X-Men: Destiny - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

X-Men: Destiny - recenze

29. 11. 2011 18:00 | Recenze | autor: Karel Drda |

Univerzum X-Menů je poměrně komplexním a v rámci komiksové kultury a filmů dobře zpracovaným světem, do něhož by počítačová zábava mohla celkem příjemně a logicky zapadnout. V případě X-Men: Destiny dostali tvůrci ze studia Silicon Knights do rukou fantastický potenciál, který však zcela trestuhodně nedokázali využít.

Mezi dvěma větami z úvodního odstavce a dalším textem této recenze je dvanáctihodinový rozestup. To přeci nemůže být pravda, aby někdo dokázal tak zoufale pokazit dokonale fungující značku, která už dlouhé roky prodává milióny výtisků komiksových sešitů a láká do kin zástupy věrných fanoušků. Téhle hře musím dát ještě jednu šanci. Třeba jsem něco přehlédl a obrat "trestuhodně nedokázal využít" velmi rychle a pokorně smažu a přepíšu nějakým vhodnějším a pochvalnějším. Po dvanácti hodinách dalšího zabíjení zlých mutantů a skupinek agresivních lidí, po dalších zoufale užvaněných rozhovorech a snaze pochopit, proč by ZROVNA ZA TOHLE měl člověk zaplatit, přinést to domů a strávit u toho nějaký čas, byly konečně pochybnosti nahrazeny absolutní jistotou.

Klišé mutantského světa

Tam někde v temných zákoutích mozků hlavních vývojářů téhle hry by se zcela určitě dala vykopat myšlenka na akční hru s prvky RPG, která rozvine svět X-Menů do další roviny, posune nás v čase někam dál, a po dohrání pak zapadne jako střípek do mozaiky osudů našich oblíbených postav a postaviček. Navíc se nám dostanou do ruky zcela nové charaktery, o nichž se ve filmech a komiksech nemluví a bude to pro nás hráče něco nového, zábavného a napínavého. Nestalo se tak.

Ono totiž každé vymyšlené univerzum má své zákonitosti a potřebuje trochu té péče. Talent na programování jen nestačí. X-Men: Destiny je klasická 3rd person akční hra, v níž se kromě využívání hrdinských vlastností k likvidaci nepřátel tvůrci pokusili klást důraz na (nepodstatný) příběh a urputně se snažili do hry implementovat cosi, co by šlo s hodně velkým přimhouřením obou očí označit jako prehistorický RPG prvek.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Vývoj postavy a příběhové schéma je však na tak primitivní úrovni, že jediné, co zůstává jsou vlastně klišovité a nudné souboje, které probíhají podle přesně nastaveného klíče. Slibovaná nelineárnost je tedy jen žblunknutím šutru do pěkně zabahněného rybníka. Postup ve hře je triviální až běda: chůze, běh, setkání s někým a rozhovor s možností volby odpovědi. Z povzdálí vás sleduje hlouček, přes který musíte prostě projít a vymlátit z něj duši, checkpoint a opět potkáváme někoho s kým je třeba pronést pár vět.

Při konverzování s kýmkoliv si samozřejmě můžete vybrat odpověď, ale její volba rozhodně nepřinese nějakou zásadnější změnu. Jindy se k vám někdo přidá a pomůže vám v boji například tím, že bude kolem pobíhat. Guru X-Menů je Cyclops a ti špatní mutanti mají stabilního šéfa v podobě Magneta a upřímně řečeno, čí barvy budete hájit, je vlastně naprosto nepodstatné.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Malá Japonska a dva hezouni

Jdete, mluvíte, mlátíte. Profesor Xavier je dávno mrtvý a vy se pohybujete ve městě, v němž probíhá občanská válka mezi frakcemi lidí a mutantů. Dušínovské vidění světa profesorem X tedy vzalo za své a to je vlastně také jediný zajímavý prvek celé hry. Výběrem postavy celé to ploužení začíná. Volba může padnout na lolitkovsky vypadající Japonku Aimi (zajímavé je, že všechny mladé Japonky vypadají tak mladě) nebo mladíky Granta a Adrina. Každá postava má na pozadí vymyšlený nějaký příběh, který nás má pravděpodobně více přiblížit k charakteru paňáci, za něhož budete pár hodin bušit do gamepadu.

Vlastně je ale úplně jedno, zda vybereme holku, kterou rodiče poslali do USA, aby neskončila v koncentráku nebo naštvaného Adriana, který se chce pomstít. Je logické, že každá postava má nějaké ty mutantské vlastnosti, protože bez nich by to fakt už vůbec nemělo žádný smysl. Souboje jsou poměrně triviální a lze je zvládnout levou zadní. Klik, klik, rychlejší klik a je po nepříteli.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Tohle fádní mlácení ozvláštňuje, naštěstí jen občas, chaotická kamera. Nepřátelé jsou nudní a k uzoufání bezproblémoví. Občas se jich proti vám postaví skutečně větší množství, ale ani tehdy není souboj zrovna adrenalinovou záležitostí. Nechybí zde ani složitější a hlavně vizuálně pestřejší bossové, což je okamžik, který budete velebit. I když jejich tuhost není zrovna ukázkou obtížnosti, jde o okamžik, kdy vám hra napumpuje do žil trochu toho adrenalinu.

Směr vašeho putování je daný a s každou menší překážkou přichází samozřejmě nápověda. Tu dnešní generace konzolových hráčů vyžaduje, nikdo už nemá náladu hledat rozvalený v křesle u televizoru nějakou trhlinu ve zdi, aby mohl jít dál. To prosím není jen takové plácnutí do vody, ale spousta velkých studií má na tohle marketingové průzkumy. Takže jdete po ulici a nad asfaltem, který je svojí texturou trochu "jiný", vám levituje symbol malé pěstičky. Ta jakoby řvala do celého světa: „tady debile prašť do země“. Čili praštíte a ejhle, další volná cesta.

zdroj: Archiv

Bez nálady a atmosféry

Trojici postav nenajdete v žádném z filmů a lze pochybovat, že by se o nějaké malé Japonce, co vraždí po desítkách protivníky, psalo v některém z komiksů. To ale vůbec nevadí, rozvinutí mutantského světa o další příběhové linie není problémem, spíše naopak. Hráči tak mohou své oblíbené postavy a známé hrdiny potkat v kůži někoho jiného.

Tvůrci se pokusili rozvinout vlastnosti postav tím, že hráčům nabídli možnost volby vývoje jejich bojových vlastností. Je tedy jen na vás, zda budete investovat do rychlosti, energetických či laserových útoků, nebo budete používat více hrubou sílu. Tohle rozhodování na začátku mnoho přemýšlení nestojí a pocity z dalšího postupu ve hře budou stejné, ať už metáte blesky, nebo máte místo paží kovová hrabla. Následný vývoj a rozvoj postavy je spíš k smíchu, než aby se mu přikládal větší význam.

Tohle všechno sráží hru na kolena a přestože to tvůrci ani nedokázali dotáhnout do konce, nevadilo by to, kdyby alespoň souboje a umělá inteligence nepřátel byly na slušnější úrovni. Obstarožní první Prototype je stále adrenalinovou záležitostí a likvidace nepřátel skutečnou pochoutkou. Vizuální zpracování soubojů a komb je zde nudné až běda. Právě tuctovost a nanicovatost akčních scén srážejí X-Men: Destiny na kolena.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Po nějaké době se začne značka slavné komiksové série vytrácet a zůstane před vámi jen bezejmenný pajdulák, kterého ovládáte a posunujete jej podle přesně stanovených pravidel kupředu. Hře chybí atmosféra a ztotožnění s vaším hrdinou je zoufale malé. Průměrná grafika, která rozhodně téhle hře nedává velké šance zaujmout, je tak posledním hřebíčkem do pořádně ztrouchnivělé rakve.

Verdikt:

Nevyužitý potenciál hry X-Men: Destiny je do očí bijícím amatérismem. Je škoda, že další titul ze světa známé značky nefunguje a důvody pro jeho hraní se dají spočítat na čtyřech prstech jedné ruky.

Nejnovější články