Zatímco v noci vydali Tango Gameworks desetiminutové video z hraní Ghostwire: Tokyo (Šárka o něm zevrubně psala zde), já měl možnost vidět půlhodinu z úvodu hry. Díky tomuto načasování mi teď odpadá spousta práce.
Nemusím se moc rozepisovat o tom, že Ghostwire: Tokyo rozhodně nepůsobí jako horor, že prim bude hrát akční složka a že grafika odpovídá standardu z přelomu dvou konzolových generací. Nečekejte žádné orgie, jaké předvedla Decima v Death Stranding, tady jsme spíš na úrovní Dying Light 2. Posoudit to můžete sami jak v už zmíněném videu, tak i v novém, našem vlastním, které najdete hned pod odstavcem.
zdroj: Tango Gameworks
Popravdě, v oněch třiceti minutách se z grafické stránky bily dvě složky: Celkem průměrně vypadající obličeje a textury a vynikající atmosféra. Tokio po duchařské katastrofě pořád vypadá jako Tokio, a pokud jste někdy zabloudili do Japonska, ucítíte příjemnou vlnu nostalgie. Když se k tomu přidá opravdu široké využití šintoistické i buddhistické mytologie a tradičních démonů jókai i duchů júrei, Ghostwire: Tokyo opravdu pulzuje skvělou, unikátní atmosférou.
Jsem si jistý, že spoustu lidí zarazí a možná i zklame dynamika samotné hry, která je ryze akční. Pokud jste čekali horor ve stylu The Evil Within nebo i akčnější pojetí druhého dílu, tady se potážete se zlou. Ghostwire je podle všeho hodně hektické. Už v prvních pěti minutách, kdy hlavní hrdina kromě hlasu mrtvého lovce démonů v hlavě získá i schopnost čarovat pomocí uměni kudži kiri, zlikvidujete asi pět chlapíků s deštníky. Žádné složité bojování s každým duchem a démonem, tady se jede na rychlost a efekt.
Určitě bych hru nedoporučil někomu s epilepsií, protože kombinace tokijského technonoiru a tajemné mystiky vytváří vskutku psychedelické obrazy. Metáte poryvy větru, jichž máte omezený počet, ale dobíjíte je vybíráním speciálních předmětů ve městě. Postupem času získáte i luk s hodně omezeným počtem šípů a na konci ukázky dostal hrdina do rukou (doslova) možnost používat ohnivou magii. Plus je tu možnost plížit se a odpravovat duchy ze zálohy, jen je třeba se jim dostat do zad.
Během boje nejde jen o to, soupeře zničit, ale ještě z něj vytrhnout jádro, tedy jakýsi ekvivalent duše, díky němuž získáváte zkušenosti. A tady musím poznamenat jedno „ale“. Možná je to tím, že šlo o demo a obtížnost tomu byla uzpůsobená, ale souboje mi přišly příliš lehké. Hezké, rychlé, ale lehké. A bylo jedno, zda šlo o pána s deštníkem, nebo bezhlavé školačky. Tam, pravda, už bylo třeba víc umu, protože jejich šéfka v černé uniformě (pořád bez hlavy) už vydržela víc, ale nebylo to nic, u čeho by se člověk zapotil. Na druhou stranu si umím představit, že souboje s bossy budou mnohem náročnější. Nedovolím si soudit, viděl jsem půlhodinu z úplného začátku hry.
Co mi nebylo po chuti, je ovšem mapa a činnosti na ní. Jak se synchronizujete pomocí očištění brány torii, odemknou se vám na mapě ikonky a… Zkrátka, pocit, že tu někdo chytil nemoc zvanou Far Cry byl příliš silný.
Druhým dechem ale musím dodat, že mapa rozhodně není tak masivní a jde vlastně o jeden městský blok, takže snad nepůjde o žádné nekonečné orgie s čištěním mapy. I tak mi ale základní cyklus, kdy likvidujete démony, léčíte svět, brány torii a občas celou svatyni, přišel nebezpečně repetitivní. Opět zopakuji, že jsem viděl jen půlhodinu, ale jsem ve svých očekáváních opatrný. Může se stát, že Ghostwire: Tokyo se bude se svými malými mapami plnými možných úkolů poněkud opakovat.
zdroj: Sony
Na co si ovšem nebudu stěžovat, je již zmíněná atmosféra. Ve chvíli, kdy plně funguje místní mytologie, začne maličko vystrkovat růžky i horor. Viděli jsme úkol, kde po vás stařenka chtěla osvobodit svůj dům tím, že nakrmíte domácího ducha (ne všichni duchové jsou zlí, nezapomeňte). Ocitli jste se v tradičním japonském domě s tatami a zašupovacími stěnami, nicméně tvůrci si okamžitě začali hrát s realitou a perspektivou. Dům se během vaší cesty začal měnit, v jednu chvíli jste šli po stropě, pak po zdi, místnosti se zvětšovaly, zmenšovaly, šatník se stal branou do jiné dimenze… V těchto momentech hra vypadala skvěle a chtěl bych, aby takových chvil bylo co nejvíc.
To, podle mě, Ghostwire: Tokyo potáhne. Atmosféra a příběh. Bizarní Tokio, v němž v klasických sámoškách obsluhují létající kočky a na střechách potkáváte podobu měnící mývaly tanuki. Chvíle, kdy osvobodíte svatyni a dostanete novou hračku do svého ručního arzenálu. Momenty, kdy nasajete ztracené duše do papírové panenky, abyste je pak pomocí telefonní budky poslali pryč.
Ovšem toho posledního nesmí být moc. Hra se nesmí propadnout do monotónnosti. S tím souvisí i fakt, že souboje budou muset představovat větší výzvu a řadové protivníky budou dost často střídat silní a snad i děsiví bossové. O to druhé tolik strach nemám, Japonci mají dost duchů júrei, o kterých nechcete ani slyšet, natož je vidět. Ale bude třeba, aby akční složka neudělala z těchto duchů jen panáky na odstřel.
Jak už naznačil předchozí text, jsem ohledně hry opatrný. Těším se, ovšem vidím řadu věcí, které se mohou pokazit – a řadu věcí, které aktuálně fungují skvěle. Dovolím si už teď říct, že pro milovníky hororu tu toho tolik nebude, rozhodně ne v rozsahu The Evil Within. Snad to vykompenzuje zajímavý příběh a postupem času tvrdší souboje. Atmosféru hra má, teď to musí zvládnout co do hratelnosti. Ale to se dozvíme brzy, vychází už 25. března na PC a PlayStation 5.
