Že jsou velké hry spoutané očekáváním nejenom vysokých prodejů, ale také zavedených formálních i obsahových konvencí, to je čistě jejich problém – konkrétně problém jejich tvůrců, případně také hráčů, kterým nejde přes pysky když ne rovnou pochopit, tak alespoň tolerovat jakoukoli jinakost. Právě díky jinakosti nezávislé produkce ale nehnije herní průmysl jako takový. Letos jeho stojaté vody výrazně rozvířily následující tituly:
Monaco: What's Yours is Mine
Nejšarmantnější hra na bankovní lupiče, jaká kdy spatřila světlo monitorů? Dost možná. Monaco je ohromně vtipná, ohromně chytlavá a ve více hráčích navíc společnou souhrou násobená zábava, trpící snad jen na fádní obrázky, ze kterých si nelze dost dobře odvodit, jak se vlastně hraje a jak je u toho stylová. Buďte si ale jistí, že se hraje naprosto královsky, a její elegantní provázání mechanik a zpracování by zasloužilo místo v učebnicích herního designu.
Gone Home
Pozor, tohle nepůjde bez spoilerů. Pokud vás neoslovuje subkultura riot grrrl, raně devadesátková nostalgie, ani inteligentní a vkusný vhled do života obyčejných lidí z druhého konce světa, bude pro vás Gone Home opravdu jenom „ta hra o lesbách“. Gone Home je ale především prostorem, který vypráví svůj příběh tak, jak tento prostor virtuálně osaháváte. A také záhadou, která kouzelně napíná očekávání svého hráče. Nejvýmluvnějším momentem je dnes už slavné zastavení v koupelně, kde v podstatě každý reagoval na rudou skvrnu tak, jak ho k tomu ostatní hry naprogramovaly: jako na barvu krve. Jenže Gone Home nejede podle programu a hlavně ukazuje, že jako její hrdinky odmítaly pasovat do konvencemi nucených rolí, tak ani hry nemusí být striktně tím, co od nich očekávají konzervativní hráči. Že pak někoho neosloví, protože například nechápe význam kapel, které si v tomhle „strašidelném domě“ můžete hrát z kazeťáku? To je přece naprosto normální.
Papers, Please
Kdo má potřebu vyčítat herním experimentům absenci „tradičních“ herních mechanik, dostává od Papers, Please ránu razítkem přímo mezi oči. Abyste v téhle simulaci úředníka pasové kontroly uspěli, musíte hrát – musíte hrát hru s diktátorským režimem i vlastním svědomím, musíte uživit rodinu a hlavně musíte žonglovat přibývajícím množstvím lejster, průkazů a povolení, jinak to někdo, nejspíš vy sami, šeredně odskáče. Papers, Please svou precizní amigáckou stylizací připomene pro změnu commodorovskou Cart Life a předkládá i podobné výzvy: přežít v systému, který je tentokrát vyloženě nelidský. Dá se u toho bavit, ale pokud jako my patříte mezi ročníky, které ještě živě pamatují dráty na hranicích a politickou agitku vlády jedné strany, bude to zábava krajně mrazivá.
Starseed Pilgrim
Lze jedině chápat nedůvěru, s jakou lidé přistupují k titulu, kolem kterého sice zcela nadšeně, ale zároveň velice tajemně krouží část kritiky a několik samozvaných herních myslitelů (např. Jonathan Blow, autor Braidu). Jenže kdo už se do zdánlivé prázdnoty Starseed Pilgrim ponořil, ten prostě ví, že v ní kvete výborná plošinovka, která plošinovkou je i není, hra na postřeh i rafinované plánování, výzva podobně nesmlouvavá, jako byla Dark Souls, a hlavně originální zážitek, svádějící touhou pochopit a ovládnout jeho zdánlivě mimozemská pravidla. Že kromě toho všeho dokáže být Starseed Pilgrim ještě poetickou cestou se silným vnitřním příběhem, to už je pak vyloženě k nevíře.
Teleglitch
Teleglitch patří mezi projekty, které sem, podobně jako předchozí kandidát, přetekly z (před)loňska: léta vyvíjenou betaverzi šlo hrát už v roce 2012 a už tehdy bylo také jasné, že kříženec generovaných roguelike her a Dooma vyroste v něco výjimečného. Pamětníkům připomene Teleglitch vetřeleckou atmosféru Abuse, ale hraje se spíš jako divočejší System Shock, viděný z ptačí perspektivy (ne nepodobné Monacu, mimochodem). A to není hyperbola, ale snaha co nejpřesněji popsat, jaký herní náboj ukrývá Teleglitch ve svých nebezpečím zamořených koridorech.
A nezávislou hrou roku 2013 podle redakce Games.cz se stává...
zdroj:
tisková zpráva
Starseed Pilgrim
Občas jsem si říkal, co by se stalo, kdyby se objevil novodobý Tetris – hra podobně unikátní, podobně svébytná a podobně návyková. Teď už vím, že vůbec nic. Starseed Pilgrim je ve skutečnosti mnohem komplexnější a tím pádem i neproniknutelnější, než univerzálně srozumitelný majstrštyk Alexeje Pažitnova. Místo na piedestalu nicméně zaslouží obdobné a nelze se přitom ohlížet na nevěřící Tomáše. V praxi má vůbec nejblíž k Minecraftu, pokud by ale Minecraft stál na principech úžasu z neznámého. I na něm roste Starseed Pilgrim vzhůru ke hvězdám a pokořit ho je výzva nikoli pro undergroundové pozéry, ale pro vášnivé, novým přístupům otevřené hráče.
V rámci naší série Best of 2013 článků, ve které shrnujeme to nejlepší za rok 2013, doposud vyšly následující kousky:
