Pryč z města
Hra sice nabízí pár „příběhových“ scének, ale jsou zhruba stejně důležité jako dějové pozadí Candy Crushe. Kníratá kostka Jim není spokojená s životem ve městě a vyráží do světa. Ten se skládá z několika desítek krátkých úrovní a jak na potvoru je plný hran, propastí, úzkých chodeb a dalších zapeklitostí, které jsou pro hladký pohyb velkého křehkého tělesa krajně nevhodné.
Jim is Moving Out! je v jádru taková hranatá Elastomania. Jim vytváří tah, který je schopný místnost posouvat, nadzvednout nebo i překlopit, a na vás bude v jeho roli celý objekt protáhnout přes všechny překážky tak, aby se nerozbil. Vtip je v tom, že fyzika je neúprosná a příliš násilný či nárazový pohyb hází i nábytkem, který pak poškozuje stěny. Což znamená, že se sice můžete s obývákem třeba klidně i kutálet, ale moc daleko se nedokutálíte.
V podstatě celá hratelnost tak spočívá v hledání rovnováhy mezi agresivitou a opatrností. Příliš dravá snaha se někam vyškrábat zpravidla končí cimrou na třísky, ale budete-li na druhou stranu místnost sunout rychlostí ledovce, propast nepřeskočíte.
A je to zábava. Stejně jako ve zmíněné Elastomanii dokáže hra pěkně pocuchat nervy, když se Jim ne a ne někam vyšplhat, ale jakmile se to konečně povede, nastupuje příjemná satisfakce. Tento aspekt se násobí zejména v poslední čtvrtině, kdy hra znatelně přituhne a přidá do úrovní překážky, kterých se stačí jen dotknout a místnost vyletí do povětří.
Pravda, člověk u toho občas skřípe zuby, protože rozbít se kvůli jedinému unáhlenému pohybu po pěti minutách úporně opatrné snahy, u níž jste si div nepřekousli jazyk, prostě dovede hnout žlučí. Ale za tu radost, když problémový úsek konečně padne pokořen k nohám, to (většinou) stojí.
zdroj: Archiv
Jedno brdo
Jim is Moving Out! prvních pár chvil baví prostě proto, že je jiný a originální. Jenže svěžest po hodině a půl vyvane, úšklebek nad poletující lednicí se vytratí. Zkrátka si zvyknete. A pak si najednou nejde nevšimnout, že děláte jednoduše pořád to samé. Buďto šplháte na špatně přístupnou hranu, nebo místnost přetáčíte, abyste se vešli do tunelu. Pouze v několika málo případech probleskne nějaké ozvláštnění, když je třeba potřeba nejdřív shodit kontejner a vytvořit si tak schody. Ale to nestačí.
Level design je kvalitní a pohybové hlavolamy jsou navržené dobře, o tom žádná, ale princip je od začátku až do konce neměnný. Vyšplháte se, kam je potřeba, a hurá do další úrovně. Jednou dokončené úseky si pak ještě můžete zopakovat s časovým limitem nebo v módu, kde je nutné po cestě ještě sebrat několik předmětů. Občas se u toho zapotíte, protože bývají zpravidla chytře umístěny až k úplné hranici dosažitelnosti, ale samotnou hratelnost to ozvláštňuje jen minimálně. Ne, že by se snad někdy dostavila vyložená nuda, ale mohlo to zkrátka celé být rozmanitější a lepší.
Ano, repetice by šla z jistého úhlu pohledu vytknout v podstatě jakékoliv hře, co kdy vyšla. Ale u podobného projektu obzvlášť zabolí, protože stačilo otevřít stavidla představivosti a výsledek mohl sklidit mnohem větší potlesk. Vždyť nosným pilířem je fyzika a s tou se dá dělat věcí!
Je to o to víc s podivem, že nápady evidentně nechyběly. Pod oddělenou položkou v menu totiž naleznete ještě několik experimentálních úrovní s upravenými pravidly. Jedna se odehrává ve stavu beztíže, jiná zase s místností na kolech a podobně. A to je přesně onen tolik potřebný dotek rozmanitosti, který by se býval hodil i v „ostrých“ úrovních. Proč je těchhle parádních kousků tak žalostně málo a jsou označeny jen za pouhé pokusy? Proč takhle nevypadají všechny?
Páreček stěhováků
Jim is Moving Out! si můžete zahrát i v lokální kooperaci. Pokud máte tu možnost, není potřeba váhat, protože, jak to tak bývá, ve dvou je to mnohem lepší zábava. Jednak samozřejmě díky společenskému prvku a pokřikování na gauči, jednak díky změně pravidel.
Místnost se v multiplayeru nerozbíjí, ale chybí jí jedna stěna, takže při neopatrné manipulaci trousíte nábytek. Samozřejmě se nabízí, aby jeden řídil a druhý chytal neposedné stoly se židlemi, jenže celá místnost je také hmotnější, takže je potřeba, aby zároveň unisono tlačili oba, pokud se chtějí někam dostat. Což znamená, že se pravidelně rozpoutá naprostý chaos, kdy jeden povolí ve snaze zachytit například gramofon, co se chystá vydat na výlet, druhý sám pokoj neudrží a oba pak padají z útesu v dešti nábytku, nadávek, spravedlivého hněvu a smíchu. Povedená taškařice.
Kdyby se tvůrci při nastavování mantinelů a designování úrovní nedrželi až tak při zemi, mohla být Jim is Moving Out! mnohem větší pecka i v singleplayeru. Takhle to sice není na bouchnutí šampaňského, ale těch tří čtyř hodin, které hra zabere, přesto litovat nebudete. Multiplayer pak lze jedině doporučit.
