S otevřenou náručí i vyššími nároky
I druhý Horizon je především přístupnější verzí náročnější okruhové Forzy Motorsport. Místo sevřených tratí a nekompromisních protivníků nabízí otevřený svět, který lze zdolávat vlastním tempem. V novém prostředí evropského Azurového pobřeží vás hra vlastně ani nenutí hrát kariéru. V každém z šesti míst, které se občas jmenují (Nice) a občas nejmenují (Castelletto = Monako) podle svých skutečných předloh totiž jen nakousnete jeden šampionát, a pak vás hned ženou dál. Přitom lze v každé lokaci v závislosti na třídě vozu absolvovat až 28 turnajů, vyzkoušet řadu výzev, zbourat desítky cedulí a tak dále, a tak podobně. Obsahu je v Horizon 2 opravdu požehnaně a prostředí střídá italsko-francouzská pitoreskní městečka, nasázená u moře a propojená slavnou Cote D´Azur magistrálou, s horskými prémiemi ve vnitrozemí.
Na rozdíl od Colorada z jedničky mám tyhle lokace relativně prošmejděné i v reálu a v Playground Games svůj úkol zvládli na jedničku. Navíc to celé nepůsobí jen jako přeskinovaný předchozí díl, ale jako opravdu nové prostředí. Samozřejmě to platí o verzi pro Xbox One, která využívá engine Forza Motorsport 5. V případě Xbox 360 verze bude možná dojem ze hry krapet odlišný. Prvních pár jízd v Horizon 2 je ale na novějším Xboxu hotovou pastvou pro oči. Světelné efekty nové generace dávají francouzským krajinkám tu pravou šťávu. Při západu slunce je to romantika, při prudkém letním lijáku zase tanec kapek na předním skle, který neomrzí ani při sté repríze. Vizuální pokrok v kombinaci s otevřeným světem, kdy lze konečně sjet ze silnice takřka kdekoliv, by sám o sobě stačil ke spokojenosti. Horizon 2 jde ale naštěstí mnohem dál, ať už jde o vychytávání drobných chybiček z minula, nebo zavádění zcela nových pořádků.
Zábava proti realitě? Rozhodnou až penalty
Volnost pohybu je o pořádný kus dál než v prvním Horizon. Samozřejmě i ve dvojce existují kamenné zídky a další „přirozené“ překážky, skrz které neprojedete, ale přes vinici nebo louku plnou fialek si to můžete namířit bez ohledu na auto, které zrovna řídíte. Menší stromy a dřevěné ploty rozrazíte hollywoodským stylem, vzrostlejší kmeny a skály už si vás dají k snídani, ale přesto lze svobodu pohybu srovnat třeba s Test Drive Unlimited (kam si ukážete, tam lze dojet). Nepřítelem je jen gravitace v případě velkého kopce, ale nejde o nic, co by dostatek koní pod kapotou nevyřešil.
Už druhé město, které v rámci Horizon festivalu navštívíte, nabídne několik cross country závodů, takže na vlastní kůži zjistíte, že na projíždění hrbolatých vinic rychlostí 220 kilometrů v hodině není nic nepřirozeného. Nesmíte ani na vteřinu zapomínat, že Forza Horizon 2 prodává přesně tu pohádku, jakou vidíte ve filmech. Auta se prostě chovají trochu shovívavěji – jak k fyzikálním zákonům, tak k vašemu řidičskému umění.
Přesto považuji Forza Horizon 2 s napůl vypnutými asistencemi za zřejmě vůbec nejzábavnější závodní arkádu dneška. Není úplně hloupá, abyste měli pocit, že řídíte motorový člun, a vlastně působí o dost sofistikovaněji než jednička. Ano, drifty lze chytat s prstem v nose a opravdu snažit se musíte až u aut s tisícovkou koní, ale přišlo mi, že už to zas takový rozdíl od páté Forzy není. Těžko říct, zda to je dobrá vizitka pro Horizon, nebo špatná pro Motorsport, ale vzhledem k tomu, že nad oběma sériemi fanoušky hardcore simulátorů stejně ohrnují nos, asi nemá smysl to podrobněji pitvat.
Osobně v Horizon 2 konečně vidím onen zlatý střed – odpočinkové ježdění, které vás neurazí banálním pojetím jízdního modelu a herní fyziky. Jistě bychom našli rezervy třeba ve vzájemných kolizích a off-roadové blbnutí je opravdu na hony vzdáleno realitě. Balanc mezi fantazií a uvěřitelným krocením supersportovních aut má ovšem své kouzlo, které mě nutí se ke hře vracet znovu a znovu. Není to posedlost levelováním, ale touha si jen tak zajezdit.
zdroj: Archiv
Frikulíni si letos dali pohov
Horizon 2 působí trvanlivějším dojmem i proto, že Playground Games ubrali na hipsterském odéru. Horizon je sice pořád festival, na kterém se ve dne závodí a v noci paří, ale všechno je tak trochu posunuté do pozadí. Hrdinové nenosí křiklavě barevné digitálky, HUD nevypadá jako z Miami Vice, a i když dobráckého automechanika z jedničky střídá pohledná sexbomba, co drží hasák jako prase kost, vlastně už tenhle nános zbytečných machrovinek tak silně nevnímáte. Možná jsem si jen zvykl, možná je toho opravdu méně.
I tentokrát vás čekají cirkusácké závody proti stíhačkám, proti vlaku, proti západu slunce, ale ani laciné hlášky vašeho průvodce tentokrát Horizon nekazí. Je prostě poznat, že se Playground Games snažili naslouchat hráčům a vypíchnout ježdění nad všechnu tu omáčku okolo, což je jedině dobře, protože ovládání jednotlivých vozů a jejich celková čitelnost je něco, co nelze dostatečně vynachválit.
Plnými doušky si to vychutnáte hned v úvodu hry, kdy levelujete jako zběsilí, přičemž vám přibývají nejen kredity na konto, ale zároveň si při každém poskočení o jednu frčku vzhůru zatočíte s jednorukým banditou a máte šanci získat další tisíce kreditů nebo dokonce auto zdarma. K tomu si ještě přičtěte sbírání perků, kdy za nasbírané body můžete zvýšit svoje bonusy nebo vylepšit svoje šance v singlu i multiplayeru.
Nejde o žádné RPG zlepšováky, které by komukoliv přihrály nadpřirozené schopnosti, jen drobné příjemnosti, které osladí postup hrou. Vozový park je jako obvykle natřískaný, včetně třešniček jako McLaren P1, LaFerrari, Lamborghini Huracán nebo Hennessey Venom GT (ten je velmi levný na to, co umí, čili jděte do něj!). Novinek sice mohlo být ještě víc, ale řekl bych, že jsme se tentokrát dočkali většího podílu starších legend, což je jedině ku prospěchu věci. Nechybí samozřejmě ani stodolní nálezy. Udělalo mi radost, když jsem hned z kraje hry našel Alpine A110. To je totiž přesně vůz, který se na silničky kolem Monaka hodí.
Kredity budou stačit
Jestli se po zkušenostech s pátou Forzou obáváte nemilosrdně nastavené herní ekonomiky, jde o naprosto zbytečný pesimismus. V Turn 10 se možná lekli ostré hráčské reakce a Horizon 2 je tak snad až příliš štědrý. Levelování, možná i vlivem vypnutých asistencí, je extrémně rychlé a tak se vám buď bude plnit garáž, nebo peněženka. Ceny aut jsou vzhledem k vysokým odměnám zcela férové, a pokud máte radši spíš starší vozy, velmi rychle si tu nakoupíte. Pak už stačí jen zbořit pár slevových tabulí a můžete tunit prakticky zadarmo. Nic z toho, co jsem řekl, samozřejmě nevylučuje existenci placených DLC, což je u Forzy už tak nějak tradice, ale na chudobu si tu určitě stěžovat nebudete. Ba co víc, hra vám bude vydělávat i ve chvíli, kdy ji zrovna nebudete hrát!
Ve Forza Horizon 2 si totiž pěstujete svého avatara, který pak za vaší nepřítomnosti poráží ostatní hráče a inkasuje do rodinné kasičky tisíce kreditů denně. Zatímco v páté Forze byl princip virtuálního já místy problematický (ne každý jezdil čistou stopu, což se u okruhového skorosimulátoru od umělé inteligence tak nějak očekává), v Horizon jako by fungovala zbrusu nová verze. Nejen že mírné prasení v rámci otevřeného prostředí nevadí a vlastně je trochu i očekávané, ale hlavně teď i v off-line režimu potkáváte na mapě duše skutečných hráčů, včetně kamarádů nebo klubových kolegů, nikoliv jen náhodně vygenerované nicky umělé inteligence. Že v přeneseném slova smyslu závodíte s živými hráči (resp. jejich kopiemi) hru posouvá na jinou úroveň.
Do jisté míry je to sice šméčko na lidi, protože se drivataři přeci jen chovají trochu jinak než jejich páníčci. Několikrát jsem si to ověřil, když virtuální klony opravdových hráčů, kteří mi tvrdě nakládali v multiplayeru, bojácně brzdili do každé zatáčky po vzoru A. I. z jedničky. Rozhodně ale nejde jenom o placebo a drivataři mají svůj vlastní ranking. V jedničce se obtížnost soupeře měřila hlavně podle kvalit auta, tady může mít level expert i někdo v hodně pomalé plechovce, takže bacha na to, s kým se pouštíte do křížku. Na druhou stranu, když prohrajete, alespoň uděláte radost konkrétní osobě, které se připíše na účet nemalá sumička.
zdroj: Archiv
Zavolej do klubu a vyjeď na roadtrip
Multiplayer jsem zatím jenom jemně načutnul v rámci několika předem domluvených partií s vývojáři z Playground Games. Umí jezdit a umí se dobře bavit, takže původně devadesátiminutová seance se nakonec protáhla na dvojnásobek. V Horizonu můžete jezdit v rámci volného pohybu („free roam“), kdy jeden zvolený „král“ volí závody a jejich pravidla, nebo se můžete zúčastnit online roadtripu, což je podobně jako v singlu kolekce několika závodů – klasické všichni proti všem, týmové závody nebo honička, kdy jeden hráč má korunku a ostatní se mu jí snaží sebrat (stačí do něj narazit).
Proč je to roadtrip? Protože mezi jednotlivými závody se ještě musíte co nejrychleji přesunout k dalšímu stanovišti, přičemž rychlost a parádičky, které cestou předvedete, se počítají do celkového hodnocení, stejně jako čistota samotného závodění znamená často víc kreditů než lepší pozice.
Odměňování za slušnou i neslušnou jízdu má ostatně hra v malíčku. Průjezdy skrz radary, dlouhé drifty, nekonečné skoky – všechno se eviduje v žebříčcích. Buď se můžete poměřovat s kompletním zbytkem komunity, nebo se svými přáteli či kolegy v klubu, do kterého se zaregistrujete a v jehož rámci se vám za splněné úkoly a odehrané hodiny zvyšuje rank. Horizont je v Horizon 2 zatraceně daleko a dělí vás od něj desítky hodin, pokud se do hry opravdu ponoříte. V multiplayeru se jemnými změnami podařilo vytvořit svět, ve kterém můžete hrát opravdu do zblbnutí.
Líbí se mi, kam jedeš, Forzo
Nechci na závěr opakovat hlášku z úvodu, ale musím, protože nepřestává mě ohromovat rychlost, se kterou celá Forza roste do krásy. Nejen, že kmenová série Motorsport stihla během několika let přesprintovat Gran Turismo (co do počtu vydaných dílů a snad i technologicky a herně), ale druhý Horizon předvádí celé herní scéně, jak má vypadat plnokrevné pokračování. Stejný koncept se povedlo obalit nejen novým enginem, ale především novými nápady a chirurgicky přesnou nápravou předchozích bolístek. Forza Horizon 2 určitě není dokonalá a do třetího dílu bych si dokázal navymýšlet spousty hodinek s vodotryskem a vzdušných zámků, ale… je prostě po čertech dobrá a neuvěřitelně zábavná.
V hloubi svojí závodnické duše mám pocit, že konečně dospěla do hry, kterou chtěla být už minule. Totiž do titulu, který má potenciál oslovit i hráče, kteří se na ulici ohlédnou za řvoucím Ferrari, ale nikdy nehráli víc než Need for Speed, protože je nebavilo najíždět do zatáček za asistence úhloměru. Zároveň ale nechtěli nic přehnaně banálního a na první pohled podlézavého. Forza Horizon 2 zvládá jet v rekreačním i petrolheadském pruhu, aniž by vzbuzovala posměšky nebo obracení očí v sloup v jakémkoliv z obou táborů. Jsem hodně zvědavý, jestli se povede konkurenčnímu Driveclubu dosáhnout podobně vysoké mety. Jestli ano, čeká virtuální řidiče proklatě silný konec letošní sezóny.
