Takže na rovinu. Nejsem žádný extra odborník na historii. S mistry formátu Vaška a Aleše, kteří si lebedí nad kreslenými mapami Crusader Kings, se vůbec nemůžu měřit a místo extrémně realistických a rozvážných her se specializuji na pravý opak. Většinu svých znalostí o středověku jsem načerpal z Hledání svatého grálu od Monty Pythonů, to ale pro vychutnání Chivalry 2 VŮBEC nevadí. Ba právě naopak.
Původní Chivalry: Medieval Warfare z roku 2012 jsem okusil až ve vpravdě otřesné konzolové verzi, jež vyšla na sklonku roku 2015 a byla rozbitější než obličej nebohého lučištníka po zásahu řemdihem. Lákavý koncept multiplayerových klání, která se místo kulometů a odstřelovacích pušek spoléhají na meče, palcáty a luky, se sice setkal s nadšeným přijetím hráčů na PC, do nějaké vyťukané, problémů zbavené a vysokorozpočtové podoby měl ale daleko.
V současné době vrcholící otevřený beta test dvojky, to je ale zcela jiná káva. Hned, jak to bylo možné, nainstaloval jsem herního klienta na PlayStation 5, počítal jsem nicméně v duchu s tím, že budu stejně po chvíli nucen obrátit se spíše na PC verzi, protože konzole beztak opět dopadnou bídně. Nemohl jsem se mýlit více!
Chivalry 2 na rozdíl od svého předchůdce nepřichází na konzolové platformy v podobě chudého příbuzného, který chce ještě utrhnout nějakou tu almužničku od nic netušících dobromyslných hráčů, nýbrž jako sebevědomá a plnohodnotná verze. Při hraní na PS5 jsem neměl sebemenší problém, naopak jsem si užíval bleskurychlé načítání, promptní matchmaking, a dokonce i adaptivní triggery na ovladači DualSense.
Beta Chivalry 2 nabízí několik herních režimů, kromě klasického deathmatche všichni proti všem se můžete pustit do úkolových režimů pro 40 nebo 64 hráčů. Překvapila mě ovšem i bohatá nabídka úprav postavy, vzhledem a oděvem počínaje až po nejrůznější typy zbraní a jejich modely. Především nabídka obličejů mužských i ženských postav je neskutečně barvitá, a můžete si tak úplně klidně vytvořit reka s bramborovou hlavou, která byla ještě navíc nepěkně stižena morovou nákazou. A to samozřejmě chcete.
zdroj: Torn Banner Studios
Kdo by se ale plácal v menu, když se může jít plácat (kovovými nástroji) na bitevní pole! Po absolvování důkladného tutorialu je člověk plně obeznámen s většinou fíglů, které na středověkém bojišti znamenají rozdíl mezi životem a smrtí, až praxe (a něčí obouruční meč) vám je ale pomůže dostatečně trvale zapsat za uši.
Když jsem se poprvé dostal do ostrého mače a před mýma očima se rozlehly hradby nepřátelského hradu, k nimž je napřed třeba dotlačit obléhací věže a s jejich pomocí penetrovat obranu, srdce mi v kovem pobitém hrudníčku povyskočilo. A díky dedikovanému tlačítku na bojový pokřik měl náš střemhlavý útok vůči nepříteli neuvěřitelnou šťávu.
Určitě si vzpomenete na scénu z již zmíněného Hledání svatého grálu, kde se skupina rytířů Kulatého stolu snaží pokořit děsivou příšeru z Caerbannog, tedy chundelatého bílého králíčka s nesmírně vražednými tesáky. I my, hrdinní rytíři království Agatha, jsme se s hrdinným rykem vrhali vstříc zlotřilcům v černočervených tabardách, abychom se vzápětí otočili a s kvičivým „Run Away! Run Away“ běželi zas zpátky a chytali mezi lopatky šípy a oštěpy.
Boj v Chivalry 2 je brutální masomlejn, který si ani zdaleka nehraje na realističnost Kingdom Come Deliverance, v zábavnosti ale složité systémy českého hitu (aspoň pro mě) poráží na hlavu. Chumly společně zápasících hráčů dávají vzniknout kouzelným situacím, jako třeba když se tváří v tvář zástupu nepřátel oženete masivní sekerou, jen abyste netrefili ani jednoho z nich, ale naopak urazili hlavu několika vlastním spolubojovníkům.
Všeobjímající řev, řinčení zbraní a poletování končetin zabaví samo o sobě, měl jsem ale především radost z toho, že komunita kolem Chivalry je zjevně mnohem způsobnější než ta v Call of Duty a místo plytkého lovení fragů se většina skutečně snaží plnit jednotlivé úkoly. Každá bitva má několik fází se svými specifickými požadavky pro obě družiny, obléhání končí útokem na trůnní sál a pokusem o zabití nepřátelského krále. Mezitím si ale můžete užít třeba vraždění nebohých vesničanů, vypalování, loupení zlata a podobně, prostě to vše, co dělalo středověk krásným.
Až mě zarazilo, jak ohromně pozitivní dojem ve mně test Chivalry 2 zanechal. Svůj podíl na tom neslo i zcela bezproblémové technické zpracování a relativně pohledná grafika, která sice nepatří mezi kdovíjaké špičky, ale je skvělé vědět, že takhle může vypadat standard i u menších her. Rozhodně se nechystám Chivalry 2 recenzovat, naopak se ale určitě chystám hru pořídit a využívat jako skvělý způsob odreagování.
Z nějakého důvodu ve mně totiž nevzbuzuje takové soutěživé emoce, jako se to daří třeba Battlefieldu nebo již zmíněnému Call of Duty. Chivalry 2 se svými širokými seky, bodnutími a údery svrchu v lepších momentech připomíná zenový tanec smrti, v těch horších (ale o to vtipnějších) epileptický záchvat. Pozitivní je, že v obou případech si člověk hru může užít, k hurónskému smíchu a uspokojení tu není zapotřebí figurovat na vrchních příčkách tabulky. A to je skvělá zpráva.
