Loni jsem si opravdu důkladně uvědomil, jak jsou věci křehké. Včetně herního průmyslu. Jistě, propouštění ve vývojářských studiích není nic nového, nicméně loni to bylo skutečně peklo. Jakkoliv byl rok 2023 co do her znamenitý, pro lidi, kteří ty hry dělají, byl jeden z nejhorších vůbec.
Propouštělo se přitom i v širším technologickém sektoru a nejspíš se tohoto nepěkného trendu ani letos nezbavíme. Před pár dny začaly vzduchem létat spekulace o tom, že by Google mohl propustit teoreticky až 30 000 zaměstnanců. Proč? Protože generativní AI. Pokud tak v Googlu (a asi i u jiných technologických firem) přijdou o práci desítky tisíc lidí, nejspíš se to bude nějakým způsobem zrcadlit i v herním průmyslu. Nejsem si tedy jistý, jestli to nejhorší máme za sebou a obávám se, že na Games budeme o nestandardně velkém propouštění, rušení projektů a zavírání studií psát bohužel i letos.
Možná to nebude takové peklo, ale ráj ještě není na dohled. Jistě, povinnou četbu ve formě alespoň dvojice Press Start a Press Reset jsme samozřejmě četli všichni, a tak máme tušení, jak to v některých herních firmách chodí, ale i tak to byl loni masakr. Člověk si najednou zas a znova uvědomuje, jak nestabilní celý herní průmysl umí být, navzdory těm obrovským tržbám, které v něm některé firmy generují.
Skryté paralely
Namísto výčtu odehraných loňských her bych se ještě rád pozastavil nad dvěma loňskými kontrasty. Protipóly, které pro mě osobně ten širší kontext herního průmyslu za loňský rok vlastně docela dobře zosobňují. A i když to tak na první pohled nevypadá, obě hry, jakkoliv diametrálně odlišné, mají i několik styčných ploch. A obě začínají na S: Starfield a Shadow Gambit.
Jen se nad tím zamyslete. Jak Starfield, tak Shadow Gambit kladou velký důraz na prozkoumávání. Planet i ostrovů. Ve vesmíru si musíte na poloprázdných planetách najít tu zábavu většinou sami, zatímco na ostrovech si sami musíte najít ideální cestu i postup k cíli.
V obou hrách taky hrají zásadní roli postavy a vaše posádka. V podstatě sháníte posádku, která vám pak pomáhá. Každá postava má svůj vlastní příběh, své vlastní motivace i schopnosti. V obou hrách navíc spravujete svou vlastní loď, která slouží nejen jako dopravní prostředek přesouvající vás a vaši posádku z místa na místo, ale i jako vaše zázemí. A loď si v obou případech upravujete k obrazu svému.
Goliáš vyhrál
Pro mě osobně je nesmírně smutné, že se zrovna Starfield těší takovému mediálnímu zájmu a prodejům. Z mého pohledu naprosto nezaslouženě. Pro mě je to prázdná, mdlá a zoufale nezajímavá hra. Jenže je to taky hra, která díky své velikosti a korporátnímu majiteli s takřka neomezenými prostředky dostane pravděpodobně výjimečnou a dlouhodobou péči, díky které se z ní časem může stát třeba i dobrý kousek.
Oproti tomu skutečně zajímavý, konzistentně špičkový a zábavou zcela koncentrovaný Shadow Gambit končí. Společně s vývojářským studiem Mimimi, které nikdo nekoupil a kterému tenhle specifický subžánr nevydělává dostatečné prostředky na provoz. Smutný konec nadějného příběhu.
A to je vlastně tak nějak všeříkající. Korporátní gigant vyprodukoval unifikovanou bezbarvou hmotu, kterou bude rvát do chřtánu milionům lidí řadu let. A sympatické, středně velké studio, které se vytáhlo s precizním gurmánským zážitkem, má smůlu. Starfield totiž je, na rozdíl od Shadow Gambitu, příliš velký na to, aby skončil.
Celý loňský rok mi tak tyhle dvě podobné a zároveň nekonečně odlišné hry reprezentují vlastně docela dobře. Poukazují na křehkost herního průmyslu a genialitu vývojářů, stejně jako na setrvačnost korporátu a neúprosnou realitu byznysu. A ta není vždycky fér. Protože o nic jiného než o peníze tady nejde. Nikdy nešlo. My máme jen to štěstí, že hlavním hnacím motorem všech těch kvartálních výsledků, akvizic, obchodních strategií a zvyšování hodnoty akcií, jsou hry. Hrajme dál.
