Ikonická střílečka Half-Life a její legendární dobrodružství Gordona Freemana, málomluvného vědce, který nejde pro páčidlo daleko, oslavila pětadvacáté narozeniny. Jak na titul, který ovlivnil celý žánr na další desítky let dopředu, vzpomínáme v redakci?

Adam: Začátek & multiplayer

Na Half-Life mám bohaté a dodnes živé vzpomínky. A to nejen na tehdy revoluční singleplayer, který mně, stejně jako asi většině lidí, svého času učaroval inovativním vyprávěním příběhu v čele s předskriptovanými scénami. Ostatně už jen ten velice pomalý, ryze neakční úvod byl v roce 1998 oči otevírající a mezi všemi těmi Doomy a Quaky neuvěřitelně svěží.

Za stručnou vzpomínku stojí třeba i plynulá hratelnost, kdy herní prostředí nebylo rozkouskováno na jednotlivé úrovně s výraznými loadingy, názvy a filmečky, ale všechno fungovalo tak nějak automaticky, plynule a v rámci možností uvěřitelně. Z podobného přístupu vytěžil pár PR bodů God of War (2018), ale nesmíme zapomínat, že s něčím podobným přišel už Half-Life.

Osobně mám ale taky velice silné vzpomínky na leckdy opomíjený multiplayer. Ten jsem hrával na LANkách řadu let, strávil jsem v něm nespočet hodin a dodnes si velice dobře pamatuju úrovně s možností spustit atomovku, komorní mapu se spoustou beden nebo rozlehlou mapu v kaňonu, kde byl užitečný „muchomet“ a raketomet.

Half-Life je prostě a jednoduše láska, na kterou jen tak nezapomenu, stejně jako si pořád pamatuju různé momenty z Patrikova pět let starého LongPlaye. Pokud se vám do hraní takhle staré akce už nechce, což bych vám za zlé vůbec neměl, koukněte alespoň na tuhle naši sérii videí. Patrik na Half-Llife nahlíží očima nezasvěceného, zatímco já vzpomínám a společně jsme se dostali až na konec téhle legendy. A stálo to za to.

Pavel - Velké zpoždění

Vydání prvního Half-Life mě minulo, přeci jen mi v té době bylo teprve devět let, v herním světě jsem se jen rozkoukával a rozhodně jsem neměl ani přístup k časopisům, které by mi jeho existenci ozřejmily, ani stroj, na kterém by se dal hrát. Situace se změnila až v roce 2000 s příchodem datadisku Opposing Force, i když k samotnému hraní jsem se dostal ještě o něco později, vlastně krátce před vydáním pokračování, které už jsem si užil plnými doušky. 

Přestože pro mě osobně nemohl první Half-Life představovat onu revoluci, kterou na poli stříleček a her obecně způsobil, zpětně jsem docenil fantastické inovativní postupy, odvážný a na svou dobu doslova nestřílečkový úvod do hry nebo originální atmosféru, která střídá sterilní prostředí vědeckého zařízení s portály do jiných, nebezpečných a nepřátelských dimenzí. Většina mých vzpomínek nicméně připadá druhému dílu a jeho mimořádné dystopické estetice, inovativním hrátkám s fyzikou a na svou dobu vynikajícímu technickému zpracování. 

A i když první díl dnes logicky působí jako vetchý stařeček, náš Let's Play mě inspiroval k instalaci remaku s názvem Black Mesa. Přeci jen, do kůže Gordona Freemana se znovu vrátíme kdovíkdy. Ale po Half-Life: Alyx nepřestávám věřit!

zdroj: Valve

Jakub: PC pecka na konzoli

Protože v době vydání Half-Life mi bylo čerstvých devět let, logicky jsem se k téhle legendě dostal až o léta později. Tehdy jen jako přísedící u kamaráda, který měl na technologicky přelomovou střílečku adekvátní železo. Strávili jsme tehdy hraním asi dva týdny, vždycky hodinku dvě po škole, kdy jsme o přestávkách neprobírali nic jiného a v hodinách jsem s myšlenkami na planetě Xen skicoval do sešitu zbraně.

Bylo to tehdy jako sledovat špičkový akční seriál na pokračování. I když jsem disponoval spíše jen základní znalostí angličtiny, Valve skvěle zvládli vyprávění skrz to, co se děje na obrazovce, takže i přes to, že nám chyběly některé nuance, jsme si dokázali dát dohromady příčiny a následky příběhu. Rozuměj: Špatný experiment = odporní emzáci vylézají z interdimenzionálních portálů.

K tomu, abych si Half-Life sám zahrál, jsem se potom dostal až někdy v roce 2002 a rovnou na nepravděpodobné platformě: PlayStationu 2. Až do mých nějakých patnácti let jsem totiž měl volně k dispozici „pouze“ hraní na konzoli a k PC jsem se dostal v podstatě jen o víkendech. To už mě ale naplno uchvátila výpravná RPG, tak jsem Half-Life na nějakou dobu odsoudil jen jako „v pohodě“ střílečku.

To se ale změnilo s dozráním a v kontextu s fantastickým Half-Life 2. Až po dobrodružství Gordona a Alyx mi vlastně došlo, k čemu ve Valve směřovali (a já doufám, že stále ještě směřují) a dokázal jsem ocenit, v čem byl Half-Life tak revoluční a jak bezprecedentně změnil herní design na celou následující dekádu.

Patrik – Velké, ale opravdu velké zpoždění

Když Half-Life v roce 1998 spatřil světlo světa, byl jsem na tom samém světě pouhé čtyři roky. To je doufám dostatečná výmluva k tomu, proč jsem tehdy, ani krátce potom hru nehrál (jinak bych si musel vážně promluvit s rodiči o mé výchově).

Nicméně málokdo by asi čekal, že mé poprvé s touto hrou nastane až dlouhých 20 let po jejím vydání. Ano, je to tak. Half-Life jsem poprvé zapnul 20. listopadu roku 2018. Jak si to můžu pamatovat na den přesně?

Nepamatuji, ale protože jsme mé hraní celé hry vysílali živě v rámci LongPlaye, jsou o tom záznamy. Záznamy, které vám jasně dokáží, jak na mě tato legendární záležitost po tolika letech zapůsobila. A co si tak vzpomínám, byl jsem fascinovaný, jak skvěle se hra i na dnešní poměry hrála a jak jsem se těšil na každé další natáčení.

Nicméně nebyl to zrovna ideální, plnohodnotný zážitek, protože jsem kvůli souběžnému komentování a odpovídání na dotazy mohl sledovat příběh hry jen jedním okem a naslouchat mu sotva půlkou jednoho ucha. Takže bych si to asi měl někdy dát ještě jednou, hezky v nerušeném klidu domova.

zdroj: Archiv