Už jsme vám prozradili, na které hry se nejvíc těšíme letos, ale nebojte se - nezapomněli jsme ani na vyhodnocení našich loňských těšení. Bohužel skrz nepřízeň osudu v poněkud nižším počtu. Inu, čas plakat nad rozlitým mlékem - ať už steskem po našich kolezích, tak i nad hrami, které loni (ne)vyšly.

Jakub Malchárek

Trefil jsem dva tituly ze tří, to není vůbec špatné! Respektive, nejen trefil, že skutečně vyšly, ale dokonce se mé těšení vyplatilo, protože se náramně povedly, což nebývá zvykem! Hry jsou skvělé, hry jsou krásné, obzvlášť, když je člověk má v hledáčku a pak jsou skutečně výborné.

Ale začneme u titulu, kde jsem ve věštbě z křišťálové koule četl špatně: Metal Gear Solid Delta: Snake Eater. Tedy ne že by remaster fantastického plíživého thrilleru nebyl dobrá hra… jen to zkrátka nevíme, protože loni nevyšel.

Dobrá, odsouvám mezi nejočekávanější hry letošního roku a vyčkávám jako Snake pod kartonovou krabicí. MGS3 je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších her, rozhodně jedna z těch, kterou jsem nejvíckrát dohrál, tak doufám, že mi předělávka v Unreal Enginu 5 vykouzlí nezapomenutelné plížení (a tu brutální mučící scénu!).

U rozšíření Shadow of the Erdtree pro Elden Ring asi nebylo mnoho důvodů, proč o kvalitách pochybovat. FromSoft umí, soulsový open world byl bezkonkurenční a více než dva roky mezi vydáním základní hry a datadisku značily, že máme tu čest s něčím výjimečným.

zdroj: vlastní video redakce

A opravdu! Shadow of the Erdtree byl obrovský, smutně nádherný, hravý, obtížný. Na léto 2024 budu zapomínat těžko. Horké večery strávené v křesle zdolávání brutálních bossů, jedny z nejkrásnějších lokací v Elden Ringu vůbec, depresivní dějové linky vedlejších postav a uprostřed toho všechno nepochopený Messmer.

Jedny z nejobtížnějších 60 hodin v soulsovkách vůbec vykoupil naprosto bezkonkurenční design, epické boss fighty („Curse you Bayle!“) a orchestrální soundtrack, který vám dodal naději, zlost a vytrvalost. Byl jsem to právě já, kdo se se svými neznabožskými kolegy přel na konci roku o to, aby byl Shadow of the Erdtree v co nejvíce redakčních žebříčcích. Nakonec jsem byl přehlasován, což je jen důkaz toho, že demokracie nefunguje.

Nu, a poslední hrou na mém seznamu vyhlídek na rok 2024 byl Space Marine 2. Opojen čerstvou láskou k Warhammeru 40,000 jsem i přes krví zachlístané růžové brýle očekával vlastně průšvih. Hra z videí vypadala skvěle, ne že ne, ale Aleš se mě snažil zviklat tím, že preview mělo dost technických chyb a zkrátka nejelo dobře.

zdroj: vlastní video redakce

Saber Interactive se nakonec vytáhl a naservíroval čvachtavou akci z grimdark univerza jako řemen. Přímočará, ostrá jako rotomeč, nádherná a hlavně plná odkazů, fanservisu, epických kulis a testosteronem nabitých filmečků.

Space Marina 2 hraju dodnes. Vracím se k PvE (k PvP už méně), neustále vylepšuji svého Deathwatch Vanguard mariňáka z kapituly Black Templars a kosím tyranidy a chaosáky po stovkách. Space Marina 2 totiž hodlám pomalým tempem zplatinovat a s tím, jak Saber přidává nový obsah, to dříve nebo později zvládnu úplně na pohodu bez nějakého šíleného grindu.

Aleš Smutný

Tohle se mi často nestává! Těšil jsem se na tři hry, všechny vyšly a všechny byly dobré! Kde jsou ty časy, kdy jsem tipoval Mount and Blade 2: Bannerlord tři roky předtím, než hra vyšla…? Každopádně, Like a Dragon: Infinite Wealth byla kvalitativně sázka na jistotu. Víc téhož, tedy alespoň ve vztahu k původní Yakuza: Like a Dragon.

zdroj: vlastní video redakce

Střelený Ičiban, návrat Kazumy, Havaj a řádná porce nepříčetnosti. Popravdě, občas není problém se ve hře až ztrácet pod návalem miniher, a to ještě nemalou část z nich mám v Yakuzách tendenci ignorovat nebo si je pustit jen jednou. Což tedy nebyl případ místního ostrova. Především je ale celá Infinite Wealth vlastně velmi wholesome hra a tohle těšení a doufání vyšlo dobře.

Final Fantasy VII Rebirth bylo JRPG jako řemen. Popravdě jsem se bál toho, jak tvůrci zpracují otevřený svět z původní jedničky a neuměl jsem si představit stejnou kvalitu obsahu jako u Remake… a nakonec jej předčili na všech frontách. Spousta nových úkolů, miniher, příběhů a soubojů dává zapomenout jak na původní hru, která je prostě strukturálně někde jinde, tak i na Remake, který byl super, ale nyní působí vedle Rebirthu jako prolog.

zdroj: Square Enix

Jen se samozřejmě ukázalo, že hrát dvě velká JRPG po sobě není moc dobré a tak jsem se k Rebirthu dostal až v druhé polovině roku a, čistě mezi námi, ještě jsem ho nedohrál, protože přišla další obrovská JRPG!

A do třetice Black Myth: Wukong. Spokojeně jsem vykřikoval už u úvodního filmečku, kde se Sun zase rubal s Erlangem a hra mě nikdy nepřestala bavit, jakkoliv beru objektivní výčitky k tomu, že to není úplně špičková soulsovka. Je to typická „sedmičková“ hra, do které se zamiluji a musím ji dokončit, protože mne baví stylem, prostředím a vlastně mi i vyhovuje, že v některých ohledech nemá dostatečně komplexní systémy.

zdroj: Game Science

Navíc, moct hrát Wukong pro radost a ne pro recenzi mi plně umožnilo popustit uzdu kritického pohledu a prostě si užívat exkurzi do svého oblíbeného mýtu, respektive do příběhu, který se kolem něj motá. Jak říkám, tři hry, všechny tři mne chytly, to se mi v podobných článcích moc často nestává. 

Šárka Tmějová

Ještě se mi během mého působení na Games myslím nestalo, že by všechny tři z mých nejočekávanějších her zvládly v daném roce vyjít. Loňský rok tedy v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou, plnohodnotného vydání se dočkala jen jedna, ale u té druhé jsem s předběžným přístupem počítala, takže si vlastně můžu počítat dvě trefy. Nebo jednu a půl?

Nejdřív se ale vypořádám s nezbedníkem, který pro jistotu loni nevyšel vůbec. Fantasy RPG Avowed od Obsidianu to tedy pozdním příchodem napraví už za pár týdnů. Těším se na něj pořád, dokonce natolik, že jsem se uvolila ho recenzovat.

Byť mě trochu znervózňuje absence jakékoliv marketingové kampaně, ale vlastně si na tenhle trend začínám u her od Microsoftu pomalu zvykat, protože nakonec vůbec nemusí signalizovat nic špatného. Však ani kolem Indiany Jonese na konci roku nebylo moc zvířené vody, a jak se nakonec povedl.

Co se mého jediného plnohodnotného zásahu týče, loni touhle dobou jsem se těšila na příchod Final Fantasy VII Rebirth. A oprávněně, druhý díl remaku jednoho z nejlepších JRPG všech dob mě rozhodně nezklamal a snad ještě víc natěšeně vyhlížím završení trilogie. Já vím, já vím, ještě si pár let budu muset počkat.

zdroj: Square Enix

Momentálně se Rebirthem pomalu prokousávám podruhé na vyšší obtížnost, což mi při množství dalších her, které chci projít, na ty další tři, čtyři roky patrně vystačí. Nehledě na to, že mě do světa Final Fantasy (a jeho soundtracku) nedávno ještě víc uvrtal fantastický Theatrhythm.

Na závěr tedy ten půl bodík za předběžný přístup Hades II. Jak jsem loni avizovala, u svého milovaného studia Supergiant Games jsem ochotná udělat výjimku z pravidla, a tak se i stalo. S Hades II a princeznou Melinoë jsem na Steam Decku strávila asi deset hodin hned v květnu, ale nakonec jsem seznala, že si přece jen počkám na nějakou hotovější verzi.

A pak už jsem se k ní ani po vydání větších patchů nevrátila. Během letoška by ale podsvětní roguelike mělo být hotové, takže snad už čekání nepotrvá moc dlouho. Ze seznamu nejočekávanějších ho zatím rozhodně nemažu.

zdroj: Supergiant Games