Tohle byl pokračovatel jedné z přelomových stříleček, která vygenerovala ohromná čísla prodejů a získala si přízeň milionů fanoušků. Známka „OK“, udělená přímočaré a v duchu prosté střílečce, v níž se interaktivita světa omezuje zase jen na čůrání a striptérky, je v tomto případě tristní výsledek.
Nedá se tedy říci, že by byl Duke Nukem příšernou hrou s hratelností pod bodem mrazu. Měl své světlé momenty a já se klidně přiznám, že jsem si těch pár hodin celkem užil. Že by však hra naplnila nějaká očekávání? Ani ta nejnižší…
Nenaplněná očekávání jsou však jenom jeden velký problém, který Duke Nukem Forever provází. Tím druhým je fakt, že se hra zasekla někdy na počátku nového milénia nejen technickou stránkou a hratelností, ale vlastně celou podstatou. Kvůli dekádu opožděnému vývoji Duke Nukem pohořel ve velmi podstatné disciplíně, kterou musí zdárně absolvovat jakýkoliv hrdina – ať už herní, filmový, nebo knižní. Duke totiž nedospěl se svým publikem.
Pubertální záchodový humor je super v každém věku. Třeba já ho miluji pořád a nechystám se s tím přestat ani v budoucnu. Jenže čím starší je cílové publikum, tím je záchodový humor citlivější na kvalitu a sofistikované podání. Duke Nukem Forever tyhle dva aspekty úplně vynechal. Vůbec nejde o to, že je humor pohoršující – koneckonců pokud vás pohoršuje, tak asi nejste cílovka. On má mnohem větší problém: Prostě není vtipný. Dokonce nedosahuje ani úrovně původního Duke Nukema 3D.
Ve výsledku tak Duke působí jako ten dávný kamarád ze základky, co jste ho dlouho neviděli, a když jste ho konečně potkali v hospodě, zjistili jste, že se za tu dobu absolutně nikam neposunul. Že pořád dokola opakuje ty samé hlášky, které přestaly být vtipné někdy v rané pubertě, a jeho urputné snažení působí zoufale a tak strašně trapně, až se vám chce zalézt pod stůl a počkat, až odejde.
Přitom na dobrou srandu má Duke Nukem nabito skvěle. Premisa groteskně přehnaného akčního hrdiny, který se nemůže rozhodnout, jestli má větší svaly, nebo ego, a který napsal knihu „Why I’m So Great“, otevírá strašnou spoustu možností. Škoda, že se ani náznakem nevyužily.
Kdybyste se mohli vrátit v čase…
Duke Nukem Forever tedy není ani tak strašná hra, jako spíš strašné zklamání. Nekonečně dlouhý vývoj není nikde znát, a i když měla hra mírněji hodnotící zastánce, snad úplně všichni se shodnou, že jestli Duke po ukončeném vývoji povstal z mrtvých, jen aby předvedl tohle, tak měl radši zůstat mrtev. Koneckonců jeho značka je mrtvá tak jako tak a možnost, že by se Duke ještě někdy vrátil, je prakticky vyloučená.
Přitom teprve nedávno se ukázalo, že to celé mohlo dopadnout úplně jinak. Loni totiž unikl build hry z roku 2001, tedy z období, kdy se na E3 ukázal nový trailer a pozvedl ve hráčích čerstvou dávku nadšení a naděje. Je vidět, že právě v roce 2001 byl vývoj Duke Nukem Forever ve své vůbec nejlepší kondici, a možná kdyby tehdy vyšel, mohl být Duke i s 3D Realms dodnes mezi námi. Tak blízko jsme byli tomu, abychom dostali onu slibovanou novou a revoluční střílečku. To jsou ale jenom kdyby…
Poukázat na to, co mohlo být a nebylo, se snaží i prořídlá nadšenecká základna modderů stojící za projektem Duke Nukem Forever: Restoration Project. Ta se snaží ze střípků uniklého buildu a obsahu, který byl vidět v trailerech, poskládat kompletní hru tak, jak bylo v roce 2001 zamýšleno. V jejich traileru, představeném loni v prosinci u příležitosti vydání první hratelné části, se vývojáři ptají: „Kdybyste se mohli vrátit v čase, zjednali byste nápravu?“
Faktem je, že ani práce sebelepších modderů už nikdy nezjedná nápravu za křivdu, kterou Duke Nukem se svojí poslední hrou utržil. Tak snad bude moci alespoň odpočívat pokojněji než dosud.
