„Udělám si pěknou svini,“ usmíval jsem se blaženě, zatímco se mi na počítači instaloval nový Pathfinder: Wrath of the Righteous. „Totálně bezcitnou, drsnou holku, životem protřelou, která chce vždycky jenom to, co je nejlepší pro ni samotnou. Žádné morální zábrany. Starý Voldy to řekl dobře: Neexistuje dobro a zlo, existuje jen moc a lidé příliš slabí na to, aby o ni usilovali!“
Jak jsem řekl, tak jsem i učinil. Po hodince strávené v editoru se do temného fantasy světa sužovaného invazí démonů zrodila tajemná Shiera, rudooká čarodějka obdařená nesmírnou mocí, v jejíchž žilách koluje krev padlého anděla. Hrdlo jí obtáčí kouzelná zmije s mocí uhranout kohokoliv, kdo neuhne pohledem.
Přesvědčení: Chaoticky neutrální. Odhodlání: Využít všechno a všechny pro svůj vlastní prospěch.
Nakročeno jsem k tomu měl hezky, to vám povím. V rozhovorech s novopečenými kolegy v družině jsem volil patřičně pichlavé odpovědi, nebál jsem se sarkasmu, při každé příležitosti verbálně ryl do trapné zákonně dobré paladinky i do zmutovaného naivky Lanna.
Jenže pak přišel okamžik pravdy – a já selhal. Nedokázal jsem překonat zábrany, umlčet maminčin hlas, který mi, jako už tolikrát předtím, do ucha šepotal: „Nééé, Vašíkuuu, masová vražda se neděláááá!“ Poslechl jsem ten hlas. A byl zase jednou trapně hodný.
Následující odstavce obsahují SPOILER z úvodní části Pathfinder: Wrath of the Righteous. Konec sekce se spoilerem bude označen, abyste mohli číst dál.
Věc se má úplně jednoduše. Krásná, ale uvnitř prohnilá kráska Shiera, dokonalý to avatar mě samotného, se vinou nešťastné náhody (alternativní označení kosy démona velikého jako panelák) octla v podzemí města obleženého silami zla. A v tom podzemí našla mutanty, dávno ztracenou společnost člověko-zvířecích hybridů, které na povrchu nikdo neviděl už stovky let.
Poté, co jsem se prosekal zástupy ochotně umírajících kultistů, se mi na konci dungeonu otevřela volba. Buď poslechnout ještěrčího mutanta Lanna a vyvést hybridy na povrch, kde pomůžou kruciátě proti démonům, nebo se spřáhnout s pavoučicí Wenduag, která mi nabídla pomocí jistého kanibalistického rituálu přeměnit všechny obyvatele podzemí v mou vlastní zotročenou armádu, zběsilou, poslušnou a toužící po krvi.
Je jasné, co je tady ta pragmatičtější volba. Když poslechnu Lanna, pomůžu tím pár chudákům a získám šupinatého lučištníka za spojence – jednoho chlápka, jehož porozumění světu tam venku se navíc omezuje na pár dávných legend. Wenduag mi naproti tomu nabízí svou vlastní absolutní oddanost, „Má paní!“ říká mi a lísá se jako citově deprivovaná čivava. Plus samozřejmě poskytuje vojsko, s jehož pomocí přetvořím svět tak, jak chci já sám. Ani dobro, ani zlo, jen má vlastní vůle. Jenom musím nevinné mutanty lehoulince podvést a nechat je nažrat andělského masa.
Já si, přátelé, nakonec vybral Lanna. A jen co jsem to udělal, zůstal jsem sedět na židli s prázdným výrazem, absolutně znechucený svou neschopností udělat to, co jsem si předsevzal. Utěšoval jsem se: „Tohle prostě bylo trochu přehnané. Pro moc a vliv bych spáchal leccos, klidně bych zavraždil dva lidi nebo deset, ale stovky? Tisíce? To přece… To už ne!“
A přece jsem v hloubi duše věděl, že si lžu do kapsy, že bych nejspíš nezvládl ani nějakou komorní vraždičku, protože je přeci daleko snazší ležérně zlikvidovat bezejmenný, němý dav než pár konkrétních lidí, kterým se u toho díváte do očí. Jen se zeptejte pana Džugašviliho, jak že to je s těmi tragédiemi a statistikami.
Nakonec jsem se tak trochu nesměle odhodlal zavraždit Wenduag, aby tedy mou rukou umřel aspoň někdo (a aby mi v budoucnu nevrazila kudlu do zad). Chabá útěcha… Nebo spíš vůbec žádná, protože ta dobrá žena, která mi nabídla vše, po čem jsem toužil, vzala všech 10 nohou na ramena a zdekovala se, jistě aby se mi později pomstila. A já se jí ani nedivím.
Konec SPOILERU pro Pathfinder: Wrath of the Righteous.
Takhle to mám odjakživa a nemůžu z toho ven. Mým dětským alter egem, které mě reprezentovalo v každé partii Dračího doupěte nebo v browserové multiplayerové hře Ve stínu draků (panebože, ona pořád existuje!), byl zákonně dobrý hraničář jménem… Gordon Dobrý. Představte si vousatého Mirka Dušína v zelených hadrech, který by, pravda, asi neměl problém přerazit jakékoliv bidlo vejpůl, kdyby se mu zdálo, že páchá zlo, ale jinak to je skautík, jakého by Foglar pohledal.
Tehdy mi to přišlo jako jediná správná volba. Bavily mě fantasy příběhy, v nichž vznešení vítězili nad proradnými, chtěl jsem být éterický elf v dokonalé říši stromů nebo ctnostný paladin. Ale dnes už takový přece nejsem! Dnes mám rád Zaklínače, šedé, pošpiněné postavy, zajímavé charaktery, které umí k případnému morálnímu dilematu přispět něčím hlubším než nabubřelým přednášením, kterak zlo musí být vždy a za každých okolností zničeno.
A stejně, když dostanu na výběr, zajímavý být odmítnu. V Mass Effectu vždy paragonem, v Knights of the Old Republic vždy Jediem, dokonce ani v tom Balduru jsem se nestal nesmrtelným bohem vraždy, protože jsem to sice chtěl, ale nebylo to morálně správné.
Maličko mě to děsí, protože Shiera měla být takovou tréninkovou postavou do dnů příštích. S Pavlem Barešem, naším expertem na stolní RPG, totiž budeme v blízké budoucnosti zkoušet českou Dračí hlídku a já se, hádejte co, zase odhodlal, že zkusím být pragmatickým oportunistou namísto mamánkovského patolízala. Jsem sám na sebe fakt zvědavý.
zdroj: Owlcat Games
Když tak přemýšlím nad RPGčky, u nichž jsem aspoň trochu popustil uzdu svému vnitřnímu rotvajlerovi se vzteklinou, napadá mě samozřejmě Tyranny. Ani tam jsem nebyl vyložený desperát, snažil jsem se chovat relativně slušně, ale zároveň mi nedělalo problém občas někoho trošku potrápit nebo mu ve jménu pořádku povraždit kamarády.
Je to myslím způsobeno skutečností, že v Tyranny se od mé postavy neočekávalo nic jiného. Být parchant znamenalo být konformní. Naopak, kdybych se najednou začal chovat jako Aragorn, všichni by si na mě ukazovali prstem. Možná zkrátka nechci nikoho zklamat, nejsem schopný sledovat ublížené, zrazené pohledy členů své družiny, když jim před očima vypaluju vesnici. A kdyby mi Wenduag celou svou konspiraci odkryla pěkně v soukromí, třeba bych na ni kývl spíš.
K nalomení mého útlocitu by pomohlo, kdybych aspoň věděl, že pragmatický oportunismus má smysl. Že to s ním dotáhnu dál než bez něj, že ze zlého se stane král a z dobrého žebrák nebo mrtvola. Jenže já přece vím, že autoři RPG mi dovolí hrát za kohokoliv. A tím pádem mi dovolí hru dohrát za kohokoliv. A tím pádem klidně můžu být to nejhodnější sluníčkové hobiťátko pod sluncem a k finálnímu bossovi se dobrosrdečně dokolébám úplně stejně jako vychytralý manipulátor.
Pomohlo by, kdybych se mohl bát skutečných důsledků. Kdyby se některé velké RPG inspirovalo ve hrách Davida Cage a bylo by schopné radikálních příběhových zvratů, třeba i včetně definitivní smrti důležitých postav, v závislosti na hráčových rozhodnutích.
To se ale zrovna moc neděje, přesně proto, že vývojáři potřebují nabídnout co největší svobodu a zároveň zaručit, aby všichni hráči sledovali relativně podobnou příběhovou trajektorii, protože jinak by bylo potřeba desetkrát tolik scenáristů a programátorů. Tím pádem se místo fantasy bludiště člověk řítí spíš po dálnici s drobnějšími odbočkami, jen si vybírá, jestli jede v zakrvácené káře z Mad Maxe, nebo v bělostném papamobilu. A já prostě většinou narážím do stropu směšnou čepicí.
Ještě se nevzdávám naděje. Tuším, že by se v Shieře mohla probudit troška toho rošťáctví, která ji přinutí třeba někoho utrápit na skřipci nebo psychicky zdevastovat a připravit o všechno. A jestli to nevyjde v Pathfinderovi, jestli se ze mě stane andílek (v případě Wrath of the Righteous to může platit doslova, nejen řečnicky), no tak to zkusím zase příště.
Proč? Protože RPG miluju a nořím se do nich snáz než do jakéhokoliv jiného žánru. Fakt, že se nedokážu snadno povznést nad vymyšlené emoce jedniček a nul, že stejně jednám podle svého svědomí, jako kdyby se na mě z obrazovky dívali skuteční lidé, koneckonců o něčem vypovídá.
Jak to máte vy? Umíte být jen tak pro legraci zlí jako Sithové z Knights of the Old Republic? Pohybujete se často v morálně šedé zóně? Nebo jste taky radši hodní? Rádi si vaše postřehy a zážitky přečteme v komentářích nebo u nás na Discordu.
