zavřít

Gabriel Knight: Sins of the Fathers 20th Anniversary - recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: iPad, Android, Windows, MAC, iOS

Verdikt: Slušný, ale neuspořádaný dokument, slušná, ale dnes už nijak výjimečná hra. Z části jsou její slabiny vidět až optikou dneška, z části je akcentují nebo mají přímo na svědomí kosmetické úpravy. A i ty jsou samy o sobě diskutabilní.

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

- Recenze autor: Lukáš Grygar Komentáře: 0

Možná to znáte. Kapela, na kterou jste v roce iks ypsilon přísahali, vám dneska přijde nebezpečně pitomá. Nějaká melodie ještě dokáže rozechvět srdéčko prokřehlé nostalgií, ale jinak zůstáváte chladní jako chladnička. A takhle to mám, alespoň do určité míry, taky s Gabrielem Knightem. Jenom je to celé o pár chlupů složitější.

Začít nemusíme o Vánocích 1993, kdy první díl dnešní trilogie vyšel, ale o pár let později, kdy jsem se k němu konečně dostal. Všichni jsme samozřejmě uměli nazpaměť odrecitovat recenzi ze Score, ale ne všichni jsme měli barevné monitory a grafické karty, takže mi nezbylo, než zírat na obrázky a představovat si, co se na těch obrazovkách odehrává.

Víc než vzpomínky

Abychom to měli vyvážené, Sins of Fathers jsem hrál a dohrál až z CD přílohy Levelu. Tehdy poprvé mě napadlo, jak skvělé by bylo provozovat knihkupectví, pít kafe, vyrazit si do Louisiany a stát se následníkem rodiny lovců démonů. Budiž, z uvedeného výčtu jsem dodnes stihl jenom to kafe (a v knihkupectví alespoň pracovat), ale nyní už máte dostatek indicií ohledně zářezu, kterým se mi první Gabriel Knight vepsal pod hrudník.

Protože původní hra sbírala ceny až za rok 1994, letošní remasterovaná edice vychází jako že k 20. výročí. A dvacet let je sakra dlouhá doba. Co čekat od chvíle, kdy člověk znovu vejde do knihkupectví sv. Jiří v New Orleans, odkud zneuznaný okultní pisálek a lovec především žen vede svá pátrání? Obyčejnou nostalgii? Chuť se do těch pátrání znovu pustit?

Padlo tu slovo remaster, ale výroční edice je v podstatě nová hra. Obrazovky nebyly pouze převedeny do vyšších rozlišení, ale od základů překresleny, pohybují se v nich trojrozměrné animované postavy, povídající si v novém dabingu, a na řadě míst se sice drobnějších, ale přesto úprav, dočkala i herní náplň. Záměr přinést letitou klasiku modernímu publiku lze bez váhání ocenit, ale jeho provedení? S tím je to problematické.

Dezinfekce třetím rozměrem

Takže jsme v knihkupectví sv. Jiří, Gabriel už není shluk pixelů, který si uměl frivolně rozčísnout své vrabčí hnízdo a především už se klasické „mmmm, dobrý kafe“ neozve hlasem Tima Curryho. Což by nemusel být problém, ale je.

Plynule rozanimovat realistický model je jiný kumšt, než vdechnout život pár desítkám barevných bodů, a studio Phoenix Online tenhle kumšt neovládá. A z opačného gardu nový dabér svým tónem sedí, ale říká tytéž absurdní hlášky, které daleko lépe vyzněly z úst s gustem přehrávajícího Curryho.

Výše uvedená nesourodost láme vaz v podstatě libovolné scéně, kterou si z originálu pamatujete, a nemám pocit, že by noví hráči byli z obliga. Snad pokud patříte mezi vyloženě analytické typy, kteří hodnotu díla posuzují podle rozlišení jeho textur, patrně vám to bude celé připadat jako zásadní krok dopředu. Ano, ale směrem k sterilnímu kýči.

Chaotická paměť

Že je to volání k návratu na stromy? K rozlišení 320 x 200? S 256 barvami na věčné časy a nikdy jinak? Vůbec ne. Citlivým přepisem lze poezii přežitého díla uchovat, jenže na tohle Pinkertoni a Phoenix Online buď nemají kapacity, nebo byli prostě líní. Podezření na druhou možnost sílí jednak s hudbou, kdy Robert Holmes očividně nalil své MIDI melodie do nějakého moderního sekvenceru a vylezl mu z toho naprosto příšerný paskvil, a potom s celou dokumentární složkou, která se výroční edicí vine.

Na jednu stranu sice dostanete hromadu různých nákresů, dokumentů a hlavně často velice zajímavých rozhovorů, ale na druhou je to celé ve hře rozházeno dost halabala a hlavně neexistuje nějaký centrální bod, kde si lze všechno v klidu projít.

V praxi to znamená, že si zvesela hrajete, ale pokud vás zajímá podhoubí, ze kterého hra vyrostla, musíte z jejího toku permanentně vystupovat. A ne vždycky dostanete kýžené informace tam, kde jste zrovna vystoupili.

Ztratit sebe sama

Tohle nepříjemné kouskování ale zároveň potvrzuje, že všem zásahům navzdory je první Gabriel Knight pořád stravitelná a kaloricky vydatná adventurní krmě. Ne vyloženě délkou, ale spíš bohatostí motivů a linek, po kterých příběh pospíchá. Dnes už v něm člověk těžko uvidí víc než rodokapsovou báchorku, ale scénář pořád obsahuje postavy a momenty, které i v roce 2014 udrží pozornost a nutí pokračovat v rozplétání ústřední konspirace.

Jen už je to celé takové mechanické a spotřební. Hra ze sebe oklepala prach minulosti, ale spolu s ním setřásla i valnou většinu svého šarmu. Co zůstalo? Okultní brak, zabalený do ucházející zábavy. Tedy zábavy, ze které něco ušlo.

Tagy: remake adventura

Zdroje: Vlastní

Novinky na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.