The Vanishing of Ethan Carter - recenze
7/10
zdroj: Archiv

The Vanishing of Ethan Carter - recenze

Datum vydání:
26. září 2014
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

2. 10. 2014 20:00 | Recenze | autor: Pavel Dobrovský |

Tři hodiny. 180 minut. Uteče to jako voda. Tedy v případě, že hrajete The Vanishing of Ethan Carter. Pak zůstanou nad klávesnicí rozklepané prsty a v duši touha vědět a hlavně vidět víc. Ve vyvolání pocitu nenaplněnosti debut studia Astronauts exceluje: naznačí smysluplný otevřený svět a rozsáhlé možnosti detektivní práce, ale pokaždé před nimi práskne dveřmi. Nenahlédnete za ně a s každým dalším bouchancem padáte vstříc simulátoru chůze. Přitom spoustu věcí dělá The Vanishing of Ethan Carter dobře, ba přímo mistrovsky.

Jako detektiv Paul Prospero vyslyšíte dopis od chlapce Ethana (viz prequelový komiks), jehož rodina podlehla temným silám. Za Ethanem se vypravíte do údolí Red Creek uprostřed americké pustiny. Kulisy, a nutno říci, že jedny z nejkrásnějších v historii fotorealistické grafiky, odpovídají lovecraftovské povídce: vesnice na konci světa, nikde ani noha, zato mrtvol na zemi a temných sil pod ní až příliš.

Cesta za záchranou Ethana vede přes lokace, kde došlo k vraždám Carterovy rodiny. S pomocí nalezených předmětů doličných a vrozených paranormálních schopností vyvoláváte obrazy minulých událostí a z nich pak jednoduchým řazením scén za sebe skládáte mozaiku tragédie v Red Creeku. Napoprvé, tedy během prvního vyšetřování, to funguje skvěle. S každým dalším tělem a jeho příběhem ale upadá potenciál nápadu a obnažuje se jeho omezenost.

Víc Watsonem než Sherlockem

Autoři rozehrávají gambit, který se jim nevyplácí. Na jedné straně chtějí hráči umožnit, aby si zvolil vlastní tempo vyprávění v otevřeném světě, ale na straně druhé je škrtí vlastní touha správně podat silný příběh. Jak každý scénárista ví, silného diváckého prožitku se nejlépe docílí tak, že vás k nim někdo dovede po trase s předem určenými dramatickými momenty.

A tak se namísto detektivem, který svobodně běhá po okolí, improvizuje a analyzuje věci, aby našel klíč k řešení případů, stáváte loutkou, co řeší triviální úkoly podle zjevného mustru. V závěru už si nikdo na nic nehraje a náročnost rekonstrukcí je na úrovni „spoj tři symboly“ pro pětileté dítě. Když si v tu chvíli vzpomenete na proklamaci ze začátku hry, čili že vás nikdo „nebude držet za ruku,“ nemůžete se hořce nezasmát. Při takto nastavené obtížnosti to ani není zapotřebí.

Čí je tohle divadlo?

Jak jsem psal, spoustu věcí dělá The Vanishing of Ethan Carter dobře, ba přímo mistrovsky. Nejde ani tak o finální verdikt, ale o to, o co se Astronauts v rámci herního rybníka pokouší. Tedy experiment s příběhem po vzoru Dear Esther nebo Gone Home.

Astronauts (jedním ze šéfů je Adrian Chmielarz, který stál za Bulletstorm, ale též Agentem Mlíčňákem, jehož anglickou verzi si můžete z GOG stáhnout zdarma) skrz Paula Prospera vypráví příběh Ethana Cartera. Zároveň Ethan Carter vypráví příběh Paula Prospera. Navíc Carter píše brakové povídky, které nacházejí cestu do Prosperovy reality. Po několika krocích pochopíte, že jste se ocitli v propleteném světě příběhů, kde je zpochybňována vaše příčetnost a samostatnost.

zdroj: Archiv

Šíleně krásný svět příběhů

Ono člověka trochu zaskočí, když náhle uprostřed současného středoamerického lesa potká kosmonauta a je teleportován do vesmíru, hluboko pod vodou pozoruje cthulhu monstrum nebo se prochází domem o tisíci místnostech. Do hlavního příběhu jsou Carterovy brakové halucinace vetknuty precizně a naplňují očekávání, která máme od herního média s téměř neomezenými možnostmi.

V tomto případě nás hra vytrhává z „realismu“ k „surrealismu“ a dává hernímu světu zcela unikátní dalíovskou podobu. Podobný přístup, tedy narušování ověřených vyprávěcích postupů, úspěšně vyzkoušely filmy jako Šílenství (In the Mouth of Madness) nebo Tajemné okno (Secret Window), ale málokdy se objevuje tak dobře provedený ve hře.

Paralelní světy, prolínající se do hlavní linky o vraždách a démonech, jsou fascinující. Bohužel se neobjevují jako odměna za prozkoumávání krajiny, ale hra vás k nim dovede tak, abyste je nemohli minout. Dokonce je pro dokončení příběhu ani nesmíte vynechat. Jaká je pak pointa otevřeného světa, když neodměňuje vlastní iniciativu hráče a tlačí ho do linearity? Taková otevřenost je pak jen nadbytečným závažím herního zážitku.

Důstojná prohra

Po každém novém rozehrání budete svědky jednoho a toho samého vyprávění, stejné kauzality a stejného vyvrcholení. Stejně jako v Dear Esther nenajdete v Ethan Carter víc, než kolik zažijete při prvním hraní. V Dear Esther to ale tolik nevadilo, protože šlo přiznaně o jednorázovou vizuální krasojízdu. V The Vanishing of Ethan Carter je na překážku, že se hra tváří jako něco, čím ve skutečnosti není. A taková z poloviny plná, nebo prázdná sklenice nutně zanechává v duši touhu vědět a vidět víc.

Verdikt:

Pro vývojáře ze studia Astronauts není The Vanishing of Ethan Carter vítězství, ale zároveň ani prohra. Příznivcům her jako Dear Esther nebo Gone Home se bude hodně líbit a kdo si potrpí na krásnou grafiku, ten bude vrnět blahem.

Nejnovější články