Samozřejmě, máte pravdu – první i druhý Soldier of Fortune nebyly nikterak decentní střílečky. Porcování končetin tu bylo přítomné a kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem si ho v době prapůvodního vydání na panácích nevyzkoušel mnohokrát.
Hra dokonce vygenerovala mírnou kontroverzi kvůli svému ratingu. Ouřadové z British Columbia Film Classification Office si na titul posvítili svojí optikou a rozhodli se jej zařadit do nejtvrdší, dospělácké kategorie na úroveň jiného nenáviděného druhu zábavy: pornografie.
Dnešní obléknutí polygonového bíbra Johna Mullinse ale vypadá podstatně jinak. Odhlédneme-li od megakrutopřísné stylizace zdejších žoldáků i záporáků, mezi nimiž je v praxi jenom malý rozdíl, Soldier of Fortune se hraje velmi podobně jako základní kámen „chytrých stříleček“ jménem Half-Life!
Absentuje sice jedna organická lokace, jakou byla Black Mesa – namísto toho je Soldier of Fortune rozdělen na sadu misí, v nichž se snažíte realizovat ten nejklasičtější quest devadesátkového akčního hrdiny: zabránit záporákům v odcizení a odpálení jaderných hlavic. Jinak je však pobíhání po ohraničeném interiéru základny záporáků v Kosovu, hi-tech sibiřské báze nebo třeba newyorského metra plné těch nejklasičtějších prvků viděných právě v Half-Life.
Na střídačku překonáváte středně silné soupeře, počítáte zásoby munice a řešíte rébusy, které odemykají postup dále. Díky low-poly grafice by jednoho vůbec nepřekvapilo, kdyby už už za rohem čekal headcrab nebo vortigaunt…
Aby byl dnešní dojem z někdejšího Soldier of Fortune postaven na hlavu úplně dokonale, objevuje se tu ještě jedno ultimátní překvapení. Jde o jednu z mála stříleček, v nichž se vám nepřátelští panáci můžou vzdát. Funguje to sice, jenom pokud jim vystřelíte z ruky kvér, a většina hráčů samozřejmě ani v případě kapitulace pro porušení ženevských konvencí nešla daleko. Přesto je přítomnost takového prvku v údajné „krvavé řeži“ kuriozitou. Už jen proto, že mechanika vzdávání se za poslední dvě dekády objevila v naprosto mizivém počtu her.
zdroj:
Raven
Ironií dějin je, že arcikruté stylizaci zřejmě svého času věřili i sami tvůrci. Vývojáři z Raven Software měli dobrou pověst jako autoři mírně nadprůměrných titulů, které si půjčovaly různé prvky od významnějších her. Jenom půlrok po prvním Soldier of Fortune potvrdili funkčnost své formulky i skrze Star Trek: Elite Force, který se hrál nemlich identicky.
Také v případě Soldier of Fortune stavěla jejich hra na licenci stejnojmenného časopisu. Původním cílem bylo však vytvořit „velmi realistickou“ střílečku, v níž by hráč používal autentické zbraně a nepřátelské zásahy by přirozeně ovlivňovaly jeho pohyblivost. Tváří v tvář věrohodnějším titulům své éry jako Operace Flashpoint (vyšla o rok později) nebo SWAT 4 (vyšel o pět let později) je samozřejmě herní Soldier of Fortune skutečné válce jenom o trochu věrnější než Super Mario Bros.
Celou hru odehrajete v interiérech, kde vám panáci před hlaveň div sami neskáčou, jak jim nařizuje skript. I potenciálně otevřené lokace (Sibiř) se odehrávají v prostorech o pár metrech čtverečních. A hra, v níž skoro zcela absentují vozidla, neopomíjí ani standardní protipěchotní zbraň devadesátkové střílečky: raketomet.
Co nevadí ve sci-fi nebo fantasy akci (Raveni udělali i Hereticy a Hexeny), působí dnes v „realistické“ střílečce aspirující na to, být vlastně „Flashpointem před Flashpointem“, spíše komicky. A to i pokud máte fakt rádi Arnoldovo Komando. Čeští hráči samozřejmě masku SoF prokoukli nejpozději v druhém díle, kdy hra neslavně začíná v poněkud nerealistické Praze. Faktem ale je, že podobně „autentická“ byla série už od počátku.
V součtu tak platí, že Soldier of Fortune byl hrou plnou protikladů. Dějiny k němu nebyly příliš vlídné a vývojáři sami šli kontroverzi na ruku. Pokud však postrádáte v životě kapku nostalgie, za necelých 9 eur si ji můžete dopřát na GOG. Raveni sami, kteří po krachu svého Wolfensteinu a Singularity propustili většinu vývojářů a dnes pouze vypomáhají na Call of Duty, vám za to jistě poděkují.
