Na rozdíl od skutečnosti, kde se smrtí nic nenaděláte, se totiž se smrtí ve virtuálním prostoru dá nádherně pracovat: vytvářet napětí, děsit hráče ztrátou něčeho opravdu důležitého atd. Jenže tím se dnes vývojáři nezabývají a nijak kreativně s tím nepracují ani se o to nepokoušejí, protože si myslí, nebo jim spíš kravaťák nakecal, že virtuální smrt je trest, že hráč chce a musí hrát a ne umírat.
Ještě ale máme tu nezávislou scénu, která si experimenty dovolit může a kravaťáky už z principu neposlouchá. Jen díky tomu se může objevit hra, kterou si na ostro můžete zahrát jenom jednou. Jedna smrt a konec, dál už hrát nemůžete. Brilantní a k zamyšlení provokující nápad. One Single Life je iOS hra, kterou si můžete stáhnou zdarma na itunes. Podobá se všeobecně známému Canabaltu – vašim úkolem je běžet a skákat přes překážky, vlastně jen jednu. Na každou úroveň totiž připadá pouze jedna ďoura mezi domy, kterou musíte zdolat. Když se vám to nepovede, tak umíráte a hra končí. A je úplně jedno, jestli k tomu dojde v první úrovni, nebo v deváté (je jich celkem deset). Znovu už prostě hrát nemůžete, máte jen jednu šanci. A to už je pořádný tlak, i když je hra zdarma. Potí se mi ruce, jen o tom píšu!
Jedinou úlitbou zlenivělému hráčskému publiku je možnost si každý level dopředu natrénovat – kolikrát chcete. Jakmile se ale naostro pustíte do akce, nedá se to vrátit. Jen si představte, že se po zuby ozbrojeni chystáte na bossáka v dlouhém dungeonu a víte, že když uděláte chybu a nevrazíte mu obouručák až po jílec mezi oči, tak už se obrazovka s Game over nikdy nepřepne do hlavního menu s obvyklou nabídkou Load, Save a New Game. Možná se jen spustí titulky, kredity a ironická poznámka – neuspěl jsi!
Nejvíce musí se smrtí v dnešních hrách pracovat zcela určitě onlineovky, každá to řeší trošku jinak – ztratíte část vybavení, musíte dlouho cestovat ke své mrtvole, přijdete o schopnosti nebo expy. Pořád je to však jen hledání kompromisu s jedním hlavním motivem – nenaštvat hráče. Otázkou je, jaké hráče? Řada z nich by určitě uvítala, kdyby smrti ve hrách někdo přidělil významnější roli, kdyby se nedalo dostat z komatu chvilkovým stáním za zdí. Od vysokororzpočtové produkce se na tohle téma žádný pokrok čekat nedá, nezávislá scéna by se však mohla snažit více a na něco přijít, aby to pak všichni slavní designéři mohli okopírovat a tvářit se pak na kameru při natáčení vývojářského deníčku hrozně chytře a inteligentně.
zdroj:
tisková zpráva
Her jako One Single Life je samozřejmě více, třeba dva browserové kousky Only Live Once a One Chance. A jistou podobu lze vysledovat v pár let staré divňohře The Graveyard od známého týmu Tale of Tales (The Path, Endless Forest a další), kde vlastně jen chodíte s babčou o holi po hřbitově a můžete usednou na lavičku. Ta definitivní smrt je zde přítomná nejenom v podobě hřbitova a stáří, ale hlavně v tom, že druhé hraní nemá smysl – žádné bonusy, či skryté věci neobjevíte. Ale to už je jen tak na okraj. Podstatné je, že zubatá s kosou je v herní branži pořádný otloukánek, přitom má takový potenciál. Mohl by jí konečně někdo nabídnout pořádnou spolupráci. A ne, to že dáte jeden checkpoint do tři hodiny trvající úrovně, není ani trošku kreativní a dobrý nápad, jak se smrtí pracovat - to je ideální příklad, jak hráče naštvat.
