Princip zápletky je jednoduchý a kombinuje teenagerovskou vyvražďovačku s konceptem Battle Royale a detektivkou. Skupinka elitních studentů je zařazena do nového ročníku na nové škole. Nejsou elitní ve všem, vlastně každý jen v jedné disciplíně, velmi často prapodivné – kromě elitního hráče baseballu mezi nimi máte slavnou spisovatelku, členku dívčí kapely, motorkáře nebo „profi“ nerda. Váš hrdina Makoto se sem dostal jako student s „výjimečným štěstím.“
Pravdivost tohoto tvrzení o štěstí vyvrátí hned fakt, že se ze školy vyklube smrtící past jednoho psychopatického mechanického medvěda (ano, Danganronpa je bizarní). Škola je jeden velký trezor, ze kterého už se studenti nikdy nedostanou a budou tu koexistovat až do konce života či světa. Jediný způsob, jak se dostat zpátky k rodinám a normálnímu životu, je zabít studenta tak, aby vražda prošla a viník zůstal nepotrestán. Jakmile totiž dojde k vraždě, celá třída spustí vyšetřování a na konci musí někoho odsoudit. Je v tom samozřejmě háček. Pokud odsoudí nevinného, všichni, až na úspěšného vraha, zemřou. Pokud se jim podaří odhalit vraha, zemře on - brutálně.
Právě tady se roztáčí základní cyklus hry, která je lineární a ve své podstatě připomíná interaktivní román, protože se vraždy vždy odehrávají ve stejném pořadí a vrah je vždy stejný. Nelineární prvek hry představuje způsob, jakým trávíte volný čas, který je omezený. Vybíráte si tedy, s kým budete mluvit, prohlubovat osobní vztahy (nebo prostě zjišťovat víc o jeho životě), z čehož mohou vyplynout jak nové skilly, tak především odkrýváte další kousky příběhu. A hlavně, rychle si najdete oblíbence a po čase se o ně třeba začnete i bát.
Jakmile ale dojde k vraždě, protože někdo prostě nechce ve škole strávit zbytek života a zkusí, zda mu vražda projde, začíná fáze vyšetřování. Během ní sbíráte po škole důkazy a nakonec musíte přijít s obviněním jednoho spolužáka. Během následné minihry představující proces obžaloby využíváte argumenty, které jste nastřádali z dostupných stop. Obžalovaného musíte usvědčit, jinak všichni končíte mrtví (a stejně tak pokud obžalujete nevinného) – naštěstí není Danganronpa rogue-like, takže nejedete celý dlouhý příběh od začátku, ale od poslední uložené pozice.
zdroj: Archiv
Právě systém odhalování minulosti a životů spolužáků, společně s dobře napsanými postavami, dělá tuhle hru tak zábavnou a návykovou. Navíc Danganronpa funguje nejen jako detektivka, ale také jako horor. Medvěd Monokuma je ve své grotesknosti vážně děsivý a brutální, stejně jako hra. Občas byste při odhalování trivialit i závažných problémů teenagerů zapomněli, že jde o život a už první poprava vraha ukáže, jak brutální umí Danganronpa být.
Jde o netradiční zážitek, alespoň pro západní publikum, ale zároveň i snadno uchopitelný. Detektivní žánr zůstává stejný napříč zeměmi a regiony a objasňování motivů, kombinované s volností v rámci komunikace se spolužáky, je vždy zajímavé. Nic navíc nenaštve tak, jako když strávíte pár dní přátelením s nějakým spolužákem, vytvoříte si k němu vztah a pak vám ho někdo zabije.
Anime stylizace a občasná přehnanost postav navíc pomáhá tomu, že si zapamatujete každého studenta a nepřemýšlíte (kromě prvních pár minut), čím že je tenhle výjimečný. Velmi rychle se vám archetypy vryjí do paměti, což jen napomáhá celkové charakterizaci.
Danganronpa: Trigger Happy Havoc vyjde v únoru na Steamu, a pokud máte vztah k detektivkám a vyvražďovačkám, nenechte si hru ujít.
