František I. Francouzský a Sulejmán Překrásný, dva význační vládci a spojenci své doby

Ve výsledku tak o obrazu společnosti oné doby a místa více vypovídá kupříkladu právě takový Assassin's Creed: Revelations. Pracuje sice s historickou fabulí a záměrným přetvářením dějin do podoby světa „za oponou“, tedy fiktivní paralelní historií, ale díky velmi dobrému výzkumu daného tématu se mu daří zachytit klíčové prvky a atmosféru společnosti, politiky doby i místa. Není sice neomylný, na to je prostě až příliš podmíněn tvůrčí licenci (bez níž by to ale upřímně šlo jen hodně špatně), ale už se blíží, pokud možno objektivním, historickým záznamům více, než naše zdroje, které vychází kupříkladu z lehce nepříčetného islamofoba Václava Budovce z Budova, jenž si vše v rámci potřebné politické a náboženské masáže přetvářel k obrazu svému a vydal třeba monstrózní pamflet Antialkorán. My se nyní právě na motivy, postavy a hlavně svět osmanského Istanbulu, který Assassin's Creed: Revelations předvádí, podíváme blíže.

Vedlejší postava hry, hlavní hrdina našeho příběhu

Pokud jste minuli skvělý článek Pavla Dobrovského, v němž vám představil toto nádherné město, určitě se k němu vraťte. Co se týče našeho dějinného exkurzu, nemůže si dovolit být příliš obsáhlý a nemůže se rovněž dotknout všech motivů. Podíváme se tedy na dva hlavní, které se ve hře objevují a prolínají. Tím prvním, kolem nějž se vše točí a který dokonce zastiňuje boj Asasínů s Templáři, je otázka následnictví na osmanském trůnu. Ačkoliv v době příjezdu sedí na trůně někdo jiný, centrem Eziova a i našeho zájmu se stává mladý princ Sulejmán (případně Süleyman), jemuž se dostalo přídomků jako Nádherný, Veliký, či Zákonodárce.

zdroj: tisková zpráva

Ve hře jej poprvé vidíte jako hubeného, nejistého mladíka s řídkým vousem, který má zálibu spíše v knihách a nečeká, že by se díky systému následnictví dostal k vládě. Jeho herní obraz je celkem výstižný. Benátský obchodník, který se s ním setkal, jej popsal následovně: „Je mu dvacet šest let, je vysoký, šlachovitý, s jemnou pletí. Má dlouhý krk, úzký obličej a orlí nos. Pod ním stín řídkého kníru a malou bradku. Celkově je ale příjemného vzezření, ač lehce pobledlý. Říká se o něm, že je moudrým pánem, oddaným studiu a všichni lidé si od jeho vlády slibují prosperitu“.

Co jsme (ne)viděli s Eziem

Sulejmán byl skutečně oddaný studiu, vždyť ve věku sedmi let (narodil se 1494) byl poslán z rodného Trabzonu do Istanbulu, aby v sultánském paláci Topkapi studoval vědu, dějiny, literaturu, náboženskou nauku a samozřejmě vojenství. To se projevilo na jeho pozdější vládě, která byla na svou dobu poměrně osvícená, hlavně co se týče legislativy a adaptace na multikulturní složení vlastního státu, což byl věčně dýmající doutnák lidového povstání.

Byl typickým příkladem vládce, jenž vzešel z kultury, která svou aristokratickou elitu připravovala po všech stránkách, ne jen té válečnické. Jednoduše řečeno, je příkladem pozvolného přechodu Osmanů z kmenového společenství na moderní dynastický stát. Ve svých sedmnácti letech, rok po událostech z Revelations, odchází Sulejmán z Istanbulu zastávat pozici správce krymské Kaffy, poté Manisy a Edirne. Dá se říci, že to, čemu se budeme věnovat, vlastně v samotné hře není.

Říši totiž v době návštěvy Ezia vládne Sulejmánův děd, Bajazíd II. a na pozadí hoří boj mezi jeho syny, Selímem a Ahmetem. Selím I. se říše zmocňuje právě v roce 1512, mimo jiné i za pomoci janičářů (viz níže). Byl to vznětlivý pragmatik. Aby upevnil svou moc, donutil k abdikaci vlastního otce a následně jej zřejmě nechal zabít. Zlikvidoval též tři bratry a nemálo mužských příbuzných, aby nedošlo k občanské válce, kdy by se za vzdorsultána mohlo postavit nemalé vojsko, zvláště, když za hranicemi byla stále silnější perská dynastie Safíjovců.

Jeho čistce ale unikl bratr, Šehzade Ahmet, který vystupuje i ve hře, byť ve zcela jiné úloze, než v reálu. Bojoval proti svému otci i proti Selímovi. Jenže vsadil na špatné karty a nakonec byl po sérii neúspěšných revolt popraven, jen o pár měsíců později, než ukazuje hra. Pravdou je, že Selím byl pro následný Sulejmánův úspěch důležitý. Dovedl říši do pozice, kdy mohl mladý vládce začít aktivně budovat, ekonomicky stát stabilizoval a Sulejmán tak mohl expandovat v oblasti vojenství, kultury a reforem.

zdroj: tisková zpráva Velký bazar v současnosti, jiný sortiment, jiní prodejci, stejná architektura (foto Aleš Smutný, Istanbul 2011)

Hra končí, my začínáme

A právě proto nás bude zajímat více to, co se dělo po posledním dobrodružství Ezia. Ne nadarmo se tenhle florentský zabiják vyjadřuje o Sulejmánovi kladně a s nadějemi v inteligentního vládce, který dokáže stabilizovat rozkolísané časy. Nicméně, jak se na osmanského vládce sluší, válka byla stejně důležitá jako reformy. Selím mu přenechal hned několik front a problémů, s nimiž se bylo třeba vypořádat. Na západě ležela Evropa, kde bylo třeba upevnit hranice na severozápadě, stabilizovat situaci v Uhrách, které byly stále rozděleny válečným přetahováním a navázat diplomatické styky s některými evropskými mocnostmi.

Na východě ležela perská říše Safíovců a severní Afrika byla změtí malých států, z nichž některé podporovaly pirátství, které narušovalo obchodní trasy. První velkou Sulejmánovou válečnou akcí bylo dobytí Bělehradu, kde se nacházely zbytky srbských bojovníků. To bylo v roce 1521. O rok později zaútočil v mohutné operaci na Rhodos, kde ležela mohutná základna rytířského řádu johanitů. Osobně vedl sto tisíc mužů, zatímco mohutné loďstvo čtyř set lodí provedlo totální blokádu ostrova.

Obléhání bylo vpravdě epické, Turci využívali dělostřelectvo, obránci se zase bili, jak se na válečný řád a obránce odříznuté od pomoci, sluší a patří. Sulejmán byl rozezlen příliš primitivním přístupem svého velitele a vezíra, Mustafy Paši, který nedokázal využít několika taktických výhod, že jej skoro nechal popravit. Nakonec jej ale jen nahradil Ahmadem Pašou, který měl zkušenosti se systémy dělostřelectva, min a jejich využívání v ničení opevnění.

Pravdou je, že dlouhou bitvu nevyhrál nikdo, alespoň ne silou. Johanité byli už zcela vyčerpáni, tím spíše, že dobrá Sulejmánova diplomacie dokázala spolu s oněmi čtyřmi sty loděmi, že nemohli očekávat žádnou pomoc. Turky zase sužovaly nemoci v táboře. Nakonec Sulejmán nabídl velmi štědré podmínky kapitulace, které johanité přijali. Tady se poprvé výrazně projevila jeho inteligence a taktické smýšlení. Ačkoliv mu mnozí velitelé kladli na srdce, že může johanity vyhladovět a pobít, odmítl to. Neviděl důvod, proč ztrácet vlastní muže a pořádat zbytečné masakry, místo nichž může vytěžit politické body u některých evropských vládců.

Když třeba po uzavření dohody část místních johanitů odmítla složit zbraně, sáhl jen po demonstrativním bombardování jednoho z bastionů, než masakru, po němž opět mnozí volali. Nabídka byla přitom štědrá. Rytíři mohli odejít do dvanácti dnů se zbraněmi a koňmi. Obyvatelé mohli odejít, pokud si to budou přát, i s majetkem během následujících tří let, kdy nebudou spadat pod osmanské právo. Daně nemuseli platit po dalších pět let a žádný z kostelů nebyl přeměněn na mešitu. Pro Osmany šlo i tak o skvělý zisk. Rhodos byl strategicky důležitý pro expanzi a kontrolu Levanty a námořního obchodu ve Středozemním moři. Mimochodem, johanité se nakonec usadili na Maltě a stali se z nich známí maltézští rytíři.

zdroj: tisková zpráva Vnitřní prostory paláce Topkapi jsou ve hře velmi podobné (foto Aleš Smutný, Istanbul 2010)

Evropská politika a nový velký hráč

Jak už bylo řečeno, Sulejmán byl chytrý politik a neměl nejmenší potřebu válčit s celou Evropou. Potřeboval se zaměřit jen na zabezpečení Uher a oslabení Habsburků, takže navázal silné partnerství s Francií. Toto spojenectví bývá velmi často při výkladu dějin opomíjeno, byť šlo o oboustranně vítanou a prospěšnou smlouvu. Spojenectví vyústilo v řadu dohod a kapitulací, které umožňovaly francouzským obchodníkům na území Osmanské říše provozovat své řemeslo. O pár set let později se z kapitulací stal jeden z důvodů ekonomického kolapsu říše, ale to je už jiný příběh.

Stejně jako s Francouzi, vycházel Sulejmán dobře i s Benátčany a Ruskem. Na Uhry došlo v roce 1526, kdy se vydala do pohybu armáda čítající 150-250 tisíc mužů, s cílem dobýt celou uherskou kotlinu. Pro celé tažení je klíčová bitva u Moháče, o níž se většinou naučíte maximálně to, že se zde utopil Ludvík Jagellonský. Pravdou je, že problém s Uhrami ležel hlavně ve sňatku Ludvíka s Marií z rodu Habsburků, což byl pro Sulejmána a francouzského krále nepříjemný problém.

Uhry byly z nemalé části už osmanské a kvůli narůstající síle Safíovců nechtěl osmanský vládce zbytečně plýtvat síly tady. Navíc choval k Ludvíkovi sympatie, což se několikrát projevilo v politických snahách o dohodu bez válečného střetu. Jeho Vysoká porta (něco mezi vládou, ministerstvem zahraničí a poradním sborem) zaslala Ludvíkovi minimálně jednu (spekuluje se o dvou až třech) nabídku k mírové dohodě, která by otupila vliv Habsburků a nechala by Ludvika v roli spřáteleného vládce. Ludvík ale všechny návrhy odmítl, snad právě kvůli Habsburkům, snad proto, že z doby Selíma měli místní špatné zkušenosti s nájezdy Turků a nevěřil, že by Sulejmán dohodu dodržel.

Toho nakonec do války dohnali právě Francouzi, kteří rok předtím prohráli s Habsburky důležitou bitvu u Pávie. František I., francouzský král, požádal Sulejmána o pomoc, která měla spočívat v napadení Svaté říše římské z východu – kam vedla cesta přes Uhry. Ludvík dokázal shromáždit takřka 30 tisíc vojáků, včetně pomoci z Polska, Chorvatska a papežského státu. Sulejmánova armáda obsadila většinu Uher bez boje a k Moháči dorazilo cca 50 tisíc mužů. Ludvík během střetu ukázal, že je stále nezkušeným, dvacetiletým mladíkem. Ačkoliv měl taktickou výhodu odpočatého vojska, které z vyvýšené pozice sledovalo unavené Osmany pochodující močály, nezaútočil. Když pak došlo k bitvě, ukázalo se, že osmanská armáda byla modernější a účinnější.

Ludvík měl na své straně evropský typ bojové elity. Tedy těžkou jízdu, žoldnéře, lehkou pěchotu a slabou dělostřeleckou podporu. Osmanská armáda byla v té době na vrcholu a představovala nejmodernější přístup k válčení. Osmané poslali do prvního útoku nepravidelné jednotky nabrané během pochodu, které většinou velitelé využívali jako návnadu či potravu pro střelecké jednotky. Ludvíkova jízda a těžká pěchota je rozdrtila a začala pronásledovat. Při tomto tradičním masivním útoku „staré školy“ se dostala uherská armáda příliš daleko (pravda, dle svých představ tam, kam chtěla – což byla chyba) a narazila na janičáře, pravé srdce osmanského vojska.

Byl to brutální střet starého stylu a armády moderního typu. Útok Ludvíka byl zastaven palbou z děl a mušket disciplinovaných řad janičářů, kteří se pod tlakem nezlomili, ale zadrželi protivníka na místě, aby je napadly záložní jednotky a zároveň nadále zpracovávaly pušky a děla. Následně začali sami postupovat vpřed a dle dobových kronikářů nastal masakr dezorientovaných Jagellonců. Kolem půlnoci (útok začal po poledni) Ludvík uprchl, ale v noci spadl při přechodu řeky z koně a utopil se. Zatímco „takticky ustupoval“, za ním chladlo čtrnáct tisíc jeho mužů. Reakce Sulejmána na vítězství jsou lehce protichůdné a ukazují, že nemáme co dělat se zromantizovaným ideálem mírumilovného panovníka, ale rozhodným velitelem, který vydával i tvrdé rozkazy.

Na jednu stranu, snad pro zastrašující efekt, nechal pobít dva tisíce zajatců včetně velké části uherské aristokracie. Na druhou stranu ale poté, co bylo nalezeno Ludvíkovo tělo, prý smutně pronesl: „I když jsem proti němu stál ve zbrani, nebylo mým přáním, aby byl jeho život tak brzo ukončen, když sotva poznal sladkost života a kralování“. To jen podtrhuje náznaky, že Sulejmán nechtěl s Ludvíkem bojovat a snad v mladém králi viděl tak trochu svůj odraz. Celkově byl ale překvapen slabostí odporu. Protivníkovu armádu označil za sebevražednou a čekal na místě ještě několik dní, protože nemohl věřit, že by proti němu poslali tak málo mužů a čekal až dorazí skutečná armáda. Žádná ale nedorazila a Habsburkové využili Ludvíka jako vhodný štít.

Nakonec byly Uhry turecké. Habsburkové ovšem o tři roky později dobyli Budín, což vedlo k obnovení výpravy a znovudobytí města. Ostatně, o střet Francie, Habsburků a Osmanů tu šlo především. Uhry měly tu smůlu, že byly figurkou na šachovnici. 1529 přišla i první Sulejmánova porážka. Po dlouhém pochodu skrz Evropu, tehdy ponořenou do nekončících dešťů, neúspěšně obléhal Vídeň. Poté, co přišla zima a zásobovací stezky už nešlo udržovat, se turecká armáda s nepořízením stáhla.

Historici ale konstatují, že šlo vlastně o tah úspěšný, pokud se na něj podíváme z geopolitického hlediska. Sulejmán měl jen snížit tlak na Francii, což se mu povedlo. Navíc jasně upevnil svou pozici v Uhrách, kam dosadil sobě loajálního Jana Zápolského, čímž vytvořil nárazníkový stát mezi důležitějšími částmi říše a Svatou říší římskou. Přesto se Vídeň stala významným bodem, který nikdy Osmanům nepřinesl štěstí, ale jen porážku.

zdroj: tisková zpráva Sulejmánova mešita v Edirne, považovaná za vrcholné dílo architekta Sinána (foto Aleš Smutný, Edirne 2011)

Netradiční vládce, netradiční opatření

Ale dost už o válčení. O něm by se dalo psát hodně dlouho, vždyť jen Sulejmánovy výpravy po celém světě by vydaly na seriál takovýchto článků. Paradoxně však nejsou války pro Sulejmána to nejdůležitější. Předchozí, možná hodně obsažné, řádky měly jen nastínit rysy jeho osobnosti, jeho tendence a směřování v politice a ukázat, že politická situace byla mnohem složitější, než mnohé zdroje naznačují. Osmanská říše byla supervelmocí své doby a společně s Francií, Habsburky a částečně Anglií diktovala dějiny Evropy. Ostatně, nemalou část Evropy kontrolovala. A právě díky tomu došlo k vytvoření, na svou dobu revolučního prvku, zákoníku „Kánúnu“, který v té době neměl ve světě obdoby.

Díky Kánúnu se dostalo Sulejmánovi přídomku Zákonodárce. Sultán byl vzdělaným a inteligentním mužem. Viděl, s kolika vzpourami se jeho děd a otec museli potýkat a chápal, proč se tak dělo. Jednotný právní systém, který se navíc měnil dle toho, kdo vládl, prostě nemohl stačit pro říši, v níž jste našli desítky národů s desítkami zvykových práv. Navíc Sulejmán netrpěl předsudky jak vůči jiným národům, tak věrouce, tedy pokud byla monotheistická a spadala do kontextu „lidu Knihy“ (muslimové, křesťané, židé).

Není pak divu, že se jeho velkovezírem, tedy pravou rukou, stal bývalý otrok, řecký křesťan, Ibrahím. Ten pak držel tento titul po třináct let, kdy vytvářel zákoníky, uzavíral zahraniční smlouvy i vedl armády. To poslední mu bohužel stouplo do hlavy. Prohlásil se před některými důstojníky sultánem a začal plánovat uchopení moci. A tak Sulejmán, ač slíbil, že tak nikdy neučiní, musel bývalého přítele z dětství zkrátit o hlavu, protože hrozilo vypuknutí další občasnké války.

zdroj: tisková zpráva Sulejmánova hrobka u komplexu Sulejmaníje (foto Aleš Smutný, Istanbul 2010)

Právo šité na míru

Nicméně vraťme se do doby, kdy byl ještě Ibrahím Paša vyšší a pracoval na souboru Kánúnú, tedy zákoníků. V celé Osmanské říši platilo islámské právo, samozřejmě modifikované tureckým zvykovým právem. Sulejmán společně s poradci začal procházet legislativní systémy svých předchůdců a hlavně systémy a zvyky dobytých území. Následně došlo k vytvoření série unikátních legislativních soupisů, které v sobě kombinovaly výše zmíněné a společně tvořily jeden legislativní kolos zvaný Osmanský zákoník.

Nic z lokálního práva samozřejmě nesmělo odporovat islámskému právu, to bylo nadřazené, ale celkově došlo k obrovskému pokroku v právech jednotlivých oblastí. Šlo o změny, které upravovaly povinnosti i práva obyvatelstva k jejich prospěchu a to jak v otázkách víry, tak daní a celkově hospodaření. Byl to nesmírně populární krok, kteří mnozí označují jako nejdůležitější Sulejmánův čin. Navíc došlo k pořádné organizaci daňových soupisů a centralizaci právního systému, což napomohlo upevnění moci a manipulaci s prostředky. Že se centralizace ekonomicky nevyplatila ve chvíli, kdy následující sultáni špatně distribuovali zdroje mezi městem a venkovem a korupce začala být nekontrolovatelná, je zase klasický příklad toho, že nic není černobílé a jednoduché a sebelepší systém se může sám zničit.

zdroj: tisková zpráva Typický příklad osmanského domu s přesahujícími patry. Ve hře díky nim můžete dobře šplhat. (foto Aleš Smutný, Safranbolu 2011)

Vzdělání zdarma na účet státu

Každopádně, třeba křesťanští Slované měli ulehčenou situaci díky zákoníku, který je vyjímal z vlivu řeckého patriarchy a dal jim vlastního, srbského patriarchu. Díky tomu mohla východní křesťanská církev u Slovanů jít tím směrem, kam si přáli právě Srbové, kteří měli k řeckému patriarchátu pořádné výhrady. Říše byla rozdělena na 21 elájetů, tedy provincií, měla rozlohu 6 milionů čtverečných kilometrů a 25 milionů obyvatel. Ekonomika utěšeně stoupala a stejně tak síla armády. Navíc se Sulejmán rozhodl, že je třeba podpořit vzdělávání populace. Zavedl vzdělávání pro chlapce v rámci maktabů, ekvivalentů základní školy, kde se měli naučit číst, psát a samozřejmě vstřebávat věrouku. Revoluční byl fakt, že vzdělání bylo zdarma a pro všechny.

Podpořil zakládání a rozvoj medres, kde už se větší děti mohly učit matematiku, astronomii, astrologii a filosofii. Podporoval i přísun nových intelektuálních elit. V dnešní době je to možná paradoxní pohled, ale útočiště u něj našli Židé vyhnaní křesťany z různých koutů Evropy. Tento trend usazování vzdělaných Židů, kteří mohli povznášet jak lokální ekonomiku, tak vzdělanost, zavedl už jeho děd, Bajazíd II., který přijal silně utlačované a perzekuované Židy ze Španělska.

Sulejmán měl za osobního přítele a lékaře Žida, Moše Harmona, který přišel právě ze Španělska a který jej upozornil na těžkou situaci pronásledovaných druhů. Ve výsledku napsal Sulejmán rozhořčený dopis papeži, v němž požadoval vydání Židů, kteří uprchli ze Španělska a dalších států do Itálie, kde se jim ale dostalo podobného zacházení. Papež přání vyhověl, zčásti, protože se mu tím vyřešil jeden problém, zčásti, protože neměl faktickou sílu oponovat osmanskému sultánovi. Stejně tak si našli cestu do Osmanské říše i Židé vyhnaní z Čech císařem Ferdinandem. Většina se usazovala v Istanbulu a měla blahý vliv na ekonomický i kulturní rozvoj města.

Sulejmán byl i milovníkem umění. Pokud se projdete po Istanbulu, bude na vás jeho vliv vyskakovat všude. Začal podporovat vznik nových uměleckých cechů, kde shromažďoval nadané jedince ze všech koutů říše, což ve výsledku dávalo vzniknout mixu všech kulturních prvků, od balkánských Slovanů až po Peršany. Sulejmán byl sám básníkem a miloval dobrou poezii. Nejvíce ale miloval architekturu. Jeho jméno bude navždy spjato se jménem jednoho z nejvýznamnějších středověkých architektů, Mimarem Sinánem (viz box). Kromě oživení velkých měst říše novou výstavbou nechal obnovit Skalní dóm v Jeruzalémě, opravit jeruzalémské zdi, které stojí dodnes a zrenovovat Ka´abu v Mekce.

zdroj: tisková zpráva Sulejmánova mešita v Istanbulu, typický příklad Sinánovy rozmáchlé architektury. (foto Aleš Smutný, Istanbul 2011)

Slovanka, která ulovila sultána

Pokud v něčem tento neortodoxní sultán popudil některé své turecké soukmenovce, byla to volba manželky. Když krymští Tataři unesli Polku (či Ukrajinku) jménem Aleksanda či Roxelana (zde prostě není jasno), nikdo z nich asi nečekal, že bude za pár let rozhodovat o jejich domovině. Otrokářskou sítí se dostala, stejně jako mnoho jiných, až do sultánova harému, kde velmi rychle upoutala Sulejmánovu pozornost nejen svou krásou, ale i povahou a získala tak výjimečné postavení. Ačkoliv jí to stálo mnoho střetů v harému s ostatními ženami, nakonec si získala sultánovo srdce a stala se známou pod jménem Hürrem Sultan, ženou, jíž sultán osvobodil od otroctví a pojal za manželku navzdory pohoršení.

Nešlo jen o atraktivitu. Sulejmán se doslova po uši zamiloval, psal jí verše a nakonec si ji proti všem osmanským zvyklostem vzal. Hürrem se stala známou a významnou zákulisní hráčkou. Porodila sultánovi pět synů a začala se angažovat v politice vnitřní i zahraniční. Traduje se, že ona stála za sultánovým rozhodnutím omezit Krymský chanát v jejich výpadech proti tehdejšímu Polsku, což vyústilo v osmansko-polskou mírovou dohodu, tmelenou dopisy mezi Hürrem a poslkým králem. A když se v následné linii sultánů objevily zrzavé vlasy, šlo o genetické dědictví z jejího slovanského původu.

Hürrem nakonec sehrála i důležitou roli v otázce nástupnictví. Dokázala prosadit své syny, přičemž eliminovala i nebezpečného syna jiné konkubíny, Mustafu, který byl všemi obdivovaný jako slibný materiál pro inteligentního a silného panovníka. Není dodnes jasné, zda chtěl Mustafa skutečně otce zradit a postavit se do čela revolty, nebo šlo o zákulisní politiku, ale ve výsledku nechal Sulejmán vlastního syna popravit. Hürrem tak měla zajištěno, že nový sultán bude z její krve a nakonec se jím, po několika válečných střetech (jak už to tak v dobrých panovnických rodinách bývá zvykem) s bratrem Bajazídem stal Selím, brzy řečený Druhý.

V září roku 1566 totiž Sulejmán zemřel z přirozených příčin při obléhání Sigétu. Mnohými byla jeho smrt vnímána jako počátek pozvolného úpadku říše. Společně se Sulejmánem se totiž Osmanská říše ocitla na vrcholu moci. Jak vojensky, tak kulturně i ekonomicky došlo za vlády nejdéle panujícího sultána k mohutné expanzi. Osmanská říše se stala jedním ze středobodů civilizovaného světa a její vládce ukazoval, že se dá vládnout tvrdě i rozumně, udržovat stabilitu i pokrok, válčit a současně jednat a to bez ohledu na náboženské vyznání protějšku.

Více než vojenské akce ale jeho vliv dokumentují věci, jež můžeme vidět ještě dnes. Krásné stavby, poezie i na svou dobu moderní legislativa. Pokud si někdo zasloužil pojem „renesanční člověk“ a „Vladař“, byl to právě Sulejmán. Paradoxně, většina se o něm u nás dozví jako o muži, kterému se pro rozmařilost a lásku k přepychu říkalo Nádherný. A přitom jde o muže výjimečného. A hře se podařilo velmi dobře nastínit, jaký asi mohl být. Přemýšlivý, ale i chybující. Rozhodný, ale i pochybující a vždy se dívající do budoucnosti.

Janičáři – moderní armáda, která předběhla dobu

Pokud Assassin's Creed: Revelations dobře nastínil to, jakým se Sulejmán stal vládcem, pak snad ještě lépe ukázal, jakého významu se dostalo janičářům, pověstným bojovníkům, kterých se děsili jejich protivníci napříč kontinenty, a kteří jsou dodnes obestřeni mýty a legendami. V době Assassin's Creed: Revelations se toto uskupení nachází prakticky na vrcholu sil. Rozhoduje o politice, nejvyšší velitelé jsou významnou politickou silou a zároveň ještě neztrácí pozici vojenské síly.

Vznik janičářů se datuje pravděpodobně k letům 1361-1366. Jméno janičář znamená „nová armáda“ (jeni – čeri). Šlo o pěchotní oddíl armády moderního typu. Původně šlo o rekruty z řad netureckého obyvatelstva, nejčastěji balkánských Slovanů. Systém devširme, jak se tyto odvody nazývaly, nebyl oním rozmantizovaným pohledem, kdy vojáci odvádí houf chlapců, přičemž posledního rvou z rukou plačící matky. Původně měl celý janičářský oddíl tisíc mužů, takže šlo o silně výběrovou jednotku. Chlapci byli pečlivě a dlouhodobě vybíráni zkušenými „skauty“ a odhaduje se, že v rámci devširme byl odveden jeden, fyzicky a inteligenčně nejzdatnější, chlapec na čtyřicet rodin.

Systém devširme se netýkal jen janičářů, ale všech významnějších jednotek jak postupně osmanská armáda přecházela ze systémů kmenových bojovníků (ghází), na typologii pravidelné armády. K odvodům docházelo jednou za čtyři až pět let. Status janičářů byl „kapikulu“, tedy „služebníci Porty“. Nešlo o otroky, ale o speciální post, který s sebou nesl výhody i nevýhody. Nakonec se toto výjimečné postavení stalo tak výhodným, že být vybrán bylo vyznamenání a finanční výhody pro celou rodinu, takže se spíše doufalo v to, že se syn stane janičářem. Nicméně, to jsme o několik set let dál a o dalších pár set let se ten samý systém stal zkázou osmanské armády a státu.

zdroj: tisková zpráva Výzbroj janičáře v 15. století, vystaveno v Atatürkově vojenském muzeu (foto Aleš Smutný, Istanbul 2011)

Ti nejlepší z nejlepších

Odvedeným chlapcům bylo mezi deseti a dvanácti lety. V rámci tréninku byl chlapec nejdříve poslán na rok do turecké rodiny, kde se naučil jazyku a zvykům. Následně byli nováčci poslání do hlavního města, kde začal intenzivní výcvik. Ve školách vládla tvrdá disciplína, což se později projevovalo i na bojišti. Chlapci měli nařízený celibát, všichni přestoupili na islám a jejich jedinou starostí bylo učit se. Jejich velící důstojníci je testovali v řadě schopností a následně selektovali ty, kteří nakonec nebyli vhodní pro službu. Ti byli posláni dle nadání k jiným, nevojenským, řemeslům.

Ti, co prošli prvním sítem, pak byli rozdělováni dle nadání. Podle doby šlo kupříkladu o lukostřelce, střelce z pušek, dělostřelce, jezdce, inženýry, zásobovače či třeba i kresliče map. Následně byly utvářeny sevřené oddíly, které připomínaly strukturou spíše válečné bratrstvo. Nesměli nosit plnovousy jako muslimové, ale jen kníry, což jim propůjčovalo poměrně unikátní vzhled. Ani to ovšem nezajistilo, že bude rekrut janičářem. K tomuto rozhodnutí došlo až ve věku 24 let. Následně byli chlapci rozdělení do jednotek.

Styl připomínající klasické válečné rytířské řády propůjčovala janičářům specifická filosofie bektašíja, což je jedna z odnoží súfijského filosofického směru v rámci islámu. Bektašíja byla duchovním poutem, které spojovalo janičáře v jednotce i v celé armádě. Jako další symbol výjimečnosti pak janičáři nosili charakteristickou mohutnou čapku börk. Za vlády Sulejmána měli už janičáři dvanáct tisíc mužů. Dělili se na 165 ort po přibližně devadesáti mužích, v jejichž čele stáli důstojníci čorbadži.

Celé armádě velel oficiálně sultán, ale v reálu ji měl na povel ağa. 101 ort bylo za počátku Sulejmánovy vlády určeno jako džemát, pohraniční jednotky, 61 byli bejlikové, osobní stráž sultána a zbytek patřili k jednotkám Sekban, výcvikovým ortám a přidruženým podpůrným oddílům. Pro pochopení významu janičářů je třeba podívat se na čísla. Janičáři nikdy netvořili více jak desetinu celé armády. Šlo o perfektně vycvičené, víceúčelové vojáky, kteří doplňovali standardní složení armády, jejímiž svaly byli jezdci, takřka výhradně etničtí Turci, zvaní sipáhiové. Dá se říci, že s nárůstem počtu janičářů začalo docházet hned z několika důvodů k degradaci jejich vojenské síly. Nicméně k tomu se dostaneme později.

zdroj: tisková zpráva Zdobná kroužková zbroj janičářského velitele, vystaveno v Atatürkově vojenském muzeu (foto Aleš Smutný, Istanbul 2011)

Multifunkční výzbroj

Jak už bylo řečeno, janičáři byli na svou dobu výjimeční. Výcvikem ve všemožných zákoutích válečných umění trávili až patnáct let, což následně prohlubovali na bojištích. Jednalo se také o první armádu, která měla vlastní, typické uniformy. Uvědomme si, že jejich protějškem v této době jsou buď aristokraté, formovaní v těžkou jízdu nebo leníci, kteří nejsou profesionální armádou. Navíc byli janičáři cvičeni komplexně. Nebyli specialisty jen na boj na blízko. Museli zvládnout vše. Jak boj na blízko, tak i na dálku, plus případné rychlé přesuny na koních.

V prvních staletích byl jejich zbraní na dálku krátký reflexní luk. Po objevení střelného prachu se ale osmanská armáda velmi rychle adaptovala na nový styl válčení a z janičářů se stali elitní ostrostřelci. Na blízko používali krátké sekery, kilidže (turecký typ meče) a hlavně pro ně typické jatagany. Strážní orty byly vycvičeny v boji s těžkými sekerami, které v pozdější době janičáři používali i jako opěrku pro pušku. Jako správné speciální jednotky ale zvládali janičáři i práci s diverzní a obléhací technikou.

Jejich inženýři designovali obléhací systémy, miny proti opevnění i pěchotě, nálože a samozřejmě i ruční granáty primitivního typu. Populární bylo speciální malé zákopové dělo, které střílelo projektily o průměru osmi centimetrů a děsilo obránce svou brutální účinností. Dalším účinným prvkem byl i jakýsi pradědeček minometu, který šel nosit v ruce a následně za použití trojnožky dokázal střílet projektily o průměru 23 centimetrů. Časem janičáři adoptovali i ruční pistole, ale ne tak brzo, jako naznačuje hra. Časem se vyčleňovaly i speciální malé jednotky připomínající moderní „speciály“. Našli jsme tu ostřelovače, experty na hloubení tunelů, mistry v zacházení s výbušninou apod.

zdroj: tisková zpráva Janičáští velitelé, diorama obléhání Konstantinopole, vystaveno v Atatürkově vojenském muzeu (foto Aleš Smutný, Istanbul 2011)

Válečná hudba pro Mozarta

Jedním z typických prvků pak byla i vojenská kapela, mekhter. Tradice pochází asi už z 8. století, nicméně janičářský mekhter se stal na bitevním poli legendárním. Soubor různých pochodových melodií odpovídal daným situacím a kromě jasné komunikace s jednotkami, které věděly dle hudby „co se bude dít“, samozřejmě fungovala kapela i jako tradiční adrenalinové povzbuzení rytmickou hudbou, které je v dějinách válečnictví zdokumentováno nespočtukrát.

Nejslavnější je pak útočný pochod Hücum Maršı, při němž se společně se zrychlováním tempa hraní vrhali do útoku. Najdete jej ve videu pod tímto odstavcem a myslím, že si jde udělat dobrý obrázek, jak dobře tento motiv fungoval. Pokud by vás zajímala chorálová a modernější verze, tady najdete nazpívaný pochod jako hymnu fanoušků fotbalového Galatasaraye. Navíc, ač je to k nevíře, tato hudba ovlivnila řadu evropských hudebních klasiků. Nejznámějšími příklady budiž velikáni jako Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. Pokud byste si chtěli mekhter poslechnout naživo, navštivte Atatürkovo vojenské muzeum v Istanbulu, což je mimochodem úžasný zážitek sám o sobě.


Degenerace elity, symbol zkázy státu

Ani sebelépe vycvičená armáda se sebelepší morálkou neodolá jedné věci – sobě samé. Postupem času se z janičářů stala velmi prestižní vrstva. Ve hře vidíme, jak jejich velitel hraje zákulisní politiku nejvyšší úrovně a v reálu janičáři zacházeli ještě dál. Selim II. udělal klíčovou chybu, když dovolil janičářům oženit se, čímž oficiálně nahlodal jejich loajalitu, která měla patřit jen sultánovi. Ve výsledku začali janičáři budovat rodiny, hromadit majetek a celkově začala s jejich touhou udržet si své postavení klesat morálka.

V polovině 17. století už za sebe mohli posílat, nyní majetní, janičáři do boje zástupce. A tak místo elitních jednotek čelili útoku Jana III. Sobieskiho v bitvě u Vídně na kost promrzlí rolníci ze Syropalestiny a Egypta, kteří poprvé v životě viděli sníh a rozhodně neměli dlouholetý výcvik. Osman II. se pokusil janičáře rozpustit, protože se místo okované pěsti říše stali její přítěží, za což jej janičáři uvěznili a demonstrovali tak svou sílu.

Když pak v 19. století došlo na modernizaci armády, už byli janičáři zbohatlými obchodníky s velkými rodinami, kteří svůj titul dědili. Čítali neuvěřitelných 135 tisíc mužů, z nichž jen zlomek aktivně sloužil v armádě, ale měli dost prostředků na opozici sultánovi. Nakonec se je v krvavém povstání podařilo zničit Mahmúdovi II. v roce 1826. To už ale bylo pro Osmany pozdě. Elitní síla, která z nich kdysi udělala vojenskou jedničku v Evropě, se stala jen otylým příživníkem, který napomohl ekonomickému zhroucení říše.

zdroj: tisková zpráva I janičářský hřbitov byl ve svém stylu unikátní. (foto Aleš Smutný, Edirne 2011)

Tím končí celý článek, který vám měl trochu přiblížit svět, kde se odehrává poslední dobrodružství Ezia Auditore da Firenze. Určitě nepostihuje všechny detaily, drobnosti a postavy, které tvůrci do hry vložili. Už jen samotné postavy v multiplayeru sebou nesou mnoho a mnoho informací o celém světě a klidně i drobných střetech, z nějž daní zabijáci vzešli.

Pozn. autora – používám přepisu specifických tureckých hlásek do češtiny, aby byla podoba slova poslechově, co nejblíže originálu. Případní turkologové nechť prominou toto zjednodušení.