Remasterovaný remake
Abych ale nejprve uvedl věci na pravou míru: HD Remaster, který v těchto dnech vychází na nejrůznější konzole a PC, není zbrusu novým počinem. Jako základ si totiž bere dřívější remake z konzole Nintendo GameCube, respektive pozdější verzi z Nintendo Wii. Je to zamotané? Bezesporu. Původní Resident Evil z roku 1996 totiž graficky odpovídal možnostem tehdejšího hardwaru.
Postavy měly sotva stovku polygonů a statické obrazovky tvůrci vyrenderovali v rozlišení 320x240. O šest let později si ale hru vzalo do parády Capcom Production Studio 4 a celou ji od základů předělalo. Zůstal jen původní obrys příběhu a víceméně stejné rozložení místností děsivého panského sídla. Vše ostatní bylo zbrusu nové: modely postav, předrenderovaná pozadí, dabing, nepřátelé, ovládání a v podstatě i postup hrou.
Výsledkem byl naprostý úspěch. Fanoušky i kritikou vřele přijatý remake hyzdila vlastně jen jedna jediná věc: jednalo se o exkluzivní titul pro konzoli GameCube, která se netěšila příliš vysoké popularitě (20 miliónů prodaných konzolí celosvětově). Fandové Resident Evil museli být pořádně naštvaní, když se značka symbolizující zlatou éru konzole PlayStation přesunula ke konkurenci.
Stejná situace se opakovala i v roce 2008, kdy vyšla hra znovu – na Nintendo Wii. Po téměř dvaceti letech se ale Resident Evil vrací jako multiplatformový titul a nese s sebou závan dob dávno minulých. Naskýtá se tedy otázka, jak budou v dnešní době fungovat statické obrazovky a poměrně nesmířlivá hratelnost postrádající autosave, autoheal a další zjednodušováky.
Hororová klišé
Z okolí města Raccoon City přicházejí hlášení o útocích kanibalů na obyvatelstvo. Do lesů v Arklayských horách míří policejní tým Bravo, aby celou záležitost prošetřil, avšak beze stopy zmizí. Následuje druhá expedice, která odhalí opuštěnou helikoptéru uprostřed lesů. Jen o chvíli později je speciální tým S.T.A.R.S. napaden smečkou nemrtvých psů a musí si z nedalekého panského sídla udělat provizorní útočiště. Jenže tím opravdové problémy teprve začínají…
Na úplném začátku si můžete zvolit, za jakou postavu chcete hrát. Jill Valentine je vhodnější pro nováčky, protože unese více předmětů a má již od začátku k dispozici šperhák. Chris Redfield (který v pozdějších dílech láme skály holou pěstí) má na druhou stranu v kapse zapalovač, který pak nezabírá drahocenné místo v silně omezeném inventáři.
Volba postavy ovlivní nejenom postup hrou, ale určuje též, s kým se setkáte. Rozhodně se tedy vyplatí projít hru minimálně dvakrát, což příjemně zvyšuje trvanlivost titulu. Scénář samozřejmě není kdovíjaký epos, a i když jsou dialogy o několik tříd výše než v původní verzi z roku 1996, stále budete pravděpodobně nad některými replikami nevěřícně kroutit hlavou. Ale to už snad k tomuto žánru, a k sérii Resident Evil jakbysmet, tak nějak patří.
zdroj: Vlastní
Pokud jste se k prvním třem dílům Resident Evil nikdy nedostali, vysvětlím, že se jedná o hororovou akční adventuru, kde postavu sledujete z perspektivy pevně umístěných kamer. A můžete vzít jed na to, že úhly kamer jsou patřičně filmové, aby tvůrci dosáhli kýžené atmosféry. Nezřídka se tedy stane, že vstoupíte do nové místnosti, ale z místnosti uvidíte jen postavu a dveře za ní.
Odkud přicházejí nechutné čvachtavé zvuky a hluboké hrdelní chroptění nezjistíte, dokud neuděláte krok do neznáma. Dost možná to bude i krok poslední, který znamená načtení 20 minut staré pozice, protože ukládání je možné pouze u psacích strojů, navíc jen za předpokladu, že máte inkoustovou pásku.
Bez práce nejsou… klíče!
Zatímco původní verzi Resident Evil pro první PlayStation mám stále v živé paměti, k verzi z GameCube jsem se nikdy pořádně nedostal. Byl jsem proto dost zvědavý, jak se autoři poperou s hádankami, kterými je celý dům doslova prošpikovaný. Ono totiž nestačí, že se spoře osvětlenými chodbami táhnou zombíci, rozkládající se dobrmani a mnohem větší hrůzy, na které vám zkrátka nestačí sporadické zásoby nábojů.
Panské sídlo rodu Spencerů od hráče vyžaduje hlavně řešení bizarních hádanek, které vlastně vnímání celé budovy posouvají někam úplně jinam. Proč je ve sklepě spoutaná rakev? K čemu slouží dřevěný erb nad krbem? Co znamená podivná hádanka na kyvadlových hodinách? Proč vedou tajné dveře z hudebního salónku zrovna na zahradu? Zde zkrátka nic nedává smysl. Nikdo by si takhle nepostavil dům, ve kterém by chtěl žít. A právě to velkou měrou přispívá k atmosféře, která se dá shrnout jednou větou: co se to tu sakra děje?
Drobný problém spočívá v tom, že aktuální HD Remaster je věrný své předloze a tedy i oldschoolové hratelnosti, takže zapomeňte na jakoukoli nápovědu. Získáte nový předmět a můžete si maximálně domýšlet, k čemu by asi mohl sloužit a zda má smysl ho nechávat v klaustrofobickém inventáři o osmi pozicích. S ostatními postavami se potkáte velmi zřídka a většinou budete řešit jiné věci, než co se dá dělat s rozkládacím klíčem, který není ani dostatečně pevný, aby něco odemkl.
S tím se pojí jiná nepříjemnost: neustálé bloudění již projitými místnostmi a chodbami v naději, že konečně naleznete správné dveře. Já ale na tuhle hru nakonec rád přistoupil a dokonce jsem se uchýlil k něčemu, co už jsem dlouho nedělal: vzhledem k tomu, že do herní mapy nelze vkládat poznámky, nakreslil jsem si mapu vlastní. Hezky postaru, na papír.
Exponát z muzea
Klasickou 3D grafiku převedete do vyššího rozlišení podstatně snáze než statické obrázky. Proto jsem byl dílem zvědavý a dílem skeptický, jak se asi vývojářům podaří ze starých statických obrázků vykřesat ono magické Full HD rozlišení. A jak to dopadlo? Inu, v rámci možností docela solidně.
Detaily scény často doslova trpí, protože původní obrázky o menším rozlišení tvůrci prohnali řadou různých filtrů. Někdy je výsledek relativně povedený a jakási hrubost a syrovost statických pozadí nahrává pochmurné atmosféře. Jinde však máte pocit, že snad ke zvětšení obrázku použili grafici Capcomu program Malování. Ještě hůře jsou na tom ale videosekvence, kterých naštěstí není mnoho. Někdy jsou „umělecky“ zašuměné a porůznu doostřené, přesto ale do očí bijící kompresi videa nelze zakrýt.
Bohužel se navíc ani nepodařilo odchytat některé chyby enginu (bavíme se o verzi pro PC). V první řadě je na obrazovce vidět kurzor myši z Windows, který sice můžete použít pro navigaci v menu, bohužel ale pak při samotném hraní překáží.
zdroj: Vlastní
A přestože je tedy myš podporována, nečekejte, že by ovládání bylo kdovíjak moderní. Vybrat si můžete nejen klasické ovládání, kdy se pomocí A + D otáčíte kolem vlastní osy a W + S používáte pro pohyb vpřed a vzad. Tvůrci si troufli na šílenost v podobě alternativního ovládání, pomocí kterého se vaše postava otočí tím směrem, kterou klávesu stlačíte. U klávesnice to znamená vlastně jen osm směrů, což dost znesnadňuje orientaci v prostoru.
A ještě do jednoho technického nedostatku si musím rýpnout. Hrál jsem na počítači s procesorem Intel Core i5 2500K, 12 GB RAM a GeForce 690 GTX, přesto se mi hra v určitých chodbách táhla jak med – příčinu jsem však nezjistil. Následkem kolísání frameratu se například několikrát desynchronizovaly dialogy.
Od fanoušků pro fanoušky?
Nad několika výše zmíněnými technickými nedostatky, z nichž mnohé půjde vyřešit patchem, není těžké přimhouřit oko. Pořád mi ale někde vzadu v hlavě zvoní hlásek, který mi říká, že HD Remaster tvůrci nezahrnuli dostatečně intenzivní fanouškovskou něhou.
Ať už jde třeba o galerii artworků z původní hry, rozhovor s tvůrci, bonusové módy nebo třeba dle vzoru Halo možnost přepínat mezi starou a novou grafikou. Zkrátka mi zde chybí nějaký bonusový obsah (dostanete jej za předobjednávku, ale měl by být ve hře automaticky), který by promlouval k pamětníkům a třeba tu a tam nabídl šibalské pomrknutí pro zasvěcené. Bohužel je tu cítit spíš strojová práce namísto fanouškovského nadšení.
Doby dávno minulé
Vzpomínky mají tendenci realitu hezky přibarvovat. Co bylo špatné, většinou zapomeneme, a naopak rádi vzpomínáme na to příjemné. I přes lehký vizuální facelift přináší Resident Evil HD Remaster přináší hlavně nefalšovanou dávku nostalgie, která v sobě nezaměnitelným způsobem mixuje sladké i hořké pocity.
Současnému hráči může Resi připadat toporný, málo dynamický a v důsledku tedy i nepříliš strašidelný, protože za posledních deset patnáct let se hororový žánr vyvinul stejně jako většina ostatních. Autoři objevili nové způsoby, jak hráčům nahnat husí kůži, a tak už nemusí potemnělá chodba a pár divných zvuků zcela uspokojivě fungovat.
Moc rád bych napsal, že Resident Evil se vrátil z minulosti, aby nám ukázal, o čem je ten pravý horor. Že se nějaký Slenderman může jít zakopat tři metry pod zem. Ale to ze mě promlouvá duše fanouška, který s touto sérií vyrůstal a je jejím současným stavem mírně řečeno znechucen. Jenže jak se vlastně na tuhle přeleštěnou relikvii dívat? Snad asi nejlépe očima fandy série, který třeba i první díl zažil, a chce si ho připomenout. Takovému hráči bude Resident Evil HD Remaster připomínat otevření rodinného alba. Spousta hřejivých vzpomínek občas zachycených na technicky nepříliš povedených obrázcích.
