Původně jsem myslel, že první článek z chystané série komentářů Běsni a zuř bude o něčem úplně jiném, ale okolnosti tomu daly, že se náhle objevilo aktuálnější téma. Než se někdo zeptá, proč Běsni a zuř, dovolil jsem se inspirovat básní Do not go gentle into that good night (v českém překladu Pavla Šruta Pokojně nevcházej do dobré tmy) velšského autora Dylana Thomase. Ten báseň napsal pro svého umírajícího otce a její poselství je jasné a burácivé, stejně jako její úvodní verše:
„Do dobré noci neodcházej tiše,
na konci dne má stáří jasně žhnout;
běsni a zuř, když světlo stěží dýše.“
Báseň nejspíše znáte z filmu Interstellar, ale osobně považuji za její nejlepší dramatické podání to od skvělého velšského herce Michaela Sheena, který dává básni tu pravou emoci vzpoury vůči nevyhnutelnému. Posuďte sami…
O co jde? Běsni a zuř je série komentářů, které se věnují proměnám herního průmyslu a trendům, které nejspíše časem převládnou, ale přesto stojí za to jim čelit, poeticky běsnit a zuřit, nenechat se strhnout nezvratitelným vývojem a poznamenat, že evoluce ne vždycky znamená pokrok.
Tuto sérii vykopávám často řešeným tématem, jímž je číselné hodnocení her v recenzích. Kolem toho bylo napsáno už tolik slov, a přesto, očima šéfredaktorskýma, která občas mohou nahlédnout za oponu, vnímám, že celková situace kolem číselných hodnocení začíná být silně deformovaná hned několika prvky.
Ano, je jasné, že částečně reaguji na hodnocení Hogwarts Legacy, které si od Šárky odneslo sedmičku. Nehodlám to zde nijak obhajovat, protože to není třeba – víc než číslo o hře vypovídá samotný článek a ten vytváří dostatečně jasný, vyargumentovaný obrázek. Pokud se ptáte, proč sedm, mám jedinou odpověď: Přečtěte si recenzi, proto.
Matematika stupnice je prostá
Ne, důvodem tohoto komentáře je spíš fakt, že se zopakovala vlna reakcí, které jsme už mnohokrát zažili. Nejvíc mě k tomu pošťouchla jedna má dobrá kamarádka, která při pohledu na číslo 7 zkonstatovala, že jde tedy o průměrnou hru. A v tomto pohledu s naprostou jistotou není sama, protože hned několik faktorů vede k tomu, že sedmička je vnímána jako negativní číslo.
Ne! Budu běsnit a zuřit a poukážu na to, že na desetibodové stupnici je číslo značící průměr pětka. Mohl bych to odbýt prostým odkázáním na tabulku Jak hodnotíme, ale pravdou je, že tady není vina na straně čtenářů, nýbrž celkového ekosystému herního průmyslu a hodnocení. Dá se říct, že v tuto chvíli se vytvořila „dokonalá bouře“ pro totální devalvaci číselného hodnocení a skládá se z několika faktorů.
Prvním, ale rozhodně ne jediným faktorem je Metacritic, kde je číselné hodnocení odlišeno i barevně. A právě sedmička, ona výrazně nadprůměrná sedmička, tady nese cejch selhání v podobě žluté barvy, na rozdíl od uspokojivě zelené osmičky a výš. Sedmička byla Metacriticem odsouzena do ranku, který sdílí s šestkou a pětkou. Teoreticky byste se měli i tak řídit prostým pohledem na číselnou škálu, ale barva podvědomě vysílá jasný signál.
S tím je spojená další věc, a to tlak na studia a distributory, aby jejich hry měly na Metacriticu co nejvyšší hodnocení. Nejde jen o chlubící práva, mnohdy jsou k tomuto hodnocení vázané bonusy, a tak pro nikoho není zábava, když skončí pod kýženou hranicí, často nastavenou zcela nerealisticky. A to se nebavíme o sedmičce, někdy ona hranice může být nad onou vesele zelenou osmičkou, a to i docela vysoko. Najednou už ani osmička není bezpečná! Přitom jde o skvělé hodnocení poukazující na zábavnou hru s minimem slabin.
zdroj: Vlastní
Honba za výjimečností v době zahlcenosti
Bohužel žijeme v době honu za dokonalostí. Toužíme po ní. Potřebujeme ji. V době zahlcení informacemi chceme být neustále u něčeho výjimečného. Nejen zajímavého – výjimečného. Vidět něco, co se ve vší té konkurenci vyšvihne do fenoménu, který budeme sdílet na sítích a fascinovaně sledovat.
Pamatujete si na Pokémon Go a jeho bizarní explozi, kdy tisíce lidí běhaly po pláži a ušlapávaly se, aby chytily pokémona, i když předtím o kapesních monstrech nikdy neslyšely? Tak od té doby se tento trend zrychlil. Neskutečně. Produkujeme instantní výjimečné momenty, na které si za dva týdny nikdo nevzpomene. Válka, seriály, volby, hry, události… Tendence vidět v co nejvíc momentech něco přelomového vede k tomu, že jak veřejnost, tak média mají tendenci zveličovat. Vytvářet dojem, že se děje víc, než se opravdu děje.
Chvíli jsme všichni viděli internet plný memů z Hry na oliheň a měsíc jsme z toho žili. Dnes? Když následoval pokus zopakovat tento úspěch se seriálem Hellbound, několik médií zašlo tak daleko, že ho označovalo za skutečný předěl ve vnímání televizní tvorby v kontextu: „Ještě důležitější než Hra na oliheň!“ Dva týdny jsme hotoví z Wednesday a pak rychle přesedláme na novou „naprosto a zcela přelomovou věc“, která tu ještě nebyla a můžeme ji sdílet. Už nám nestačí nadprůměrné události, jako jsou sedmičky a osmičky. Chceme desítky a ani ta devítka někdy není dost…
zdroj:
Foto: se svolením Netflix
Čímž se dostáváme zpátky ke hrám. Pro velké hry se devítka stala povinností, osmička selháním, sedmička katastrofou. V tu chvíli biju hlavou o zeď, protože i ta šestka je pořád nadprůměrná hra, byť třeba ne pro každého. Ale číselná řada funguje pořád stejně. Matematika funguje pořád stejně. Nemůžeme změnit pravidla a posunout průměr na 7 jen proto, že marketingová oddělení velkých vydavatelů to tak vidí a my jsme žízniví po něčem, co ukojí náš neutuchající hlad po výjimečnosti. Tím spíš, že se v oněch sedmičkách skrývají opravdu dobré, uspokojivé hry, seriály, události, zážitky…
Kolik stojí váš čas?
Tady do hry vstupuje další faktor, kterým je čas. Honba za co nejlepším zážitkem je motivována přízemním faktem, že obsahu je mnoho a my nemáme vždycky čas na něco „jen“ dobrého, byť nadprůměrného. Což je zcela relevantní a pádný důvod. Jsme zahlceni, jak v popkultuře obecně, tak ve hrách (a dovolím si říct, že i ve veřejných kauzách a událostech, kdy ob dva dny řešíme záležitosti, u kterých se všichni tváří, že na nich stojí a padá tvář našeho světa).
Streamovací služby na nás hrnou tuny obsahu a jejich kvalitativní katalogizace je prakticky nemožná. Často to vede k totální polarizaci hodnocení, kde je něco buď super, nebo, s prominutím, s*ačka. Jako kdyby neexistovalo nic mezi. Žádné „prostě fajn“, žádné odstíny, žádné kvalitativní spektrum. Nemáme v té záplavě čas ani na komplexnější rozbor, prostě buď ano, nebo ne. Co je pro seriály Netflix a Disney+, to je pro hry Game Pass a nekonečné slevy na Steamu.
Pak jsou tu poslední hříšníci v této dokonalé bouři, a těmi jsme my, novináři. Netvařme se totiž, že se nás všechny tyto faktory netýkají. Jsme pod úplně stejným tlakem, taky ve svých životech jistě často odmítáme to, co není brilantní. Klíčové ale je, abychom tenhle přístup nepouštěli do oboru, do své profese, a to bez ohledu na to, jak se mění okolí a jak se vyvíjí trendy.
Ne, ne a ne! Budu běsnit a zuřit a tlouct do hodnotící tabulky (obrazně, vytištěnou ji nikde nemáme), že naší povinností je držet se aspoň toho základního. Pětka je průměr, případně i šestka, pokud na stupnici nepoužíváte nulu. Ale určitě ne sedmička.
Ideály jsou jen zákusek k realitě (Kunikida Doppo)
Kdybychom žili v ideálním světě, čísla bychom nepoužívali a vše potřebné by se nacházelo prostě v textu recenze. Bohužel v něm nežijeme a hodnotící škála se stala nevyhnutelnou součástí recenzí, protože hektický způsob života vyžaduje rychlé označení kvality, případně aspoň orientační kotvu, od níž se odrazíme k tomu, že si přečteme samotný text.
Někde po cestě mnoho lidí začalo vnímat text recenze jako obhajobu čísla místo toho, čím číslo doopravdy je: Pouhou zkratku, která doplňuje to hlavní, a tím je právě text. Nic víc než zkratka to ani být nemůže, protože číslo nepostihne všechny vlastnosti díla. Měl jsem obrovskou radost, když se po mé sedmičkové (už zase!) recenzi japonského RPG Fire Emblem Engage objevili čtenáři, kteří konstatovali, že tohle je pro ně vhodnější hra než předchozí, podle mě lepší, Three Houses. Věci, které já považuju za minus, jim vyhovovaly.
Ano! Takto by měla recenze a hodnocení fungovat! Vezměte její text, přečtěte si ho, čímž automaticky provedete analýzu a sami seznáte, zda je to hra pro vás. Pro mě sedmičkový Engage může někomu připadat jako jasná devítka. Záleží na celém sdělení a jeho kontextu. A to žádné prosté číslo nepostihne.
Bohužel žijeme v době, kdy se bez čísel neobejdeme. Eurogamer se sice cifer vzdal, ale jeho hodnotící systém stejně vytváří škálu. Jen minimum velkých, mainstreamových herních médií si troufne čísla zrušit, protože po nich touží čtenáři i vydavatelé. I proto jsme v novém designu našeho webu umístili číslo rovnou na začátek recenze. Víme, že je to první věc, kam sklouzne oko a víme, že takhle pro vás bude orientace snazší a pak se v klidu můžete soustředit na to hlavní, tedy na text.
Snímek Dokonalá Bouře | zdroj:
Foto: Warner Bros. Pictures
Ve víru bouře
Ano, čísla jsou důležitá. Mám ale pocit, že honba za nimi občas tvůrcům, novinářům i čtenářům zastiňuje mysl. Řeknu-li to na rovinu, často mám dojem, že existuje tendence podvědomě nadhodnocovat, dát vyšší číslo, než by se slušelo. Protože jsme zkrátka ovlivněni tím vším, co jsem popsal v předchozích řádcích.
Je zcela přirozené, že různí lidé uvidí různé věci jinak. Vždy tu bude kritický rozptyl (a někdy i velký, kdy pro někoho přes jednu věc nejede vlak a druhý jí nepřikládá takovou váhu), který nakonec utvoří nějaký konsenzus a výjimečně i opravdu polarizující hry. Ale svoje tvrzení vždycky musím opřít o text.
Když vyjde nějaká podobně velká hra jako Hogwarts Legacy či God of War, vždy si jdu okamžitě přečíst zahraniční recenze, které se od našeho hodnocení liší, abych posoudil, kde jsou případné třecí plochy. A často nejsou. Prostě danému recenzentovi hra sedla, byl z ní nadšený a náš ne – nebo naopak. Text odpovídá číslu.
Někdy se mi ale stane, že narazím na to, čemu říkám devalvace hodnocení. Tedy, že se vyznění textu recenze nijak zásadně neliší od našeho, ale číslo je jiné. Výrazně jiné. A jinak barevné. V tu chvíli si už brblám pod vousy a budu citovat své dnešní já: „Nejde o hře napsat, že má její otevřený svět hodně slabin a technicky na tom není nejlépe, a pak jí dát skoro devítku.“ Pro mě byla daná recenze textově zcela vypovídající a udělal jsem si z ní obrázek o hře, ale samotné číslo absolutně nesedělo.
Tím narážíme na finální bolístku, a to tu, že média mnohdy říkají to samé, ale hodnotí velmi odlišně. Ač to tak možná každý nevidí, my na Games.cz jsme číselně přísnější, než je zvykem. Stačí se podívat na náš profil na Metacriticu. Skoro šedesát procent her hodnotíme hůře, než je světový průměr, i když ten rozdíl tvoří v průměru z více než dvou tisíc recenzí jen 4,3 procentního bodu. Pak se občas se čtenáři vzájemně nechápeme, když naše sedmička může znamenat něco úplně jiného než sedmička některých kolegů.
Proto tedy běsnit a zuřit proti tomu, abychom se nechali vtáhnout do deformace hodnotící stupnice. Nemůže za to žádný konkrétní činitel, jde o souběh mnoha okolností, které vedou k tomu, že hodnocení začínáme vnímat binárně „stačí/nestačí“, přestože je tady celá desítková (či pětková) stupnice a k ní ještě celý text. Neukazuju prstem. Ale spokojený s tím nejsem.
Tak tedy ještě jednou. Nevzdávejme se jemnějších nuancí, nepropadejme honbě za extatickými výkřiky i slovy naprostého odsouzení a když se podíváme na číslo, uvědomme si, že pětka je průměr, dobré hry nezačínají u devítky a hlavně, hlavně: To nejdůležitější je text. Čtěte. Číslo je berlička, snadno zlomitelná, vachrlatá. Text je pilíř, o který se můžete opřít.
Do dobré noci neodcházej tiše…
