Včera se příznivci počítačových her a legendárních filmů mohli těšit z překvapivého oznámení: Chystá se nová hra v hlavní roli s Indianou Jonesem. Zatím toho o ní nevíme zas tak moc, kromě toho, že na ní dělají tvůrci moderního Wolfensteina, ale aspoň jsme si všichni okamžitě vzpomněli na naše předchozí eskapády se slavným akčním archeologem. S kterým členem redakce se nejvíc ztotožníte?
Alžběta Trojanová
zdroj:
Indie Retro News
Indiana Jones je pro mě naprostá srdcovka. Filmy s tímhle hrdinou nám doma jely nonstop na VHS. Někdo koukal o Vánocích na Mrazíka, u nás to byl Indy. Když holky ze třídy padaly do mdlob z Leonarda DiCapria, já měla svoji lásku vyhlídnutou. „Samozřejmě jedině Harrison Ford,“ odpovídala jsem se samolibým úsměvem.
Filmy byla posedlá celá moje rodina. Brácha si koupil bič. Já na maškarní chtěla jít za doktorku Elsu Schneiderovou – zpětně je docela dobře, že jsem nešla převlečená za nacistickou kolaborantku, na druhou stranu se asi shodneme, že Elsa měla jako Indyho partnerka/protivnice zatracenou šťávu.
Co se týče her, vlastně mě docela minuly. Tedy kromě Indiana Jones and the Last Crusade: The Action Game, kterou jsme jednu dobu hráli na Sega Mega Drive. Problém byl, že tou dobou mi bylo nějakých 6 nebo 7 let a samozřejmě jsem coby hráčka stála za starou bačkoru (ne, že by se za tu dobu v tomhle směru mnoho změnilo).
Pamatuju si tak hlavně na misi, kdy hopsáte na cirkusovém vlaku a vyhýbáte se žirafím krkům a tunelům, zatímco mydlíte nepřátele pomocí biče. Možná se mi povedlo dostat se až do Benátek, ale rozhodně jsem tu hru nedokončila. Ale to už byla zkrátka moje zkušenost s většinou her, co jsme tehdy měli.
Ostatní Indianové mi utekli – a ani mě to nemrzí. Nejzajímavější je tam nakonec asi to Lego, a to mě nikdy netankovalo. Ovšem představa, že si zahraju pořádnou příběhovou akční adventuru od lidí, co udělali Wolfensteina, mě naplňuje nadšením. Tohle by po dlouhé době mohlo být opravdu to, co mi chybí. Jenom ať mi dobře vymodelují toho Harrisona. Protože bez něj by to nebylo ono!
Adam Homola
zdroj:
tisková zpráva
Částečně pražský Emperor’s Tomb byl zajímavý a bavil mě, ale osobně mám slabost pro Infernal Machine. Do jisté míry je to takový Tomb Raider bez Lary, což mému tehdejšímu já ke štěstí bohatě stačilo. Tomb Raidera jsem miloval, filmového Indyho ještě víc, a tak jsem přehlížel jednu nedokonalost za druhou.
Matně si pamatuju, že jsem byl z hraní Infernal Machine tehdy úplně paf. Od té doby jsem ji ale nezkoušel a obávám se, že zrovna tohle by byla přesně ta hra, která patří do muzea. Ne ke každé byl totiž zub času vlídný, proto si Pekelný stroj na GOG radši nekupuju a nechávám ho žít jen ve svých vzpomínkách. Ty jsou víc než pozitivní a dodnes si pamatuju několik puzzlů, pár scén s bičem, přestřelky nebo i dabéra, který se sice snažil, ale jako Ford opravdu nezněl.
Co do filmů je Raiders of the Lost Ark můj asi nejoblíbenější film vůbec. Myslím, že mu nešlo prakticky nic vytknout tehdy a možná mu nejde nic vytknout ani dnes. Temple of Doom měl svoje mouchy, ale byla to stylovka a The Last Crusade je jen o chlup za Raiders. Přesto nejsem zaslepený fanoušek herních Jonesů a z nového oznámení sice radost mám, ale nadšením do stropu neskáču.
Nové Wolfensteiny považuju za velice dobré, ale nijak úžasné akce a poslední Youngblood mě popravdě moc nebavil. Na Indyho od Machine Games jsem tak velice zvědavý a doufám, že bude z pohledu třetí osoby a s minimem akce.
Stojí za to zmínit jednu věc: Tak dlouho Microsoft záviděl Sony Uncharted, až si ho udělal sám. A navíc je to rovnou Indy! Jenže zaprvé na něj budeme čekat nejspíš několik let, zadruhé se teprve uvidí, jestli se tomu Uncharted vyrovná. Každopádně se zatím opatrně těším.
Aleš Smutný
zdroj:
tisková zpráva
Indiana Jones je moje naprostá srdcovka. Chlapík, který mě přesvědčil, že vedle historie by mohla být mou kariérní volbou i archeologie (špatný krok), že fedora je cool klobouk (a ne, nemyslím tím hipsterské trilby, ale pořádnou fedoru) a nakonec jsem si musel koupit i repliku jeho bundy. Jen ten bič už mi přišel trochu přes čáru…
Takže je vlastně s podivem, že jsem nemalou část her s Indym ignoroval. Jsou tu ale dvě výjimky. Tou první je Indiana Jones and the Temple of Doom, jehož arkádová podoba stála u vstupu do bazénu Slavia Praha. Vždycky na návštěvě u dědy jsme si šli zaplavat a já samozřejmě žebral peníze na to, abych si mohl párkrát zahrát Indyho. Bylo mi asi osm let a byl jsem v tom neuvěřitelně špatný, ale je to zážitek, který mě provází dodnes.
Druhá srdcovka s Indym je Indiana Jones and the Last Crusade: Graphic Adventure. Na klasické adventury jsem sice hrozně vybíravý, ale tuhle jsem projel od začátku do konce bez zastavení a užil si každý moment, od řešení puzzlů až po pěstní souboje. Navíc, ty možnosti různého způsobu řešení (asi tří) situací! Nadčasová filmová hra. A parádní adventura.
Takže, milí Machine Games… tohle nesmíte zkazit. Máte všechny trumfy v ruce. Podívejte se na Uncharted, uberte na přestřelkách a pak jděte svou cestou a svým stylem. Wolfovský masakr by sem fakt neseděl.
Vašek Pecháček
zdroj:
tisková zpráva
Obávám se, že toho zdejší vážené společnosti, co se týče fundovaných názorů na hry s Indianou Jonesem, nemám tolik co nabídnout. Může za to skutečnost, že jsem lautr žádnou hru s Indianou Jonesem nehrál.
Zato jsem viděl všechny filmy a můžu říct, že pokud by mi někdo místo Nathana Drakea nabídl možnost houpat se po liánách a střílet padouchy v těle Harrisona Forda, býval bych z Uncharted zvládl víc než první díl. Nově oznámenou hru z dílny Machine Games tak vyhlížím…
…inu, zvědavě, avšak ne úplně nadšeně, přesně proto, že studio zodpovědné za nového Wolfensteina nezní jako ten nejvhodnější pokračovatel Indyho dědictví. Ačkoliv, když nad tím tak přemýšlím, B.J. Blazkowicz rád kosí nácky, panu doktoru Jonesovi mrtví národní socialisté taky spánek nekazí – a tomu se, dámy a pánové, hezky česky říká potenciální synergie populárních brandů!
Pavel Makal
zdroj:
tisková zpráva
Indy Jones byl samozřejmě i pro mě jednou z ikon dětství, navíc na rozdíl od různých Terminátorů, Predátorů a jiných torů jsem mohl jeho dobrodružství sledovat i se svolením rodičů. Původní trilogii bych seřadil nachlup stejně jako Adam, další pokusy, co přišly po ní, mě ale vůbec nezajímají a nic na tom nemění ani žoviální skrývání před jaderným výbuchem v ledničce.
S hrami je to o něco složitější. Pořádně jsem se dostal k jediné – Fate of Atlantis z roku 1992. V době vydání jsem ale byl tříletým batoletem, a tak jsem tenhle klenot klasických point-and-click adventur hrál až někdy kolem roku 2000, kdy už ve světle nastupujícího 3D působil jako muzejní exponát. Přestože jsem celou řadu zákysů musel vyřešit tištěným návodem kdovíodkud, posloužila mi hra především jako skvělý trénink angličtiny díky svému skvělému suchému humoru a mnohdy velmi divokým kombinacím předmětů.
Moje raně pubertální mysl si navíc vesele představovala, jak sexy by asi byla Sofie, kdyby se vymanila z okovů pixelované stylizace, vzpomínám na extrémně vtipné německé akcenty nepřátelských nácků a také na velké finále s nesmírně efektním koncem.
Bethesdě a především Machine Games opatrně důvěřuji, ale vlastně nejvíc mě na oznámeném projektu těší, že si značka Wolfenstein snad dá na nějaký ten rok pauzu a třeba se vrátí s podobnou silou, jako tomu bylo v roce 2014.
Patrik Hajda
zdroj:
tisková zpráva
Přestože jsem nikdy osobně nehrál žádnou hru s Indianou Jonesem, je jeho videoherní adaptace jednou z nejdůležitějších her mého života. Když se ve mně v raném dětství formovala nezlomná láska k interaktivní zábavě, Indy u toho nechyběl. Konkrétně Adamem zmíněný titul Indiana Jones and the Infernal Machine.
U nás doma tehdy frčela Lara, kterou po nocích paříval můj táta a já ho mamce za zády na tajňačku sledoval. Ale u kamaráda přes ulici se hrál právě tenhle Indy. I v jeho případě jsem byl pouhým divákem (u Lary jsem se časem stal i hráčem, k čemuž u Indyho bohužel nikdy nedošlo).
Dodnes si pamatuji snad úplně všechny úrovně, protože jsme to tenkrát „hráli“ ve dvou pořád dokola. Nezapomenu na ježdění džípem, pádlování na člunu, potápění se k vraku mezi žraloky a utíkání před lávou, stejně jako na slova, kterým jsem nerozuměl, ale Rusové je v Indyho přítomnosti dokola vyřvávali.
Všechny hry o Indianu Jonesovi mám na GOGu v seznamu přání, ale ještě jsem se k nim neodhodlal. Jednak vím, že bych stejně nenašel čas se jim věnovat, jednak se bojím, že by mé naprosto fantastické vzpomínky mohly kvůli propasti času a nevyhnutelnému zastarání hry pořádně utrpět.
Zůstanu proto radši u vzpomínek a modliteb, aby nová hra nebyla totální průšvih, ale ani nudný průměr. A co se filmů týče, i ty mají v mém srdci a vzpomínkách speciální místo. I ta podivná čtyřka, které jsem schopný odpustit mnohé jenom proto, že je to prostě Indy a že je to prostě Ford.
Honza Slavík
zdroj:
tisková zpráva
Jako bych snad od Pavla slyšel o svém vlastním dětství. Měl jsem to úplně stejně – filmy s Arniem, Dolphem, Slyem (a občas přicmrndávajícím Michaelem Dudikoffem) byly rodičovským aparátem shledány za nevyhovující, ale na Indyho jsem se dívat mohl. A ačkoliv, abych pravdu řekl, touha narazit si klobouk a bičovat okolí se mi vyhnula (tedy... alespoň v té době), filmy jsem si samozřejmě zamiloval a počet příležitostných opakovaných zhlédnutí v následujících letech by se jistě šplhal někam do nižších desítek.
S hrami to mám podobně. Ve „své době“ jsem hrál jen demo Fate of Atlantis, které jsem ovšem nebyl schopný dohrát, protože anglicky jsem tenkrát uměl sotva pár slov, a neměl tudíž tušení, která bije. K téhle skvělé adventuře jsem se tak naplno dostal až o poznání později.
Ale je to jako včera. V demu byla scéna, kdy bylo potřeba v přístavu zadat koordináty, vyrazit na širé moře a něco najít. A pokud jste je zadali špatně, objevili jste se zpátky na molu a Indy prohlásil „Drat!“, tedy něco jako „Do háje!“. Vzpomínám si, že mi zatraceně zamotalo hlavu, když jsem přemýšlel, proč můj hrdina neustále nachází v moři dráty a nedokázal jsem pochopit, kdo a proč jich tam tolik rozházel. Větší tajemství než Archa úmluvy a Svatý grál dohromady...
