Po tak dlouhém čekání, výměně týmů, nekonečných odkladech i šeptandě o možném zrušení už jsem skoro ani nedoufala, že Vampire: The Masquerade – Bloodlines 2 někdy spatří světlo světa. Na rozdíl od jejích bledých hrdinů ale nakonec proměněnec z dílny The Chinese Room opravdu existuje a já v něm alespoň krátce mohla poprvé smočit špičáky a okusit pár kapek, chci říct, misí. 

Inu, samozřejmě, že výsledek není ani zdaleka tak sladký, jak jsem doufala někdy před šesti lety, kdy bylo pokračování jednoho z nejlepších RPG všech dob poprvé oznámené. Očekávání mi napřed postupně kysla, až jsem si někdy nedávno uvědomila, že už je mi tahle hra tak trochu jedno.

zdroj: The Chinese Room

Zatímco původně ji měl mít na starosti tým Hardsuit Labs tvořený zčásti i veterány prvních Bloodlines a hrát jsme v ní měli za upírského nováčka, v područí The Chinese Room se rozhodli v Seattlu probudit letitého Nomáda, kterému v hlavě sídlí navíc duše malkavianského detektiva. Ne nutně méně zajímavé zasazení, ale dřívější záběry z hraní mi novou podobu moc neprodaly, zvlášť kvůli příklonu k akční stránce, která vypadala všelijak. Ani od zhruba tříhodinového dema neodcházím s přesvědčením, že by tohle nedochůdče mělo sesadit někdejšího upírského krále.

Bez vzpomínek, s hlasem v hlavě

V úvodu se tedy v jakémsi squatu v centru Smaragdového města probouzíte jako Phyre. Sto let neklidného odpočinku se na prastaré bytosti nepěkně podepsalo, svit baterky strážníka ve tváři se nesetká s pochopením, na ruce se skví cejch nejasného původu a navrch se z podvědomí dere hlas, který není váš. No dobré ráno! Tedy, dobrý večer?

Malkaviani patří k mým oblíbeným klanům (vždycky se ráda pohádám s dopravní značkou), a tak mi na jednu stranu připadá fajn, že si z jejich chaotického šílenství ochutnají v Bloodlines 2 vlastně všichni povinně. Jenomže už mi ani zdaleka nepřipadá tak fajn, že Fabien ve vašich myšlenkách snad ani na moment nezavře zobák. 

zdroj: The Chinese Room

Jsem si vědomá možné disonance mezi dávným upírem, kterému nikdo nemusí vysvětlovat pojmy jako Maškaráda, Torpor nebo Camarilla, a hráči, kteří se možná se světem World of Darkness setkávají poprvé. Stejně tak z určitého hlediska chápu i tvůrčí rozhodnutí, kdy se zápletka kolem konkrétní postavy s danou osobností skládá mnohem snáz a tvůrci vám zkrátka v tandemu se svobodně formovatelnou postavou chtěli nabídnout trochu z obojího. 

Z výsledného krevního koktejlu si ale nejspíš uženete pěkný bolehlav – a to mi závěrečná ochutnávka z Fabienova detektivního pátrání s vlastní sadou deduktivních schopností v zásadě nepřišla vůbec špatná. Jen bych si mnohem radši zahrála samostatný VtM: Seattle Noire, než ho mít na sílu naroubovaný na pokus o RPG klasického střihu. 

Svůj vlastní klan pro Phyre si tedy po rozkoukání zvolíte až na sklonku druhého soumraku, přičemž na výběr máte v základu ze čtyř. Volba ovlivní dialogové možnosti, šatník a do určité míry také bojové schopnosti – pořizovat si můžete i cizí, ale utratíte za ně víc bodů zkušeností. Jsou tu tedy brutální Brujah, ideální pro ty, kdo spoléhají na hrubou sílu. Taktičtější Tremere, kteří s pomocí magie raději řeší boj z dálky. Mrštní a tajemní Banu Haqim, kteří se snaží moc nevystupovat ze stínů, a konečně krystalická arogance Ventrue, kteří mávnutím prstu s naostřeným nehtem ovládají celé davy.

zdroj: The Chinese Room

Pokud jste v téhle čtveřici nenašli svého favorita, nezoufejte… V nabídce totiž najdete ještě další dva, opatřené vkusným zámečkem. Oblíbené Toreadory a Lasombru si do plné hry budete moct pořídit v rámci dražší prémiové edice nebo jako DLC v balíčku Shadows and Silk za dodatečných lidových 22 dolarů. Žíznivost Paradoxu tak nějak nezná hranic, je mi nadmíru jasné, že pro ikonické klany kdekdo rád nastaví krk, ale pohoršeně vrtím hlavou a podtrhávám nesouhlasnou vlnovkou. 

Assassin’s Creed: Bloodlines

Možná by se mi krví vykoupené dolary pouštěly o něco snáz, kdyby mě k tomu zvládla přesvědčit samotná hratelnost. Bohužel máme tu čest s paskvilem, který chce být k RPG taky akční adventurou, ale moc nezvládá ani naprosté žánrové základy.

Souboje sestávající z nabíjitelného základního útoku a úhybu jsou od začátku toporné, tupé a freneticky nepřehledné. Záhy si do vínku přidáte ještě schopnosti, nicméně moc nekopírují pravidla stolní předlohy. Tremere tak například dostanou možnost proměnit někoho v živou bombu, kterou odpálí sebemenší zranění, nicméně sesílání minimálně zpočátku trvá nesmyslně dlouho, a tak si bojovou situaci stejně musíte naplánovat dopředu.

K používání schopností ovšem potřebujete krev, kterou si můžete doplnit z elixírů anebo z protivníků, jenže během vysávání v zápalu boje zůstáváte zranitelní, takže kolikrát o víc životadárné tekutiny přijdete. 

zdroj: The Chinese Room

Snad jedinou zábavnou složku v soubojích představuje telekineze, kterou můžete Anarchy, ghúly a podobnou havěť shazovat ze střech, házet po nich náhodně se povalující předměty nebo jim rvát zbraně z rukou, což je efektní zejména v případě pistolí. Jinak ale bojové pohyby připomínají spíše tanec svatého Víta, žádnou respekt a hrůzu budící ušlechtilou bestii, a to ze svého prastarého vidíte jen ruce.

Bohužel se boji jen stěží vyhnete – když jsem se zkusila do jedné z dalších lokací v tichosti proplížit, dveře mě upozornily, že jsou venku stále nepřátelé a bude nutné se s nimi nejdříve vypořádat. Krása. Když jsem podobným způsobem chtěla obejít partičku hlídající výtahy velmi očividně připravenou větrací šachtou, nenechala mě z ní hra strhnout mříž, dokud v lobby hotelu nikdo nezbyl. 

Plížení přitom také příliš nevyniká, na poměry údajně bystrých nadpřirozených bytostí jsou konkurenční upíři tupí jak štoudev. V momentu, kdy jsem jich zezadu zlikvidovala pět stojících v řadě za sebou, aniž by se byť jediný z nich ohlédnul, už jsem se nemohla ubránit mírně zoufalému uchechtnutí. 

Pak tu máme parkour. Zasněžené ulice Seattlu, které nepostrádají určitou dávku romantiky a snahy vydolovat z nich alespoň ždibec atmosféry, budete opouštět pro jeho nesmírně nudné střechy. Kdosi totiž krví vašeho upíra namaloval na těžko přístupná místa symbol, kterým vás ocejchovali. Stejně tak ve výškách najdete graffiti Camarilly, a vy přece chcete ždibíček zdraví navíc, no ne? No… vlastně až tak moc ne.

zdroj: The Chinese Room

Další komické zastaveníčko nastane v momentu, kdy zjistíte, že se váš vznešený krvesaj sice dokáže bez větší námahy vysápat po zdi pět pater vysoko, ovšem jeho největší zhoubou není dřevěný kůl, nýbrž mírně SEŠIKMENÁ STĚNA. 

Nemluvě o tom, že upíři sice i v roce 2024 stále operují v utajení a není radno vysávat civilisty všem na očích, ale když se mezi nic netušící obyvatele snesete z věžáku, přijde jim to pozoruhodné maximálně ve chvíli, kdy jim přistanete přímo na hlavě. 

Což mi připomíná, vhodná potrava na vás mává už z dálky obřím ukazatelem, který signalizuje její náladu, kdy vám určitý objem krve s určitým nábojem zajistí přízeň upírů z jiných klanů a časem taky odemkne jejich schopnosti. Jenže zatímco jsem se na ulici z nikoho nemusela přiživit ani jednou, natož abych potřebovala obří značku napij se ze mě, stokrát se mi do hlavy stokrát vkradla myšlenka: Kdo se vás o tohle prosil?

Náznaky pulzu?

Bloodlines 2 jsou zkrátka tak trochu krvavá fraška plná paradoxů. Snaží se být vážná, temná a dospělá, ale přitom má v sobě tolik drobných nesmyslů, že jsem se občas cítila spíš jako ve třpytivé upírské parodii než v pokračování kultovní klasiky.

Jistě, najdou se i momenty, kdy se jejich potenciál zakousne přímo do vaší tepny a na okamžik připomene, proč jsme se do tohohle světa chtěli tolik vrátit. Seattle se opravdu umí tvářit jako neonová džungle plná stínů, šepotu a politických intrik. 

Zápletka, kterou úvodní úkoly rozehrají, zní relativně zajímavě, stejně jako mě zaujali její protagonisté v čele s ustupující princeznou Lou, která vládu nad městem postoupila mladší krvi, nesmělou Tremere Safiou, uhrančivou Toreadorkou Ysabellou či neobvykle přidrzlým asistentem z řad Nosferatu. 

Vedlejší postavy (alespoň některé) působí, jako by opravdu měly vlastní agendu a nebyly jen komparz, ale pochopitelně těžko soudit, jak se partie s následky dialogových voleb vyvine, když jsme sotva stihli vyskládat figurky na šachovnici. 

zdroj: The Chinese Room

Silný příběh by Bloodlines 2 teoreticky mohl potahat, stejně jako to koneckonců dělal v případě jedničky a jejího otřesného technického stavu. Dvojka běží na Unreal Enginu 5 s jeho klasickými porodními bolestmi, kdy se i na RTX 5080 se zapnutými DLSS a generováním snímků cuká při rychlejším pohybu nebo přechodech mezi lokacemi, stejně jako bojuje s doskakováním objektů, na čemž patrně nic moc nezmění ani plná verze. 

Staticky vypadá hra vcelku solidně, úroveň animací mi celkově připadá dost slabá nejen v boji, ale třeba i u mimiky v dialozích. Tam naopak musím pochválit herecké výkony, ale kdybych měla z Bloodlines 2 zatím vypíchnout jednu veskrze pozitivní věc, bude to bezpochyby hudební doprovod. Dokonce se přiznám k tomu, že jsem hru nechala běžet na pozadí, jen abych ho mohla dál poslouchat. 

Docela se mi pozdává také řešení navigace, respektive nápovědy, kdy se vám středová tečka zvětšuje v relativně nerušivý kruh, když se poblíž nachází něco hodné vašeho zájmu. Samozřejmě se neobejdeme ani bez rentgenového zraku, ale zrovna bystré smysly, zvlášť zaměřené na pulzující srdce v okolí, u upírů zkrátka dávají smysl.

Finální kousnutí

Stejně jako Malkavianům někdo rozbil duši na tisíc kousků jako pověstné zrcátko, v Bloodlines 2 na každý nadějný prvek připadá hromada podivných designových rozhodnutí, které iluzi rychle rozbijí. Nad mizerným bojem, plížením a parkourem se vznáší stín dvou zamčených klanů, které by ve hře měly být automaticky. Celý zážitek ve mně zatím zanechává podobnou pachuť, jako když si po staletí otevřete pečlivě uloženou láhev oblíbeného ročníku… a zjistíte, že uvnitř je namísto lahodné tekutiny jen železitý ocet. 

zdroj: The Chinese Room

Nevím, nakolik tohle demo odráží finální podobu hry, nebo jestli mají The Chinese Room ještě pár česneků v rukávu. Vím ale jistě, že po prvních hodinách nemám pocit, že se rodí nová upíří královna. Spíš aristokratka, která se snaží zakrýt svůj bledý, povadlý obličej příliš silnou vrstvou pudru, kterou prohlédnete i méně zkoumavým pohledem. 

I když už jsem se dávno smířila s tím, že Bloodlines 2 možná nikdy nepřijdou, pořád ve mně hlodalo to malé, zlomyslné malkavianské: „Ale co kdyby?“. No… teď už to vím. A i když jsem pár kapek přece jen ochutnala s jistou radostí, tahle krev má zatím do lahodného vintage daleko.

Vampire: The Masquerade – Bloodlines 2 vychází 21. října na PC, PS5 a Xbox Series X/S.