Tak jako mnozí z vás jsem i já snil o tom, že se jednou budu živit tím, co mě bavilo ze všeho nejvíc – hrami. Už od svých náctin, možná ještě dřív, jsem záviděl všem těm herním redaktorům, kteří jako svou náplň práce hrají hry, recenzují je, informují o nich… Však to jistě znáte. Tehdy ještě nebyli žádní YouTubeři. Netoužili jsme točit videa, ale psát. Tak, jak to na Gamesech děláme dodnes.

Ale stejně jako s jinými profesemi to ve výsledku není tak růžové, jak si to člověk coby vzdálený pozorovatel maluje. Je to v první i poslední řadě práce jako každá jiná. Ostatně byly doby, kdy mě coby naivního puberťáka z důvodů, které snad nemusím vysvětlovat, lákala kariéra pornoherce, ale jak člověk stárne a moudří, uvědomuje si, že takové zaměstnání vážně nikomu nezávidí… Práci s hrami jsem si splnil, ale i v jejím případě přišlo lehké vystřízlivění.

O naší profesi dodnes kolují zkreslené představy, které jsem se spolu se svými kolegy rozhodl jednou provždy osvětlit tímto článkem, respektive sérií článků, v níž se podíváme do různých oblastí práce pro Games.cz. Někomu tím možná trochu pokazím jeho sen, jiný tím vším nemusí být vůbec zaskočen. V každém případě není mým cílem někoho od této práce odradit. Má svá úskalí, ale buď jak buď, člověk se stále živí tím, že dennodenně řeší hry. A o tom má smysl snít, k tomu má smysl svůj život směřovat.

Navzdory tradičnímu zimnímu suchu u nás stále vychází spousta recenzí. | zdroj: Vlastní foto autora

Jak si k nám hry nacházejí cestu?

Každý proces recenzování začíná dávno před samotným hraním i instalací hry na vybrané zařízení. Nejprve se ke hře vůbec musíme dostat a možná vás překvapí, kolik cest k tomu může vést. Můj nejoblíbenější způsob je e-mail bez zbytečných keců a zdržování.

Čas od času nám ve virtuální schránce přistane zpráva představující většinou malou, nezávislou a dosti obskurní hru. Takových her nám do mailu chodí strašně moc a je pro ně opravdu náročné nás, zmlsané redaktory, zaujmout natolik, abychom se nad nimi byť jen pozastavili. (Denně mi v mailu přistane asi 40 takových kousků a občas se rozčiluji, co všechno jsou lidé schopní tvořit a chrlit bez nápadu a vkusu – Aleš)

A tak se někteří tvůrci uchylují k přikládání klíčů na Steam, které si nikdo nevyžádal. A alespoň na mě to často funguje. Může se vám to zdát jako prkotina, ale opravdu je pro mě mnohem snazší vzít nabídnutý klíč, hru během chvilky aktivovat, nainstalovat a vyzkoušet, jestli má nějaký potenciál, než se klíče skrze několik vyměněných mailů dožadovat. Žádosti stojí čas a výsledek nemusí stát za to. Když ale klíč přijde rovnou s tiskovkou, je zatraceně velká šance, že o hře nějakým způsobem na webu napíšeme.

I takto nás mohou agentury lákat na nabízené hry. | zdroj: Vlastní foto autora

V posledních letech se začaly objevovat automatizované systémy, kdy se klíč jen tak neválí v mailu, ale musíte pro jeho získání využít nějakou službu. Potom se proces obejde bez lidského prostředníka, který klidně může mít zrovna dovolenou a stejně by vám týden neodpověděl, a klíč se tak během chvilky promění ve hru a ta později v recenzi.

Nejčastější je ale typ mailu, v němž nám PR hru představuje a své psaní zakončuje větičkou: „Pokud byste chtěli hru zrecenzovat, napište mi.“ Jak zaznělo výše, je to už o něco zdlouhavější proces a člověk se k němu proto neuchyluje při úplně každé příležitosti. Není v silách žádné redakce zrecenzovat vše, co každý den vychází. Je to ale spolehlivé. Ještě se mi nestalo, aby někdo nabídl klíč a pak mi ho neposkytl (To mně tedy ano a občas u věcí, které mě vážně naštvaly – Aleš).

Dále se samozřejmě nabízí varianta, kdy my nejsme ti oslovovaní, ale z vlastní iniciativy oslovujeme studia a vydavatelství s žádostí o poskytnutí klíčů na recenzi. Což se může a nemusí setkat s úspěchem a člověk si pak jen láme hlavu s tím, zda byl sprostě vyignorován, nebo snad napsal na adresu, kterou nikdo z pracantů aktivně nesleduje… (Anebo je pro ně český trh nezajímavý, čekají ho někde na Kavkaze a pak najednou zbystří, když se zmíní Metacritic – Aleš)

Takto nějak (s lehkou nadsázkou) může vypadat žádost o klíč. | zdroj: Vlastní foto autora

Na konec jsem si nechal cestu, s níž osobně nemám zkušenosti, jelikož připadá přímo šéfredaktorovi (který se s vámi v budoucím článku sám podělí o náplň své práce). Abyste rozuměli, společnosti jako Electronic Arts, Blizzard, Ubisoft, Sony, Nintendo, Microsoft, ty zpravidla neposílají z vlastní iniciativy maily, v nichž už by byly klíče obsažené. Nevyužívají k tomu ani zmíněné moderní aplikace. Nepíší nám ani s nabídkou, že nám klíče po odpovědi na mail poskytnou. A my nepíšeme jim.

Tyto velké společnosti mají v České republice své zástupce, distributory, kteří se starají o vydávání těchto her na našem trhu. A právě s nimi komunikujeme, tedy Aleš s nimi komunikuje a domlouvá klíče na ty nejočekávanější hry roku.

Podobné diskuze a přísliby začínají klidně několik týdnů až měsíců před vydáním hry, jelikož – jak asi víte – jednou z výsad recenzování je časnější přístup ke hrám, aby recenze stihla vyjít v den vydání hry nebo pár dní před.

Ale ani s distributorem nemusí být klíč zaručen. Distributor je jen další součástka celého stroje, která může dostat jen omezené množství klíčů pro celý region, kterým nemusí být jen Česká republika, ale klidně i větší část Evropy.

Příklad za všechny: Zatímco jsme všichni nemohli dospat vydání očekávaného opusu Red Dead Redemption II, náš Adam byl jediným člověkem v celé republice, kterému byl umožněn přístup nějaké dva týdny předem (Já zas pár měsíců předtím jako jediný vyrazil do Polska na naprosto luxusní preview event, na který dodnes rád vzpomínám – Vašek). Ty dva týdny jsme Adama vůbec neviděli a dodnes jsme vděční za důvěru, kterou do nás distributor vložil, když si zrovna nás vybral jako jediné médium, které bude mít recenzi hry ještě před vydáním. (A já jsem zase vděčný místnímu distributorovi pizzy, protože ten týden jsem – uznávám, poněkud stereotypně – nepřežíval na ničem jiném. Pizza, RedBull a Arthur Morgan. Na recenzování jsem měl relativně štědré dva týdny, jenže tou dobou ještě nikdo z nás nevěděl jak MASIVNÍ hra je. Nakonec jsem to stihnul dohrát a „v klidu“ sepsat jen tak tak. Bylo to intenzivní, ale jen tak na to nezapomenu – Adam.)

Stejně tak se ale i na nás někdy nedostane a nezbývá nám než zkoušet jiné zdroje, tahat za nitky, případně makat o sto šest, abychom náskok jiných recenzentů co nejvíc stáhli.

V posledních dvou letech se nám otevřela ještě jedna bonusová cesta ke klíčům díky naší účasti v porotě The Game Awards. Jakmile se blíží termín pro hlasování, mohou se některá studia a vydavatelé přetrhnout v rozdávání klíčů, abychom právě jejich hry zvážili pro videoherní Oscary.

Jak vidíte, už jen proces získání hry na recenzi může být poměrně komplikovaný a je součástí naší každodenní práce.

Jak probíhá samotné recenzování?

Když už máme klíč, tak se jde konečně hrát! No, vlastně ne nutně. Herní redaktor má spoustu povinností od psaní novinek přes vymýšlení témat po natáčení videí, a tak se stává, že samotné hraní musí počkat do doby, kdy je web pro daný den zaplněný obsahem.

Prakticky odjakživa bylo v této branži takovým nepsaným standardem, že se hry recenzují po večerech, ve vlastním volnu. Vždyť je to vlastně zábava, hrajeme si, užíváme si, tedy když je daná hra zrovna dobrá…

zdroj: Fona.com

Svým způsobem to platí dodnes, byť děláme vše pro to, abychom se práci nemuseli věnovat, no, po práci. Na Games je nás naštěstí dost, a můžeme si tak dovolit o jednoho člena „dočasně přijít“. Je to o vzájemné domluvě, kdy si odsouhlasíme, že dneska Pavla neuvidíme, protože bude celý den drtit další soulsovku na recenzi, například (Těch dnů, kdy mě redakce nevidí, je mnoho – Pavel) (Někdy už ani nevíme, jak vypadá – Aleš).

Nicméně hraní po večerech se zkrátka nevyhneme z mnoha důvodů. I my potřebujeme mít na hraní náladu, která se nemusí objevit přes den, ale večer nás přepadne pořádná mlsná. Není nic horšího než se do hraní přemlouvat, a tak není od věci hraní něčím prokládat, když to čas umožňuje.

Někdy je totiž potřeba dohrát během pěti dní hru s herní dobou 100 hodin, a to vážně není pro každého (Na svou víkendovou nonstop šichtu se Cyberpunkem, litry energeťáků a kafe vzpomínám ráda i nerada. Přišel v noci na sobotu, recenze měla vyjít v pondělí navečer – Šárka). Je to nejčastěji dané embargem, tedy pevně daným dnem a hodinou, kdy se smějí recenze začít objevovat po celém světě. Tohle datum prostě chceme stihnout, takže se leckdy opravdu nevyhneme ponocování a z onoho vysněného recenzování se může snadno stát nenáviděná povinnost, která začne povážlivě ovlivňovat osobní život.

Hry pro nás znamenají hodně, ale někteří z nás mají také rodiny, jiné koníčky a tak podobně, které tu a tam sice musí ustoupit nějaké žhavé pecce, jejíž embargo se prostě musí stíhat, ale nesmí se to s tím přehánět. A jak už jsem řekl, to se naštěstí neděje a rok od roku se nám čím dál tím častěji daří zakomponovat samotné recenzování do běžné pracovní doby.

Snad budu mluvit za všechny, když řeknu, že navzdory všem úskalím, tedy časové náročnosti, možnému stresu ze zákysu, nutnosti stíhat embargo i zkoušeným nervům, když po vydání recenze sledujete nejen to, jak se váš verdikt liší od ostatních, ale i jak vám to čtenáři dávají v komentářích pořádně sežrat, se na každou další recenzi těšíme, do hry se vrháme s nadšením, očekáváním a přáním, ať je dobrá (I když je pravda, že někdy se to nadšení rozplyne doslova v prvních deseti minutách, že ano, Artuši – Vašek).

Jak už jsem trochu naznačil, není nic horšího než se do hry nutit – a člověk se nutí do her, které nejsou dobré. Ale zrecenzovat se musí, takže zatímco běžný hráč může po odehrané hodině hru na Steamu klidně vrátit, my si tím peklíčkem musíme projít až do konce, abychom mohli s klidným svědomím uštědřit ty 2 body z 10.

Ale když je to opačný případ, člověk zapomene na veškeré trable a ještě si hru rád zapne večer co večer na úkor sledování Netflixu, v extrémním případě i po publikování recenze. A tím se dostáváme k další stinné stránce recenzování.

  Neustále se rozšiřující knihovna o nové kousky k zrecenzování. | zdroj: Vlastní foto autora

Během roku vyjde neskutečné množství her, z nichž zrecenzujeme jen zlomek, stále však úctyhodné množství (v roce 2022 jsme vydali přes 140 recenzí), které si dle domluvy a osobních preferencí mezi sebe dělíme (v kanceláři máme whiteboard se zábory klidně na několik let dopředu [V množství zabraných her suverénně vede Pavel, který zabírá třetinu prostoru vyhrazeného všem redaktorům. Na té tabuli, vy škarohlídi - Šárka]).

Když člověk jde od recenze k recenzi, hůř se nachází čas na volnočasové hraní. Tedy na hry, které si člověk chce zahrát jen tak bez jakéhokoliv pomýšlení na práci. God of War Ragnarök jsem poprvé zapnul v půlce prosince, Mario + Rabbids Sparks of Hope v posledním týdnu roku 2022, Bayonettu 3 jsem si koupil v listopadu a dosud ji nezapnul (Amatére, já hlásím tříleté zpoždění s Fire Emblem: Three Houses – Vašek) (Hra pro mě přestává být novinkou tak po pěti letech od vydání – Aleš).

Je mi to upřímně líto. Kvůli nutnosti i touze recenzovat další a další hry mi pod rukama utíká spousta titulů, a tak často platí, že co nezrecenzuju, to si nezahraju, a i to hraje roli při výběru her na recenzi. Pokud vím, že si letos něco chci určitě zahrát, je ze všeho nejlepší to udělat z pozice recenzenta, kdy mám jistotu, že si na daný titul najdu čas.

Nicméně existují hry, které si při recenzování člověk nevychutná tak jako při volném hraní. Jen těžko se odolává všemožným vedlejším aktivitám, kterým se chcete věnovat, jenomže víte, že jejich absolvováním oddalujete dokončení hry, a tím zvyšujete šanci, že zažijete opravdovou honičku s časem.

Nestává se to tak často a liší se to recenzent od recenzenta, ale osobně bych měl velký problém recenzovat otevřené světy jako ty z Assassin’s Creed, Ghost of Tsushima, Zaklínače 3 či Horizon Forbidden West, když takové hry běžným způsobem dohrávám napříč několika roky, protože mě na jeden zátah prostě nebaví.

Ale – a budu se opakovat – je nás v redakci naštěstí hodně, takže se na úplně každou jednotlivou hru, kterou chce mít šéfredaktor Aleš zrecenzovanou, najde vhodný kandidát. Pavel nebo Šárka se nezdráhají zhostit těchto obřích her, zatímco já jsem si mnohem jistější v nejrůznějších simulátorech a divných indiečkách a na Vaška je zase spoleh se strategiemi (Až si někdy říkám, že bych si rád zrecenzoval něco vyloženě tupého, u čeho nemusím tolik přemýšlet... ale to je zkrátka problém s typecastováním, z Christophera Leeho a Bena Mendelsohna taky všichni dělají jedině záporáky – Vašek).

Hodit to na papír a je to

Dohrát hru je ta časově nejnáročnější část celého procesu recenzování (pokud se tedy nebavíme o nějaké jednohubce na hodinku). Posledním krokem je nově nabyté vědomosti a dojmy „hodit na papír“, tedy naťukat do oblíbeného textového editoru či přímo redakčního systému a poplácat se po zádech, jak jsem to krásně stihnul a pěkně napsal…

S osnovou, nebo bez? To je ta věčná otázka. | zdroj: Vlastní foto autora

Ale u psaní recenze platí ještě mnohem víc než u hraní, že na to člověk prostě musí mít náladu (případně si ji nějak navodit, když embargo funí na paty). Když není nálada, nefunguje přenos myšlenek na digitální papír zrovna optimálně a čtenář by něco takového určitě mohl poznat. (Tady bys chtěl software, který bude slova z hlavy rovnou házet do Wordu? – Aleš) (Spíš něco povzbuzujícího kreativního ducha – Patrik)

Když nálada naopak je a recenzent chytne slinu, to se pak recenzuje jedna báseň. Věty se píší úplně samy, chytré až humorné slovní obraty přicházejí jakoby odnikud a než se člověk naděje, má před sebou první verzi malého „veledíla“.

Opět ale platí, že v psaní recenzí je každý úplně jiný. Někdo píše krátké texty, někdo dlouhé. Někomu to trvá sotva pár hodin, jiný na to potřebuje celý den. Někdo to dá na první dobrou, jiný několikrát přepisuje.

Výsledkem je v každém případě text, za kterým si každý recenzent stojí nehledě na to, jak moc se svojí známkou liší od konkurence a jak moc na něj prskají čtenáři v komentářích. Recenze je a bude subjektivní forma textu. Jistě, můžeme objektivně srovnávat jednotlivé prvky hry s jimi podobnými v jiných hrách, ale ve výsledku poskytuje recenze názor jen a pouze toho člověka, který si celou hrou prošel a nějak na něj zapůsobila. 

zdroj: vlastní video redakce

Strašně záleží na tom, kdo recenzuje co. Četli byste naprosto odlišnou recenzi na FIFA 23, kdyby jednu napsal Vašek a druhou Jirka. Dost pravděpodobně by se lišily nejen výtkami a chválami, ale také výslednou známkou. To samé by platilo o recenzi třeba Test Drive Unlimited Solar Crown, kde by jedna byla ode mě a druhá od Šárky… (Někdy bych si nějakou závodní hru zrecenzovala, ale musela bych si pak zakázat návštěvy diskuzí – Šárka) (Píšu si – Aleš)

Byť to může znít jako skvělý a zábavný experiment, pochybuji, že by se někdo odhodlal recenzovat něco, co ho ze své podstaty vůbec nezajímá. Ve výsledku by to bylo troufalé zejména ke čtenářům, protože jistá expertiza zejména u zavedených značek a žánrů má v recenzi své místo.

Dále také platí, že recenze některých her se píší snáze než jiné. Obvykle je radost psát oba extrémy – když je hra vynikající a pějeme na ní chválu anebo když je hra tak špatná, že se můžeme pořádně vyřádit. Ale psát o těch šedých průměrech? To už tak zábavné být nemusí.

zdroj: Vlastní foto autora

Je to dřina, která baví

Takže, jak vidíte, i sepsání samotné recenze může být pořádně komplikované a snad už není pochyb o tom, že ono vysněné recenzování her je mnohdy pěkná dřina. Od sehnání klíče na hru přes sehnání času na hraní až po sehnání chuti na napsání výsledného textu.

Do celého procesu vstupuje tolik proměnných, že se nedá jednoduše říct, jestli je recenzování obecně náročné či jednoduché, zábavné či otravné, pohodové či stresující. Je to vyloženě hra od hry, člověk od člověka, dle aktuálního rozpoložení, vzájemné polohy Země a Měsíce, pocitu plnosti po skvělém či hrozném obědě…

Ať tak či onak, já osobně bych neměnil. S každou další recenzí mě stále neopouští ono vzrušení, když poprvé zapínám hru, na kterou si zbytek světa teprve brousí zuby a já mám možnost s předstihem zjistit, jak moc velký průšvih to je (Tenhle pocit je nejlepší, tedy do momentu, než narazíte na nějaký puzzle nebo jiný zásek, u kterého nemáte nikoho, s kým byste se poradili – Alžběta). Taky mě baví být tím, kdo objeví hru, která se minula obecné pozornosti.

Pořád to má své jedinečné kouzlo, i když mi ze stresu, za který si většinou můžu sám, bělají vlasy, vypadává obočí a slézají nehty… Občas i do herní novinařiny prosakuje sprosté slovíčko „crunch“, ale všechny ty probdělé noci a vypocené recenze jsou plně vynahrazené tím, že prostě hrajeme hry a je to naše práce. Za kterou nás navíc odměňujete vy, naši čtenáři. Není nic lepšího než vědomí, že můj text někomu napomohl k rozhodnutí, zda si danou hru má nebo nemá pořídit. Díky za to.

Recenzování je práce, která je doufám i po přečtení tohoto textu stále lákavá a osobně vás vyzývám, ať to nevzdáváte, protože se třeba i vám může podařit dostat do velmi uzavřeného a plného prostředí, kde nás to na českém trhu může dělat jen pár desítek.

Ale pořád je to práce, která umí být náročná, u které nechybí emoce, v níž někdy musíte dělat něco, co vás nebaví. Prostě práce jako každá jiná. Nevěříte? Věřte…