Zpracování? Povedené
Za mou odměřenost rozhodně nemůže vizuální stránka. Andromeda od prvního momentu v nové galaxii vypadá skvěle (čemuž samozřejmě pomůže obří monitor s rozlišením 4K, ale i tak). Planety jsou patřičně podivuhodné, divné artefakty se snoubí s nevídaným rostlinstvem, exploze otřásají půdou a kulky efektně sviští kolem uší vašeho odvážného týmu průzkumníků odhodlaného zajistit lidstvu nový domov. Dokonce i interiér vaší nové lodi jménem Tempest je rozhodně příjemnější než stísněná, vojensky strohá Normandy.
Průzkum neznámého prostředí je zpestřený skenerem, kterým můžete po vzoru No Man’s Sky mířit na různé věci/živočichy/rostliny, a přístroj vám k nim poví nějaké informace. Jednak jde o skvělý způsob, jak se blíže seznámit s otazníkem, kterým je galaxie Andromeda, ale hlavně to přispívá k téměř detektivní atmosféře, kdy mezi postavami probíhají krátké dialogy závislé na tom, co jste až doposud objevili. Je fajn, že se na věci nejen hezky kouká, ale že se někdo zamyslel i nad důvodem a detaily jejich existence.
Jediné, ale zato pořádné vizuální mínus představuje fakt, že obličejové animace jsou… No, nedokonalé je velice slabé slovo. Občas máte pocit, jako byste se dívali na voskové figuríny, a to je ještě ten lepší případ. V určitých momentech jsem se musel držet, abych přede všemi nevyprskl smíchy – zvlášť když se moje hlavní hrdinka budila ze spánku a cenila u toho zuby takovým způsobem, že by se za to nestyděl ani žralok lidožrout.
Obsazení? Báječné
Na opravách se prý intenzivně pracuje a vývojáři na ně ještě mají skoro měsíc, ale stejně je škoda si takhle pokazit dojem, zvlášť když postavy jsou jinak zvládnuté výborně. Před nějakou dobou jsme psali o videu, v němž vystupovali oba herci, zodpovědní za ztvárnění sourozenců Scotta a Sary Ryderových. A přestože do značné míry šlo o typický marketingový výžblept, už tehdy mi přišlo, že casting se nejspíš vydařil. Po varšavské návštěvě jsem si tím naprosto jistý. Zvlášť Sara je nadabovaná přímo výborně a Fryda Wolff se podle mě může směle poměřovat s Jennifer Hale a její velitelkou Shepardovou.
Jen je trochu škoda, že po většinu ukázky toho Sara a její kumpáni nenapovídali moc zajímavého. Úvodní mise, v níž se mimochodem silně zrcadlí slavná Eden Prime z prvního Mass Effectu, je prošpikovaná drsnými hláškami jak z akčního filmu, a jen sem tam se dočkáte nějakého pozoruhodného komentáře, odhalujícího myšlenkové pochody jednotlivých postav. Právě se pokazilo, co mohlo, váš tým není složený z Přízraků a borců Shepardova střihu, nikdo nečekal otevřený konflikt, a přesto se to v dialozích jen hemží prohlášeními typu „Teď je dostaneme“ a „Čas na pomstu,“ místo aby někdo začal otevřeně panikařit nebo aspoň dal najevo, do jak nepředstavitelného průšvihu jste se právě dostali.
zdroj: Archiv
Taky mě moc nepotěšily velice omezené dialogové možnosti – často si vůbec nemůžete vybrat, co váš hrdina řekne, a rozhovor pokračuje o vás bez vás. A když už vám hra dovolí něco říct, leckdy máte na výběr jen z pár možností. Taky pořád přemýšlím nad tím, zda je vhodné hráčům po vzoru Dragon Age pomocí symbolu srdíčka prozradit, že konkrétní věta znamená flirt a možná ve vašem protějšku probudí romantické city. Možná by byla větší zábava na kýženou možnost přijít sám.
Scenáristé si mě ovšem částečně získali zpět na svou stranu hned v další nabízené misi tím, že navzdory mým původním obavám zjevně nepůjde o černobílý boj proti zlým a ošklivým emzákům, co vás iracionálně chtějí vyhladit. Už v úvodu je zřejmé, že i mezi návštěvníky z Mléčné dráhy se vytvořily soupeřící frakce, a že zde rozhodně bude prostor pro opatrnou diplomacii a obtížná politická rozhodnutí.
Souboje? Skvělé
Spousta lidí možná předchozí odstavce v rychlosti prolétla, aby se konečně dozvěděla podrobnosti o tom, co bude pro mnohé nejdůležitější součástí hry – novém bojovém systému. Tak tedy: boj je vynikající. Dynamický, akční, rychlý, ale zároveň taktický a plný různých možností, jak se s nepřáteli vypořádat. Třeba si můžete pohrát s jetpackem, vznášet se nad nepřáteli a sypat do nich dávky shora. Nebo se opatrně kryjete (váš hrdina se přikrčí automaticky, když se přiblížíte k vhodné překážce) a kosíte padouchy z dálky. Nábojů je ovšem celkem málo, a pokud se vám chce bezhlavě kropit, možná budete muset využít omniblade a vyřešit daný konflikt pěkně z očí do očí.
Skvělý zážitek z boje je ještě prohloubený faktem, že tentokrát do něj půjdete s bouchačkami ušitými doslova na míru. Na vašich pistolích, brokovnicích, samopalech i odstřelovačkách můžete změnit prakticky cokoli od počtu nábojů v jedné salvě přes typ poškození až po různé módy, které mění způsob jejího použití. A pak tu jsou ještě mimozemské zbraně, které vůbec nepotřebují náboje, ovšem jsou limitované jinými způsoby... Tady problém opravdu, ale opravdu nevidím. V boji si Andromeda rozhodně ví rady, i když je poněkud podivné, že se z průzkumnice Sary Ryder během chvilky stala nezastavitelná mašina na zabíjení.
zdroj: Archiv
Koncept? Houstone, máme problém!
Kdybyste si z prozatímního shrnutí mých dojmů odnesli pocit, že se mi nový Mass Effect ve skutečnosti velice líbil, vůbec bych vám to nezazlíval. Všechno, co jsem napsal výše, se opravdu kloní spíše k nadšenému zavýsknutí než rozzuřenému „grr“. To proto, že jsem se ještě nedostal k jednomu opravdovému háčku, z nějž mám nefalšovaný strach. Problému, který má potenciál všechny dosavadní dobré imprese rozmlátit na kousíčky jako krogan v porcelánu. A tím je struktura hry.
Proslýchalo se, že Andromeda je inspirovaná Dragon Age: Inquisiton. Já vážně nechtěl, aby se Andromeda inspirovala Dragon Age: Inquisition, neboť Dragon Age: Inqusition podle mě není dobrý model pro hru z univerza Mass Effect, ale… Ach jo. Andromeda se inspiruje v Dragon Age: Inquisition. První mise, co jsem hrál, je ještě patřičně lineární, ale další ukázka z planety Kedara už hovoří dost jasně. Před vámi se rozprostírá prostor posetý hlavními úkoly, vedlejšími úkoly, postranními aktivitami, hromadou ikonek k prozkoumání, místy na těžení kovu, základnami hemžícími se ozbrojenými bandity…. A v tu chvíli se to všechno tak nějak začíná sypat.
Nad tím, že člověk snadno ztratí ze zřetele svůj hlavní cíl (záchrana lidstva, bla bla bla) a radši se věnuje melouchům, se ještě dá mávnout rukou – koneckonců je to vaše volba a klidně všechny ty ikonky kolem sebe můžete ignorovat. Horší je efekt, který to má na teoreticky vcelku realistický (na poměry sci-fi), spíš Star Trek než Star Wars připomínající svět a jeho psychologicky propracované obyvatele.
Ve fantasy dobrodružství tak nějak počítáte s tím, že všichni kromě vás jsou neschopní idioti nebo letargičtí lenoši, a tak za ně těch deset opodál stojících vlků popravíte, případně vyčistíte od příšer podzemí, z něhož by zadavatel, velmistr ohnivé magie, všechny obludy bez potíží vykouřil asi tak během deseti vteřin. Když vás ale v Mass Effectu požádá jakási vědkyně o to, abyste jí naskenovali pět mrtvol, když ta nejbližší od ní leží asi tak dva kroky, ona tolerance je rázem daleko nižší a způsobí, že se hned dostaví další otázky. Proč jsou všechny problémy téhle planety soustředěny do malého, několikakilometrového prostoru kolem vojáky nacpaného města? Proč řečené bojové síly už dávno nevyhladily otravné bandity, s nimiž si následně musí poradit váš tým?
zdroj: Archiv
A když už jsme u vašeho týmu, proč by všechny místní trable měla řešit malá parta průzkumníků, jejichž úkolem je ověřit obyvatelnost dané planety? Proč se aspoň o některou z deseti okolních vážných krizí nepostará někdo jiný, než vy – v podstatě civilní náhodný kolemjdoucí? U Sheparda, elitního člena speciálních jednotek, člověk ještě chápe, že je asi zvyklý na leccos a do ledasčeho se taky namontuje, ale kde se v mladé Saře Ryder vzala potřeba chladnokrevně vykosit stovku lidí jen proto, aby ji neotravovali na cestách?
Když si tak pročítám posledních pár řádků, asi bych měl utáhnout kohoutek řečnickým otázkám, takže teď pro změnu jedno deklarativní prohlášení: tenhle směr se mi vůbec nelíbí. Myslím, že soustředěné, příběhově ukotvené mise původních Mass Effectů sérii sedí mnohem víc, než luxování mapy a s tím spojená bezcílnost, která podle mě ublíží vyprávění, světu i postavám. Za vedlejší misí bych si daleko radši zaletěl na úplně novou planetu.
Celkový dojem? Baví mě a těším se
Konec výlevu. Nechci, aby tenhle článek vyzněl příliš negativně, protože pravdou je, že se nemůžu dočkat, až se do Mass Effectu pustím naplno. Nejen proto, abych si potvrdil či vyvrátil své počáteční obavy. Andromeda rozhodně je, alespoň na povrchu, velice zábavná nejenom díky bojovému systému, ale i díky jízdě vozidly. Za těch pár desítek minut strávených s vozítkem Nomad jsem se stačil… No dobře, asi ne úplně zamilovat, ale každopádně to ve mně vřelo náklonností.
Mohl bych se rozepisovat o tom, že tentokrát se posadíte do opravdového teréňáku, který se vám nikde nezasekne, nebo o povedeném přepínání mezi jízdními módy, či dokonce o možnosti těžby přímo z auta, ale spíš se odmlčím a schovám si prach na recenzi, abych pak nepálil slepými. Faktem zůstává, že ačkoli jsem zklamaný z rozhodnutí přiblížit se struktuře open-world titulů, samotné hraní je svižné i zábavné, a všechno vypadá i zní pěkně. Příběh, dialogy, charaktery, historie, témata, morálka, poselství, alegorie a společenské, technologické či politické podtóny, ač to jsou všechno významné ingredience světa Mass Effect, nelze vyhodnotit z pár hodin hraní. A tak i nadále věřím tomu, že z Andromedy by nakonec mohl být bezvadný zážitek hodný prvního dílu.
