Ačkoli reálnou kopanou nesleduji a představa, že budu 90 a více minut fandit skupině lidí běhajících sem a tam a čutajících do meruny je pro mě naprosto bizarní, v herním světě je to něco jiného. Nejenže mě kdysi v dřevních dobách docela bavil Actua Soccer 3 přibalený jako plná hra ke Score, dokonce jsem v relativně nedávné minulosti propadl životním peripetiím Alexe Huntera v režimu Journey, který jeden čas nabízela série FIFA, a beze studu přiznávám, že jsem byl ochoten v ročníku 2017 zaplatit hříšné peníze za vyšší edici, jen abych se k pokračování příběhu plného emocí a sponzorů dostal o pár dní dříve.
Pro to, aby si člověk užil Mario Strikers: Battle League, žádný blízký vztah k fotbalu beztak není třeba, jak ostatně ví každý, kdo se značkou (u nás známou jako Mario Smash Football) měl kdy co dočinění. Populární postavičky z Houbového království totiž na hřišti hrají sport, který se skutečné kopané přibližuje snad jen tou snahou dostat míč do branky soupeře. Jak toho ovšem docílí, je jenom na nich, ať už k tomu použijí nohy, hlavu či v některých případech pařáty. Stejně tak nikdo netrestá žádné špinavé zákroky, a když obyčejný štulec zezadu nestačí, klidně po soupeři můžete hodit želví krunýř, v ostřejším případě třeba i bombu.
Strikers se vrací po patnáctileté pauze, poslední díl vyšel v roce 2007 ještě pro Wii. Jak už jsem výše naznačil, hra se rozhodně nesnaží konkurovat vážně míněným fotbalovým titulům, jako je FIFA nebo eFootball (stejně jako se Mario Kart nesnaží konkurovat Forze nebo Gran Turismu). Ve Strikers hraje prim divoká arkádová zábava, která zcela neoddiskutovatelně vynikne především v multiplayeru.
Sólisté ostrouhají
Režim pro jednoho hráče je dost chudý, nabízí sice několik různých šampionátů, případně samostatných zápasů, funguje ale spíš jako nadstavba tutorialu, ve které si můžete pořádně natrénovat všechny triky a fígle, s nimiž následně budete školit živé soupeře, a to buď online, nebo společně u jedné obrazovky (což je přirozeně zdaleka největší zábava).
Faktem je, že když Strikers zapnete poprvé, dost možná vás zarazí strohost nabídky a popravdě dost chudý obsah, který se projevuje třeba i velmi malým počtem hratelných postav. Těch je v tuto chvíli pouze deset, po vydání by ale v pravidelných updatech měly přibývat další, a to bezplatně.
zdroj: Nintendo
V samotných zápasech proti sobě nastupují pětičlenné týmy, jejichž skladbu si můžete nastavit sami (brankář funguje automaticky a samostatně). V tuto chvíli je k dispozici Mario, Luigi, Peach, Toad, Rosalina, Bowser, Donkey Kong, Yoshi, Wario a Waluigi. Každý z dostupných borců oplývá pěticí atributů, které definují jeho případnou roli na hřišti a také jeho silné stránky a slabiny. Patří mezi ně rychlost, síla, přesnost přihrávek a střelby a technická zdatnost.
Zatímco takový Bowser nebo Donkey Kong exceluje v síle a jejich facany soupeře dokáží rozhodit trochu víc než ty od malého Toada, Rosalina je rozená kanonýrka a Peach zase umí pořádně rychle utíkat. Je proto dobré poskládat si svůj manšaft podle zvolené taktiky a využívat konkrétní postavy v rolích, pro které jsou vhodné. Statistiky můžete následně vylepšovat vybavením, které lze odemykat za penízky vyhrané v zápasech.
Chce to čas
Jakkoli se Mario Strikers tváří jako roztomilá arkáda pro hráče všech věků a schopností, opak je pravdou. Pod roztomilou a dětskou skořápkou se podobně jako u spousty dalších her od Nintenda skrývá až překvapivě komplexní hratelnost, k jejímuž ovládnutí budete rozhodně potřebovat čas. Tutorial jednotlivé aspekty podrobně představuje, tou pravou výukou bude ale až žár ostrých zápasů a beze studu přiznávám, že jsem měl zpočátku trochu problém zvládnout hraní v celé jeho komplexnosti.
Mario Strikers dle mého názoru nejsou hrou, kterou může například na mejdanu vzít do rukou kdokoli a okamžitě se zapojit do hraní, jako je tomu třeba v případě Mario Kartu nebo Mario Party. Tady musíte zvládnout různé druhy přihrávek, přesné časování střel a používání power-upů, obírání soupeře o míč, či naopak včasné uskakování před útoky. Navíc tu figurují takzvané Hyper Strikes: Pokud na hřišti seberete speciální elektrizující kouli, můžete vypálit obzvlášť nechytatelnou střelu, která se v případě úspěchu počítá za dva góly. Musíte ale zvládnout postřehovou minihru, která determinuje pravděpodobnost úspěchu.
V zásadě platí, že Mario Strikers dokáží velmi rychle oddělit skutečně schopné hráče, kteří mají nahráno a natrénováno, od těch, kteří si chtějí jen v klidu zakopat proti umělé inteligenci. Hra je zejména v multiplayeru dost rychlá a pro začátečníky může být poměrně nepřehledná. Pokud se naučíte využívat všechny triky, bonusy a manévry, které hra umožňuje, budete svým kamarádům na gauči vytírat zrak. Mimochodem, hru může na jedné konzoli naráz hrát až osm lidí.
Jak už jsem zmínil, režimy pro jednoho hráče zastupují rychlé zápasy, ve kterých si můžete nastavit náročnost protivníka, ale třeba i zapnout či vypnout přítomnost power-upů a zmíněných Hyper Strikes, a také souhrn pohárů, do kterých se můžete pustit i se třemi dalšími kamarády v kooperaci.
To nejlepší vás čeká při společném hraní
Výstavním režimem hry je ovšem takzvaný Strikers Club, v němž si vytvoříte svůj vlastní celek a vydáte se získávat slávu do vod internetu. Můžete do něj přizvat své kamarády, navrhnout dresy a hlavně vytvořit vlastní stadión. Právě tady se můžete docela vyřádit, zvolit podobu branek a různých ozdobných předmětů i celého okolí hrací plochy.
Musím jednoznačně pochválit grafiku i celkovou prezentaci. Hra vypadá skvěle jak v handheldovém režimu, tak i na televizi, postavičky jsou vybaveny velkým množstvím veselých animací a sledovat jejich radost po vstřelené brance nebo velmi složité přípravy na pokus o dvojgól činí vyložené potěšení. Neregistroval jsem žádné technické problémy, a to ani co se týče kvality připojení během multiplayeru.
Pro Mario Strikers platí, že se u hry budete bavit tím víc, čím více času jí dáte a čím lépe se ji naučíte. Pokud nezvládnete její komplexní hratelnost, budete ve hře více hráčů dostávat výprask a bohužel je obsah pro sólisty natolik omezený, že kvůli němu nemá příliš smysl hru pořizovat.
Nezbývá než si přát, aby Nintendo skutečně velmi výrazně navýšilo počet hratelných postav a napříště víc myslelo i na ty, kterým hraní s ostatními příliš nevoní. Nad rámec toho totiž na hře není co kritizovat.
