Devět let vývoje, malé islandské studio a vydavatel Deep Silver. Na první dobrou je prakticky jasné, jak taková hra dopadne. Echoes of the End si ale nakonec nevytáhlo tu nejkratší slámku v AA produkci akčních adventur z pohledu třetí osoby. Není dokonalé, ale má pár es v rukávu, které ho vyzdvihují z průměru, a i díky tomu si zaslouží porci pozornosti.
Kouzlo islandského fantasy
Aema je svět rozervaný válkou, plný ruin mrtvých národů. Zároveň je jasně inspirovaný domovinou tvůrců, Islandem. Zasněžené vrcholky, zurčící potůčky a mlha povalující se na kamenitých pláních, kde se o život perou trsy trávy, dodávají hře zemitý a uvěřitelný nádech, který navíc v záplavě amerického fantasy působí příjemně svěže. Krásné výhledy si přímo říkají o típání obrázků a člověk má chuť hru vypnout, koupit si letenku na Island a užít si turistiku přímo tam, kde ho (pravděpodobně) nebudou po cestách otravovat trollové, obří krabi a další patálie.
Na cestě Aemou se ujmete role Ryn, která po smrti svého otce vyráží s bratrem na pravidelnou kontrolu magických kamenů kolem rodné vesnice. Truchlení není to jediné, co hlavní hrdinku tíží. Je totiž zároveň Vestige, nadaná magickou mocí. Ryn se ji teprve učí ovládat. Bojí se lidského dotyku, protože v minulosti právě ten málem zabil jejího bratra. Když pak nepřátelské síly jejího sourozence unesou, vydává se na cestu, během které se postupně vyvíjí po herní i duševní stránce.
Tvář a hlas hlavní hrdince propůjčila islandská herečka Aldís Amah Hamilton, kterou můžete znát třeba i z Hellblade 2, kde ztvárnila Ástríðr. Brzy se k ní na výpravě připojí učenec a přítel jejího otce Abram. Jejich interakce posouvají příběh i dodávají mu lidskost. Právě to, že se celkově hra drží při zemi, jí dodává kouzlo. Ryn nebude z nebes sestřelovat draky, je to prostě dívka zmítaná vlastními démony, která se vydává za záchranou posledního člena své rodiny obdařená mocí, o kterou se nikoho neprosila.
Adventura z hlubin minulosti
Vzpomínáte na doby, kdy akční adventury ještě neměly crafting, nemuseli jste řešit výbavu a další věci? Prostě jste bojovali, řešili hádanky, a skákali? Přesně takovou hrou je totiž i Echoes of the End a mně staromilský přístup vlastně neskutečně sedl. Během zhruba desetihodinové cesty jsem nemusel zastavovat, abych řešil, který meč si vzít, doplňovat lektvary a další věci, které se v žánru rozšířily jako mor.
zdroj:
Myrkur Games
Jednou za čas dostanete bodík, který vám umožní si odemknout nové kombo s mečem, magickou schopnost nebo další ze střídmých vylepšení v jednom z minimalistických stromů dovedností, a to je vše. Doplňovat životy můžete jen přes speciální schopnost, která je vysává přímo z vašich protivníků, nebo u mohyl rozesetých po světě.
Většinu cesty navíc půjdete přímo za nosem, s občasnou odbočkou k truhlám, které trochu ironicky obsahují ve většině případů příběhové zápisky. Naštěstí za ně dostanete zkušenosti, takže se občas zabloudit vyplatí. Po úrovních jsou poschovávané i speciální truhlice, které zvyšují maximum životů nebo energie na kouzla.
Po cestě vás budou čekat vcelku lehké enviromentální hádanky, většinou spojené s vracením okolních ruin zpět v čase a Abramovou schopností je výbojem rukavice udržet ve stázi nebo s možností pohybovat s věcmi díky Rynině telekinezi. Hra vás neochudí ani o skákání a šplhání. Obě aktivity jsou mírně okoukaným žánrovým průměrem, který jsme viděli už v nespočtu dalších her. Nikdy se ale nejedná o vážné záseky a hra příjemně odsýpá.
zdroj:
Myrkur Games
Kdybyste se zasekli, vždy můžete Abrama požádat o radu. O nápovědu ale musíte opravdu aktivně požádat, ne jako třeba v God of War, kdy Atreus rozdával tipy dřív, než jste se vůbec porozhlédli po okolí. Jediné, co se dá vyloženě vytknout, je zvláštní doskakování na plošinky, kdy se stává, že se Ryn buď odmítne chytit, nebo se naopak přilepí z úhlu, který byste na první dobrou nečekali.
Jinak jsem během hraní nenarazil na větší technické problémy. Design občas umí zaskřípat, třeba ve chvíli, kdy během boje spadnete přes okraj a hra vás obnoví přímo uprostřed skupinky útočících nepřátel, nebo při některých skocích, kdy vás kotoul při dopadu spolehlivě pošle do hlubin mimo plošinku.
Soundtrack se většinu času drží taky v průměru na pozadí, jen aby čas od času vytáhl nějaký zajímavější motiv obohacený o vokály nebo alespoň pobrukování a nechal posluchače zalitovat, že skladatelé nebyli v tomhle trochu odvážnější a nepustili ke hře nějakou islandskou folkovou kapelu.
zdroj:
Myrkur Games
Když cinkají meče
Nakonec jsou tu samozřejmě i souboje. Od vydání už dokonce vyšel opravný patch, který sice s některými problémy pomohl, ale přesto zůstává jejich největší kámen úrazu v tom, že samotné údery nemají ten správný dopad. Sekáte, nepřátelům mizí životy, ale až do jejich smrti se nedočkáte té správné odezvy. Hlavně zpočátku tak kombinace bloků, úskoků spojená s lehkými a těžkými údery nepůsobí zrovna nejlépe.
Zlepší se to ve chvíli, kdy si otevřete prvních pár vylepšení. Kombinace normálních a magických úderů minimálně vypadají pěkně, hlavní kouzlo tkví ale v magii. Základní telekinezí můžete po nepřátelích házet předměty, strkat do nich nebo si je přitáhnout i popřípadě hodit na Abrama, který je pak efektivně složí. Naučíte se třeba házet svůj meč a pak ho přivolat zpět. Vrcholem se pro mě stal magický vír, který stáhne nepřátele do středu a po vylepšení je pak ještě vyhodí do vzduchu a praští s nimi o zem. Energii dobíjíte klasickými údery mečem, nechybí ani možnost přikázat společníkovi, aby někoho na chvíli zelektrizoval.
zdroj:
Myrkur Games
Soubojový systém postupně začne být příjemnější, i když nikdy nezačne plně vynikat a k dokonalosti a zábavnosti má pořád docela daleko. Navíc se staromilecky drží malých arén s nepřáteli, ze kterých není úniku a občas ani moc prostoru k manévrování. Na druhou stranu se tvůrci nebáli brutality, kdy posledním úderem odsekáváte hlavy, končetiny anebo jiné části v případě nehumanoidních nepřátel.
Samotní nepřátelé jsou vlastně taky průměrní. Nejvíc budete potkávat islandskou variaci na orky, vojáky a několik druhů hmyzáků a krabů. Humanoidní nepřátelé se pak drží v neoriginální kombinaci štítonošů, střelců, kouzelníků a základních otrapů, co nedělají nic pořádně. Pokud by Echoes of the End byly vaše první akční adventura, možná fajn, jinak vám prostě čelist nespadne.
zdroj:
Myrkur Games
Obdobně jsou na tom i souboje s bossy. Ujdou, občas mají nějaký docela dobrý nápad, ale jejich dopad je spíš příběhový než mechanický. Obecně je bestiář fajn v tom, že se nedrží úplně klasických fantasy klišé a půjčuje si z islandské mytologie. Boj ale prostě nenadchne. Jeho hlavní plus spočívá v tom, že ale ani neurazí. Souboje odsýpají, prokládají hádanky i skákání a opět platí, že vlastně nevytváří hluché momenty.
Islandské béčko
Sečteno a podtrženo jsou Echoes of the End příjemnou jednohubkou. Krásnou, příběhově pěkně vystavěnou, ale herně spíš průměrnou. Ve finále jim sluší, že nenabalují mechanismy, které nutně nepotřebují, a vše staví kolem trojlístku plošinovky, hádanek a soubojů. Zasloužil by sice trochu toho pozlátka navíc, ale na druhou stranu se během deseti hodin herní doby se nestihne okoukat natolik, aby začal nudit. Odcházím od hry vlastně spokojený, viděl jsem úchvatné výhledy, zažil dobře napsaný příběh, zavzpomínal, jak se hry dělaly dřív a za celou dobu vlastně nenarazil na nic, co by mi vyloženě vadilo. Což je celkem vzácnost.
