Sorry elitáři, vaše tajemství, nenápadná gesta a speciální potřesení rukou, kterými jste se oddělovali od těch, kteří nevědí o existenci Card Hunter, jsou zničeny. Card Hunter je totiž tak dobrá hra, že si jí zaslouží znát každý, i když je v současnosti teprve v betě a dokonce běží pouze v prohlížeči.

Card Hunter není jen o kartách a není jen o honění ega. Lidé z Blu Manchu v ní kombinují prvky různých žánrů dohromady tak, že se nezapře jejich minulost strávená v objetí propracovaných systémů Bioshock.

Naládujme si to stručně a jasně, protože tohle není recenze ani preview, nýbrž dojmy. Dostáváte hrdiny, karty a velkou mapu plnou lokací k prozkoumávání. Na každém rohu čeká série tahových bitev, ve kterých hrajete proti nepřátelům, vlastně Pánu jeskyně, protože celá hra je stylizována do hraní partie deskové hry včetně všech roztomilých hlášek a připomínkování reálného světa – třeba žen, pizzy anebo neschopnosti správně hodit dvacetistěnnou kostkou.

Hlavní zbraní jsou karty. Mají různé funkce. Od obranných přes posilující až po útočné a speciální, které umožňují provést v jednom tahu víc akcí. Nejdůležitější, co potřebujete o kartách znát, je jejich svázanost s používanými předměty a fakt, že se vybírají pro každé kolo dost náhodně. Element překvapení? Nejistoty? Nečekaného triumfu? Naprostého zoufalství? Ano! To vše karty skrývají a hra je vyvážená tak, aby vás hraní ani přes několik porážek nefrustrovalo a kontinuálně bavilo.

zdroj: tisková zpráva

Jistě, ti orkové a hadí lidé, zombie a goblini a další komparzisté to nemají jednoduché. Nikdo by jimi nechtěl být, to je jasné. Však co je to za život? Každou chvíli za vámi vlítne banda hrdinů, začne sázet karty a pilovat si své... taktické karetní balíčky. Ani na čaj čas nemáte. A o to pilování jde především. Karty nezískáváte z jakéhosi virtuálního tržiště, ale jsou asociovány se zbraněmi a vybavením, které vypadává z nepřátel anebo se dá dokoupit v lokálních kovárnách a buticích. Nakupovat můžete pochopitelně za tvrdou měnu anebo – neděste se – za virtuální kredity, kterých je poměrně hodně a kdo chce, ten se k dostatečně těžkému pytli zlaťáků probojuje.

Kovárna, butik, hospoda a několik speciálních nebojových lokací – tam získáváte předměty. A když už tu jsou předměty, tak vás nepřekvapí, že Card Hunter tak trochu vyluxoval drobky ze sendviče RPG a je tu také zlepšování postav, otevírání nových pozic v inventáři a tak podobně. Nic těžkého, proboha, jen rpgčkaření v rozumné míře.

A to nejlepší na konec. Card Hunter vám zprvu přijde jako jednoduchá, nudná a zapomenutelná hra. Čím víc se do ní opřete, čím víc začnete zkoumat kombinace předmětů a různých povolání ve skupině, tím víc se budete bavit a žasnout nad možnostmi kampaně i multiplayeru. Mě tedy baví velice už pár (tý)dnů a náš válečný valčík hned tak neskončí.