Rok se s rokem sešel a vrací se i Call of Duty – tentokrát ve futuristickém kabátu, který posouvá sérii ještě o krok vstříc šílenější akci. Novinek se dočkali zombíci, systém pohybu i série zabití, ale dost možná největší změnou je celkové pojetí kampaně. Rovnou ale tuhle náplast strhněme. Singleplayer totiž bohužel opět představuje nejslabší část celého balíku.
Trip po Avalonu
Jako by to bylo včera, kdy jsem u Black Ops 6 chválil kampaň, ale zároveň kroutil hlavou nad podivným zapojením halucinogenních sekvencí, kde bojujete proti monstrům a „řešíte“ psychické problémy palbou do přeludů. Vývojáři mé pochyby evidentně nesdíleli, a tak je tentokrát na halucinacích založená téměř celá kampaň.
Vaši jednotku nepřítel otráví plynem a kromě robotů a vojáků se neustále potýkáte s halucinogenními vizemi. Ve flashbacích tak bojujete proti zmutovaným rostlinám, provádíte orbitální bombardování obří mačetou nebo prcháte z gulagu za pomoci ochočené zombie armády. Proč? Na to jsem se ptal celou dobu. A přesto to není největší problém kampaně.
zdroj:
Activision
Black Ops 7 totiž v pravém slova smyslu singleplayerovou kampaň ani nemá. Má pouze kooperativní režim, kterému je vše podřízeno – a hra se ani nesnaží tvářit, že by sólo hráče chtěla jakkoliv uspokojit. Jednotka JSOC musí v roce 2035 řešit návrat Raula Menendeze. Ano, přesně toho Menendeze, který má být dávno mrtvý. Jednotce velí David Mason, tedy syn přesně toho Masona, který Menendeze předtím zabil. V příběhu figuruje také zlá technologická korporace The Guild s až parodicky zápornou Emmou Kagan.
Od Call of Duty nečekám hluboký příběh plný emocí a morálních dilemat. Chci svižnou akční jízdu, kde všechno vybuchuje a já si připadám jako nejdrsnější voják široko daleko. Chci osm hodin Postradatelných říznutých Rambem, který se občas promíchá se Skálou nebo jakýmkoliv podobným zážitkem. Doufal jsem, že Treyarch a Raven Software dokážou podobnou atmosféru dodat i přes důraz na kooperaci, ale to se bohužel nestalo.
Online povinnost ani nutnost odehrát misi na jeden zátah by tolik nevadily. Úsměvné je, že i při sólo hraní vás hra může vykopnout za neaktivitu. Jenže to jsou spíš drobnosti. Mnohem větší problém nastává, pokud nehrajete s ostatními hráči, kdy zůstáváte sami, i když vaše jednotka mluví ve vysílačkách a objevuje se ve filmečcích.
Kampaň trpí i kvůli tempu. Střídají se příběhové mise s otevřeným světem ostrova Avalon, který je ale trestuhodně nevyužitý. Mimo přesunů do dalších misí zde není moc co dělat, což je škoda, protože pohyb pomocí superskoků, lana nebo wingsuitu je zábavný. Umělá inteligence, která nebyla silnou stránkou série nikdy, je navíc v otevřených prostorech ještě nápadnější.
Lineární mise vás sice vezmou mimo Avalon a občas nabídnou zajímavé okamžiky, ale tvůrci jako by si nevěděli rady, jak vás z ostrova dostat pryč. Proto se většina misí odehrává v halucinacích, takže se místo klasické džungle vydáte na létající ostrovy, dronový útok se neobejde bez snového filtru, a tak bych mohl dlouho pokračovat.
Příběh stojí na místě, částečně jen rekapituluje starší události Black Ops, se kterými se hrdinové musí vyrovnat. Celý scénář je dokonce tak líný, že vám i „velké odhalení“ zrádce raději propálí předem, protože práskače dávno vidíte mezi multiplayerovými operátory na příslušné straně konfliktu.
Herecké obsazení je přitom skvělé: Milo Ventimiglia jako David, který se na akčního hrdinu perfektně hodí, vedle hláškující Michael Rooker nebo Kiernar Shipka jako Emma Kagan, která ukazuje, že by jí přepálená záporačka i sedla, kdyby nemusela pracovat s naprosto zoufalým scénářem. Když tuhle skvadru vidíte ve filmečcích, dostanete i chuť si kampaň užít, jenže pak přijde samotné hraní a jako pěst na solar připomene, že to prostě nepůjde. Hratelnost je totiž úplně bez nápadu a protkaná rozhodnutími, která musel dělat někdo, kdo si užil halucinogenních prostředků ještě víc než její protagonisté.
Kampaní to nekončí
Po dokončení kampaně se odemkne endgame režim, který konečně ukazuje, proč je Avalon otevřený a není to jen mapa, která se možná chystá do Warzone. Ostrov se rozdělí na sektory různé obtížnosti a až 32 hráčů má v časovém limitu za úkol se co nejlépe napakovat a uniknout – a ideálně cestou i porazit bosse.
Po mapě jsou rozeseté úkoly sestávající z obsazování lokací, prohánění dronů, zabíjení cílů a různých variací na zmíněné. Režim působí spíše jako zbytečný doplněk. Možná si Call of Duty chce ukousnout zase jiný kus koláče kooperačních multiplayerů, ale bylo by pro všechny lepší, kdyby se o to snažilo pořádně. Hlavní kámen úrazu opět představuje umělá inteligence, kdy na vás nepřátelé musí nabíhat doslova po desítkách, aby představovali nebezpečí, nebo aspoň vysadit pár specialistů, kteří vydrží několik zásobníků z brokovnice do obličeje.
Celková odolnost nepřátel, spojená s viditelnými ukazateli životů, vás přitom musela začít štvát už v kampani. Neříkám, že endgame nemůže být s trochou péče zábavný. Jen se ptám, proč vlastně ve hře je, když existuje tolik jiných her, které dělají to samé lépe. Často včetně samotného Call of Duty v zombie režimu, který leží doslova o dvě kliknutí vedle.
Pozitivní novinkou je nicméně přenos postupu napříč celou hrou. Vylevelované zbraně lze využívat ve všech módech, takže po kampani naskakujete do dalších režimů už se silnější, odzkoušenou výbavou. Jestli kvůli tomu trávit čas v kampani, už nechám vašem masochismu.
Proti hráčům
Konečně se ale dostáváme k hlavnímu masíčku každého Call of Duty, kterým je samozřejmě multiplayer. Ten se sice taky dočkal změn, které možná nebudou každému po chuti, ale hraje se pořád skvěle. Jeho jádro vlastně zůstává pořád stejné. Máme tu klasické módy, kdy se střílí o fragy týmově, sólo, sbírají se psí známky z padlých, obsazují body, nosí se bomba nebo se přetahujete o EMP. Zkrátka a dobře, nové Call od Duty se nesnaží znovu vymyslet kolo, ale přináší několik zábavných map napříč světem, které si užijete v řadě módů.
Velké evoluce se ale dočkal systém pohybu představený v předchozím ročníku. Omnimovement vám dovoluje odrážet se od stěn, běhat po nich, skákat jako Max Payne a celkově se pohybovat mnohem dynamičtěji. Ovládání je intuitivní a pro zvládnutí tempa zásadní. Taky hodně záleží, jestli tuhle novinku překousnete, stejně jako futuristické zasazení. Zpočátku jsem měl chuť vrátit se k přízemnější akci bez robotů, dronů a dalších vymožeností, ale časem vše (na rozdíl od kampaně) zacvaklo do sebe.
Jak jsem v letošním Battlefieldu běhal hlavně s SMG, v novém CoD u mě zvítězily přesné pušky. Což v minulosti bývalo přesně naopak. Jenže jsem zjistil, že mrštné kamzíky raději sestřelím jednou ranou, než se je snažit udržet v zaměřovacím kříži. Přesto jsem si užíval i akrobatické pobíhání s automaty, obsazování bodů s lehkým kulometem nebo skluzy s brokovnici v úzkých prostorech. Bude sice trvat, než se ustanoví nějaká meta, ale v prvních dvaceti hodinách se zdálo, že jazýčky vah jsou tentokrát přeci jen trošičku vyváženější. I když jsem pořád vídal hodně samopalníků.
Menší proměnou prošel i systém perkových bonusů. V minulém díle jste museli získat tři stejné barvy, abyste dostali finální specialitu. Tentokrát dostanete navíc tři další speciality, které berou v úvahu barevné kombinace. Hybridní specializace přitom mají zajímavé bonusy a vyplatí se přemýšlet nad tím, jak perky nakombinovat. Hraní za průzkumníka s příruční brokovnicí specializovaného na mizení z radaru a co nejčastější odhalování nepřátel jsem si v kombinaci s novým systémem pohybu neskutečně užíval.
Svoje granáty, speciální výbavu i killstreaky teď navíc můžete vylepšit o jeden ze dvou postupně se odemykajících bonusů. Může jít o rychlejší cooldown, větší dosah nebo různé další vychytávky. Třeba svou návnadu v podobě hologramu můžete upgradovat o oslepující záblesk. Průzkumný sken zase umí odhalovat nepřátele nejen jako tečky, ale rovnou šipky se směrovkou. Nechybí ani autíčko na dálkové ovládání, které můžete opancéřovat, aby konečně déle vydrželo.
Pocitově se zrychlilo získávání příslušenství pro zbraně a vlastně všech odemykatelných předmětů. Za jediné odpoledne jsem se dostal k otvírání zlatých nátěrů. Od začátku vídáte animované ikony, a to nemyslím za předchozí hry, a zbraně se rychle ověsí zásobníky, optikami i tlumiči. Není to samozřejmě nic proti ničemu. Dostanete se bez grindění rychle ke zbrani, kterou skutečně chcete používat.
Multiplayer se nesnaží nijak měnit zajeté koleje. Jen inovuje, co představil minulý díl, a přidává nové možnosti, jak si boj užít. Několikrát jsem si říkal, jestli není až moc stejný. Jenže ve finále jsem se u něj skvěle bavil, a hlavně celá kampaň dokázala, že občas se inovovat kdovíjak nevyplatí.
Zombíci nakonec
Zombie mód jsem nikdy neměl nejraději, ale minulý ročník mě bavil. Black Ops 7 přináší jednu velkou mapu s propojenými lokacemi a možností cestování autem – včetně střílení z okének nebo ze střechy. Je to zábavné, ale s náhodnými spoluhráči může být frustrující, protože vám klidně odjedou a vy zůstanete napospas hordám. Zástupy nepřátel vás osamoceně dokáží velice rychle udolat, a to nemluvím o elitních nepřátelích jako je obří zombie medvěd.
Na druhou stranu je ale hraní mnohem příjemnější právě díky přenášenému postupu. Nemusíte tak všechny věci levelovat dvakrát, a i když samozřejmě módy mají vlastní výzvy vedoucí třeba ke sběratelským nátěrům zbraní nebo pozadím na profil, to hlavní vám zkrátka zůstane odemčené napořád.
S přístupností se pojí i další nový mechanismus, který musím pochválit. Východy z mapy jsou totiž tentokrát zpracované jako telefonní budky a nemusí je využít celý tým naráz. Pokud tedy někdo potřebuje skončit dřív než ostatní, nic mu nebrání.
Celkově zombie mód podobně jako PvP inovuje nastavené mechanismy v dobrém slova smyslu. Nic převratného, co bychom nikdy dřív neviděli, ale výsledek je pořád zábavný a chytlavý.
zdroj:
Activision
Díl, který bude hodně lidí nesnášet, a minimum milovat
Co k Black Ops 7 dohromady říct? Kampaň stojí za zlámanou grešli. V endgame módu se dá zabavit, ale pochybuju, že ho budete dlouhodobě hrát, pokud nedostane nějaké zajímavější rozšíření a vylepšení. Zombíci a multiplayer je klasika okořeněná o zajímavé novinky, ale revoluce se nekoná. Navíc tenhle ročník má nevýhodu, že ztrácí trochu z relativně uvěřitelné, filmové vojenské akce kvůli svému futuristickému zasazení. Přitom když odškrtnete kampaňové přešlapy, jedná se o velice zábavnou střílečku, která se mi hrála ještě lépe než minulý rok.
Přitom by se většině kiksů dalo vyhnout. Jenže mi občas připadá, že Activision neumí (nebo nechce) poslouchat svou komunitu. Chápu, že celý koncept kampaně v kooperaci s následným grinděním endgamu zněl určitě markeťákům strašně cool, ale pochybuji, že najdete někoho ze zákazníků, kdo by o něj stál. To samé platí o futuristickém zasazení, dost možná na první dobrou i o vylepšení pohybu. Jenže je zásadní rozdíl mezi tím, co bychom si přáli, a co jsme dostali.
I proto je těžké nové Call of Duty hodnotit. Jako obvykle se k nám dostala trojice rozdílných produktů, dlouho se ale nestalo, že by měly až tak rozdílnou kvalitu. Kampaň je pravděpodobně nejhorší v sérii. Zombies jsou takový žánrový průměr, který si drží svou úroveň. Samotný multiplayer je pak pro mě jedním z nejzábavnějších za poslední roky, i když sám na sobě vnímám jistou únavu materiálu, a to jsem v předchozím ročníku nechal „jen“ kolem stovky hodin. I proto chápu větší rozladění komunity, která rok hrála něco, co teď dostává znovu v přeleštěném kabátku a méně zajímavém zasazení.
Nalijme si ale čistého vína. Multiplayer je to hlavní, co Call of Duty má. Pokud je zábavný, dají se ostatním módům odpustit jisté přešlapy. Navíc dvě ze tří položek, které vám menu nabídne, jsou návykové a zábavné. Ta třetí je vlastně jediná, která tenhle díl táhne pod hladinu, zato s nevídaným zápalem.
Black Ops 7 navazují na předchozí ročník příjemnou evolucí herních mechanismů. Nový omnimovement přináší více možností pohybu a je radost ho používat. Specializace i vylepšování killstreaků a výbavy příjemně rozšiřují prostor pro individuální herní styl. Zombíci jsou stále zábavní, i když by si zasloužili více obsahu, a jediná velká mapa s autem funguje hlavně se sehraným týmem. Přesto i tento režim dostal několik příjemných změn, které sice nikoho neohromí, ale je díky nim zábavnější. Sjednocení postupu navíc výrazně usnadňuje přeskakování mezi módy bez nutnosti vše odemykat znovu.
Hlavním problémem mimo nedostatku větších novinek zůstává sterilní sci-fi zasazení a především kooperativní kampaň. Ta rozhodně nenadchne a řadu hráčů spíše odradí, od příběhu až po samotnou hratelnost jde o nápad, který neměl projít. Naštěstí jde jen o malou část celého balíku a zbytek hry naopak stojí za pozornost, hlavně multiplayer, který patří k nejzábavnějším za poslední roky.
