The House of the Dead, série stříleček na kolejích, slavila vrchol své popularity v době automatů, světelných pistolí a konzolí od Segy. Někde se dokonce dočtete, že se vedle Resident Evilu jedná o největšího průkopníka zombie žánru. Já mám nejvíc v paměti odbočku The Typing of the Dead, která mě naučila psát na klávesnici lépe než školní docházka.
Každopádně, teď se píše rok 2025, od vydání původní japonské verze hry na automaty uběhlo dlouhých 27 let. Světelné pistole jsou jen ve skříních retro nadšenců a remake určitě přinese do série nový vítr, fanoušky a vůbec všechno, co si značka zaslouží. Akorát že vůbec.
Reload! Reload! Reload!
Pokud jste původní hry nehráli, věřte, že se vlastně jedná o velice kvalitní střílečku na kolejích. Dvojka navazuje na první díl a vaším úkolem je prostřílet se k tajemnému Goldmanovi. Genetický inženýr a šéf megakorporace sedí ve své kanceláři na vrcholku správně zlovolné věže. V cestě vám bude stát armáda jeho výtvorů od zombíků přes vyšlechtěnou hydru po naštvaná hejna piraní. Hlavní kouzlo téhle série spočívá v její totální béčkovitosti, která prýští z každé hlášky, úrovně a prostě všeho.
zdroj: Forever Entertainment
Samotnou kampaní pak proběhnete za necelých 45 minut, což je na dnešní poměry celkem málo, ale nalijme si čistého vína, tenhle žánr je hlavně o dosažení co nejvyššího skóre. Na jeden průchod navíc rozhodně neuvidíte celou hru. Většina ze sedmi úrovní má skryté odbočky, které vás pošlou alternativní cestou. Čeká vás odemykání nových zbraní, vylepšení, abyste svůj průchod co nejvíc zefektivnili.
Ostatně se stačí rozhlédnout po internetu a najdete přesné rozbory původní hry, které ukazují, jak se dostat k nejvyšším možným hodnocením. Rozebírají, kde má jaká nestvůra slabiny, kam a jak je máte střílet. Zkrátka si komunita dala velice záležet a je vidět, že tuhle hru kdysi milovali. Co by mohlo být špatně na remaku? Vlastně všechno.
zdroj:
Forever Entertainment
Čas je neúprosný, ale nelogické úpravy víc
Pokud jste měli tu čest s remakem prvního dílu, můžete tušit, že technický stav při vydání nebyl zrovna ideální. Dvojka už tak nízko nastavenou laťku zvládla překonat. Avšak ne v dobrém slova smyslu.
Pokud jste zkusili demo, hru jste si vlastně ani nemohli zahrát kvůli problémům s uloženými pozicemi. Některé úrovně měly totálně rozbité nasvícení a vlastně jste museli jen střílet do tmy. Hodně z toho už tvůrci během dvou dnů opravili, ale technický stav stále není ideální ani optimální.
Pro mě byl největší šok dabing. Pamatoval jsem si, že decentně trapné hlášky seděly ke hře jako pozadí na hrnec. Tady jsem si musel pustit videa z původní verze, abych si potvrdil, čeho jsem se bál. Remake působí jako by ho v garáži nadabovali za jedno odpoledne. Strojené hlasy podkopávají atmosféru. Samotný soundtrack taky prošel úpravami, ale tam se naštěstí žádná tragédie nekoná. Navíc si ho na rozdíl od dabingu můžete pustit i v původní verzi.
zdroj:
Forever Entertainment
Samotnou hru si můžete pustit v kampaňové i arkádové verzi, které ale chybí zbraně a power-upy. Také si můžete vybrat mezi klasickým a moderním hodnocením, což samo o sobě ještě víc podporuje znovuhratelnost. Celou hru si můžete užít i v lokální kooperaci, ať už v módu, kdy se společně snažíte o co nejlepší skóre, nebo kde jede každý sám za sebe. Tenhle mód má ale jeden háček.
Tím je ovládání. Pokud patříte mezi nadšence, co mají doma světelnou pistoli, máte smůlu. Stejně jako u prvního remaku si budete muset počkat, až její implementaci zvládnou fanoušci. Hra vám při spuštění doporučí gamepad, ale nenechejte se nachytat. Hraní s ním je pravé peklo. Podivná akcelerace vám šoupe zaměřovací kříž po obrazovce tak podivně, že trefit se je docela zkouška nervů. Natož ve hře, kdy kromě nepřátel pořád uhýbá i kamera. Míření myší je naštěstí funkční. Pro kooperaci to ale znamená, že si jeden z hráčů zkrátka musí vytáhnout kratší sirku.
zdroj:
Forever Entertainment
Příjemnou změnou od originálu je ale třeba to, že si oba hráči mohou na začátku kampaně zvolit dva power-upy, jako je tomu v sólo hře, a ne pouze jeden. Spolu s tím doznaly změn i někteří nepřátelé. Konkrétně většinou jejich slabá místa a kolik ran vydrží. No a možná už tušíte, jak to dopadlo. Vůbec ne dobře. Hromada z nich totiž teď vlastně nefunguje tak, jak původně měli.
Příklad je třeba jeden typ zombíka, který na vás vypustí z břicha červa. Dřív stačil zásah do hlavy nebo dva do těla. Teď už i hlava padá na dvě rány. Jednak tím mizí část taktického rozhodování, jestli ušetřit náboj, ale muset rychle přehodit míření na letící slizký projektil nebo vyplýtvat tři náboje do stejného místa, ale hlavně to narušuje, jak se řekne hezky česky, flow hry. Uvědomte si totiž, že jde o body. Hru projdete bez obtíží kdykoliv, ale její kouzlo tkví v honění bodů, a i tohle malé narušení může rozhodit balanc celé hry, kdy přesně počítáte každý výstřel na každého nepřítele, který se vyloupne na obrazovce.
zdroj:
Forever Entertainment
Občas je lepší nechat legendy spát
Tenhle remake vlastně nemusel vyjít. Pokud tedy vyjít musel, zasloužil si pořádnou péči. Když o tom vlastně přemýšlím, kolem a kolem by bohatě stačil remaster. Nechat hru takovou, jaká byla. Osvěžit grafiku a nesahat do věcí, které to vlastně nepotřebovaly. Kdo má rád střílečky na kolejích, na pár hodin se zabaví. Kdo hrál původní verzi, nostalgicky si zavzpomíná na staré dobré časy. Ve finále je ale škoda, že ne v té kvalitě, jakou by si tenhle kousek zasloužil. House of the Dead 2 se tak ocitá na seznamu her, kterým se stalo něco horšího než filmová adaptace od Uweho Bolla.
