The Witcher Adventure Game - recenze deskové hry
zdroj: Archiv

The Witcher Adventure Game - recenze deskové hry

1. 3. 2015 12:35 | Téma | autor: Jana Kilianová |

Zaklínače asi není třeba představovat. Kdo nečetl knihy, hrál přinejmenším hru, a kdo nehrál hru, spojuje si tohle jméno dost možná s necudnými fotkami zrzavé Triss z Playboye. Vědmák Geralt se ze čtivé fantasy proplížil i do herního průmyslu a je proto trochu s podivem, že deskové podoby v The Witcher Adventure Game (recenzovali jsme její počítačovou verzi) se dočkal až teď. Vstup do soutěže ale samozřejmě ještě neznamená vítězství, takže jak desková hra se Zaklínačem dopadla v líté konkurenci?

Zkušené hráče asi nijak nepřekvapí, že se krabička hry pyšní symbolem Fantasy Flight Games, kteří už několik herních lahůdek v deskové podobě vydali. Zaklínač se tedy přinejmenším mohl těšit na prvotřídní grafické zpracování, protože jestli tihle deskovkářští pardálové něco umí, jsou to vizuální kouzla. Grafické čáry máry ovšem ještě nedělají dobrý produkt. Rozbalování pěkné krabičky sice první dojem určitě umocní, ale až zmizí okouzlení z krásných kartiček a ohmatání plánku, o výsledný zážitek se musí zasloužit především herní mechaniky.

Na první pohled působil Zaklínač jako klasická „ameritrashová“ kooperačka. Několik prvků okoukal od Talismanu a deskovkářským partám se soutěživými choleriky v čele mohl nabídnout odpočinek od zažitých hádek. To se však nakonec nestalo. Přestože zde všichni hráči patří k provařeným kladným hrdinům zaklínačské ságy, zápolí mezi sebou o absolutního vítěze sbíráním vítězných bodů.

Je trochu škoda, že z her a knih, které stojí na příběhu deskovka vzala postavy, které spolu nepříliš logicky soupeří, ale pro samotné hraní nemusí jít nutně o mínus. Poněkud palčivějším problémem je, že rivalitu mezi postavami hra nijak nevysvětluje. Zaklínači zde kompletně chybí jakékoliv vyprávění a dobrodružství proto poněkud strádá. Věci se prostě nějak dějí a vy ani nevíte proč bez zasazení do nějakého kontextu.

witcher adventure game zdroj: Archiv

Jediným záchytným bodem, kterého se vaše motivace může držet, jsou úkoly. Ty tu představují hlavní cestu k vítězství a právě jejich plnění rozhoduje o samotném průběhu hry. Na začátku dobrodružství si každý hráč vytáhne dva úkoly a jeden z nich vyloží před sebe jako aktivní. Spolu s ním vstupují do hry i dva vedlejší úkoly a jeden podpůrný. Na výběr máte ze tří úkolových balíčků (magie, boj, diplomacie), zaměření postavy ale o jeho typu rozhodne za vás.

Za dobrodružstvím s fištrónem?

Vaše role ve hře se váže k jedné ze čtyř ikonických postav knih. Chvíli slávy zakusíte buď v roli čarodějky Triss Ranuncul, barda Marigolda, trpaslíka Yarpena anebo, jak jinak, samotného Geralta. Každá postava se pak v několika ohledech liší a už pouhá jejich volba ovlivní způsob hraní. Geralt se zaměřuje především na boj, Triss na magii a Yarpen sice fušuje do všeho, stojí ho to ale taky více úsilí.

Plnění hlavního úkolu spočívá vždy v nasbírání potřebného množství zdrojů určitého typu. Zdroje tu představují takzvané „lead tokeny,“ tedy symboly stop. Nedává to sice moc smysl, obzvláště vezmeme-li v potaz, že svět Zaklínače je nasáklý hlavně krví a politikou, přičemž detektivní zápletky patří spíše k okrajovým motivům. Design hry si ale tímto příběhovým rozkolem příliš hlavu neláme. Sbírání stop tu hraje prim a s jejich pomocí vyřešíte většinu konfliktů fiktivního světa.

zdroj: Archiv

Typy stop korespondují s povahou úkolů, takže svým soupeřům obvykle do zelí nepolezete. K získání stop stačí jen cestovat do patřičných lokací a doufat v přízeň karet, jelikož více úsilí si po vás hra v tomto ohledu ani nežádá. Každý úkol, ať už hlavní nebo vedlejší, sice do hry přichází s krátkým příběhovým popisem, co se však týče náplně, nejsou nijak kreativní. Hrdinům nastaly krušné časy a jejich práce plná vzrušení degradovala na obyčejné sbírání objektů nebo přesun na místo určení. Hráči deskové verze World of Warcraft s podobnými „sedláckými“ pochůzkami sice mají své zkušenosti, deskovka mnohem menšího rozsahu jako je The Witcher Adventure Game si ale jistě mohla dovolit trochu barvitější soubory úkolů. Zrovna zaklínačův svět je na to jak stavěný.

Kam čert nemůže, nastrčí náhodu

Naštěstí to neznamená, že si trénovaný hrdina neužije žádnou akci. Mimo hlavní úkoly si tu osud pro každého dobrodruha přichystal i nejedno překvapení. Ostatně co by to bylo za dobrodružství, kdyby vám čas od času na čepel nenaběhla nějaká ta potvora. Boje tu sice nepředstavují jádro zážitku, bez nich by ale celá výprava působila poněkud chudě. Rozhodující slovo v průběhu vřavy mají už tradičně kostky, takže není nikdo jednoznačně ve výhodě a noha občas podklouzne i samotnému Geraltovi.

Boje se v Zaklínači odehrávají většinou vynuceně na konci tahu hráče a samotný vývoj událostí prakticky nikam neposouvají. Jsou součástí života hry a s trochou štěstí se jim můžete úplně vyhnout. Samozřejmě, pokud stejnou strategii zvolí i soupeři, dřív nebo později se vám přemnožené příšery zkrátka budou plést pod nohy, zabíjení havěti ale nikdy nebude vaším hlavním cílem.

witcher adventure game zdroj: Archiv

V boji proti nepříteli je třeba brát v potaz dvě statistiky, a to samozřejmě útok a obranu. K poražení bestie stačí na kostkách hodit tolik mečů, kolik si žádá její kartička, a k ochraně před zraněním zase pár štítů do obrany. Často tak dochází k situacím, kdy na čtyřech kostkách musíte hodit najednou čtyři meče a tři štíty. Tuto absurdní nepřízeň osudu ale u některých hrdinů vyvažují pokročilé schopnosti postav. S bestiemi na nejvyšší úrovni si nicméně takový bard zkrátka neporadí... Však on to Marigold Geraltovi vrátí v jiných oblastech života.

Největší trn v patě pro zdejší dobrodruhy ovšem nepředstavují nenadálé střety s krvelačným neřádstvem, nýbrž Foul Fate karty a tokeny, které fungují jako synonymum nadcházejícího neštěstí. Což by čistě technicky nebylo nic špatného, více her staví na podobném principu. Od určité fáze na vás ale hra chrlí neštěstí v podstatě nekontrolovaně, což se negativně podepisuje na zážitku.

Foul tokeny se hráčům usazují v akčních slotech a při použití schopnosti spustí náhodnou událost z vrcholu Foul Fate balíčku. Jakoby ale nestačilo, že vám tokeny ke konci výpravy překryjí prakticky celou kartu postavy, plive je hra i do lokací. Aktivaci nějakého neštěstí se tedy většinou prostě nevyhnete.

witcher adventure game zdroj: Archiv

Pozitivní je, že Foul tokenů je opravdu hodně a za jednu hru si ve čtyřech hráčích celý balíček negativních příhod určitě celý prolížete. Negativní vlastností téhle mechaniky ale je, že dopad událostí obvykle není nijak fatální a velká část karet často slouží jen k vytváření nových foul tokenů. Ve výsledku pak Foul mechanika krmí hlavně sama sebe, což titulu nepřidává zrovna body k dobru. Hrajete-li navíc ve dvou hráčích, postrádají často smysl i ty karty, které jinak hru reálně ovlivňují.

Nabízí se proto otázka, nakolik je pro deskovku potřebná mechanika, která povětšinou působí jenom jako zbytečný balast. Jistý závan nepřízně osudu sice hru vytrhává ze sebejisté honby za body, navrhování neštěstí ale mohli tvůrci věnovat víc času než jedno odpoledne v pauze na oběd. Takhle to vypadá, že autoři nasypali do hrnce nápady z jedné porady a ukuchtili z něj dort bez chuti s diskutabilními mechanikami, které ne vždy fungují.

Přibalte si na cestu zábavu

To bychom tedy měli základní prvky zaklínačské stolní hry a mohu tedy naťuknout i průběh samotného hraní. Jak už to Fantasy Flight Games mají ve zvyku, jejich hry nepatří zrovna mezi pětiminutové oddechovky, a tak se připravte na několikahodinové plnění úkolů s pečlivě vybranou partou kamarádů.

TWAG-Layout zdroj: Archiv

Hra je rozdělena na tahy jednotlivých hráčů, čímž se poměrně nečekaně vymaňuje z klasického přístupu moderních deskovek, při kterých se hráči střídají v jednotlivých fázích kola a ne až po celých kolech jako tady. U čtyřhodinové zábavy je to poněkud zvláštní rozhodnutí a desetiminutové čekání na tah jiného hráče zrovna zážitek neposiluje.

Po pár seancích už jsme pochopili, že knížka položená vedle herní plochy nikomu neuškodí. Tuhle hru při čekání opravdu prozíváte a určitě by jí neuškodila nějaká optimalizace v podobě simultánních tahů nebo svižnějšího střídání. Devadesátá léta jsou už dávno pryč a s nimi by mělo propadliště dějin navštívit i protahování neaktivního času hráče.

Když už ale oněch deset minut koukání na díru ve zdi nějak přečkáte, nadchází fáze rozhodování. Ve svém kole můžete podniknout jen dva kroky a na výběr máte hned z několika možností. Nejčastější volbou bude ve většině situací pohyb, který představuje hlavní přísun lead tokenů. Další možností, jak utratit svou akci, je vývoj postavy. Po vzoru RPG se vaši hrdinové mohou jednou za kolo vylepšit, přidat si tak novou schopnost do svého inventáře a ještě více si posílit svůj statut drsného bijce.

witcher adventure game zdroj: Archiv

Průzkum je pak akce, která do hry zasévá trochu toho vzrušení. Určitě si pamatujete na chvíle, kdy vás Arkham Horror za zvědavost potrestal kopancem mezi nohy nebo naopak odměnil novinářskou smlouvou a pravidelným přísunem peněz. I tady jsou investigativní události vyhodnocovány podobně, tentokrát však s tím rozdílem, že nejsou vázány na lokaci, ale na charakter karty. Opět volíte mezi diplomacií, magií a bojem a opět hlavně podle zaměření vašeho hrdiny.

Na výběr pak máte ještě z odpočinku, který vašemu hrdinovi vyléčí pár zranění a použití jedné unikátní schopnosti, jež je pro každou postavu jiná. Geralt si za jednu akci namíchá elixíry, Triss nabije kouzla, Marigold zahaleká za peníze a Yarpen využije dvou schopností trpaslíků z jeho party.

Hra končí v momentě, kdy první hráč dokončí svůj třetí úkol. Pravidla dokonce nabízí možnost „epické výpravy“, při které trojici úkolů můžete vyměnit za pětici, za sebe ale říkám: „Ne děkuji, raději knihu.“ Zaklínač není nutně špatná hra, místy je ale nevyvážená, nudná a vzhledem k současnému výběru deskových her i neuvěřitelně průměrná.

zdroj: Archiv

Bylo ale nutné, aby se takový projekt utopil ve svých ambicích? Za designem stojí Ignacy Trzewiczek, který se ve svém portfoliu může chlubit třeba hitem Imperial Settlers nebo Robinson Crusoe. Zakopnutí v tomto ohledu tak snad můžeme svádět na pokyny nadřízených nebo časový tlak. Dokonce už poslední veletrh deskovek v Essenu, kde bylo prezentaci Zaklínače věnováno opravdu jen málo prostoru, naznačoval, že asi hra nedopadla úplně dle představ.

Pokud se ale do Zaklínače pustíte s role-playovými nadšenci a tichá místa vyplníte vedlejší zábavou, může být tohle dobrodružství snad i poutavé. Fyzická verze hry má určitě větší kouzlo, než její zabugovaná tabletová podoba, úplně nejlepší variantou je ale vzít třeba provařeného Mage Knighta a modifikovat jej do podoby světa Bílého vlka. Za víc peněz s tím sice bude trochu víc práce, skoro určitě ale taky víc zábavy. Ve výsledku je deskovka The Witcher Adventure Game krásně malovaná, ale jinak nemastná a neslaná kapitola ze života oblíbeného zaklínače. Za zkoušku sice stojí, koupě by ale měla být záležitostí jen pro skalní fanoušky.

Nejnovější články