"Díky nezávislým vývojářům a menším studiím vznikají Stevenové Spielbergové herního světa z jedno až dvoučlenných týmů, z univerzitních vývojářů, kde přichází kreativní talent jedinců s geniálními hrami. Přitom tito vývojáři nemají k dispozici stomilionový rozpočet a třísetčlenný tým," sdělil Tretton a dodal, že jde o vynikající novinu pro "médium, které zároveň ukotvuje fenomén nezávislých her v mainstreamové zábavě."

Přeloženo do češtiny tak Tretton v zásadě tvrdí, že masivní nárůst autorů jako je Notch nebo Phil Fish, je veskrze pozitivním fenoménem, protože předešlá generace autorů (Cliff Bleszinski nebo Ken Levine, dle interpretace VG247) třímala mnohem menší kreativní vliv na jejich dílka. "Indie vývojáři garantují, že pro každého tu bude jeho šálek kávy."

To však není nic překvapivého. Paradoxem Trettonova v zásadě sympatického (a mírně populistického) prohlášení je však úsměvná neznalost Spielbergova pozadí jako autora, který svého času rovněž (spolu s Lucasem) přišel ze sféry, jíž bychom dnes považovali za nezávislou. Jde o úděl každého revolučního autora, lidé z Blizzardu a id Software by ostatně o svých garážových počátcích mohli vyprávět. S tím, jak se stará generace napakuje a vytvoří korporace, se obrušuje i jejich ochota k inovaci, a koloběh se přirozeně opakuje s novou generací autorů. I největší filmové koncerny dneška začínaly od nuly. Tretton tak v zásadě vycementoval důležitost nezávislé scény, což je z úst šéfa megalitické korporace trochu zvláštní rétorika, ale nešť. A aby to pochopil skutečně každý, vypomohl si slavnou osobností filmové éry, snad protože majorita čtenářů CNN Money by herní zbohatlíky nepoznala.

To Warren Spector si ve svém přispěvku pro GamesIndustry vzal na paškál rovnou herní kritiku. "Potřebujeme lidi v mainstreamových médiích, kteří jsou ochotní spolu navzájem soupeřit o to, jak hry dle nich fungují, jak je reflektovat a jak ovlivňují kulturu. Jak je soudit jako umění i jako zábavu. Potřebujeme (normální) lidi, kteří mohou hry vysvětlovat, individuálně i obecně, stejně jako je soudit. Potřebujeme to, co nazývám mainstreamovými kritickými teoretiky."

Spectorova laškovně podaná esej samozřejmě ve svém jádru není tak podivná, jako výplody jiných vývojářských egomaniaků a v zásadě má svůj díl pravdy. Nelze však srovnávat kinematografii 60. let, z níž Ebert povstal, s jejím popkulturním apelem na široké masy a ptát se, proč totéž chybí u her. Do kina může za pár korun dojít i negramotný jedinec, u her je to pro jejich hardwarovou náročnost (je třeba vlastnit ne zcela levnou mašinu a pro interaktivní povahu se i orientovat v ne zcela triviálním ovládání) poněkud složitější. Videohry jsou navíc stále velmi často na hraně s klasickými hračkami – a je to právě součást jejich apelu, která se však zároveň trochu pere s ambicemi o umělecké cíle.

Nikde to není vidět tak, jako na oblibě pološíleného přídavku k rádoby-artovní Far Cry 3. Herní scéna je dále roztříštěná i co do chápání toho, co hra je a není. Devět z deseti harcore hráčů řeknou, že sociální hry nejsou hrami, popřípadě naopak artovější pokusy Paola Pederciniho hanlivě počastují označením "interaktivní animace". Naopak casual hráči mají náročnější tituly za "simulátory vraždění", a i sám Warren Spector se vůči násilným dílkům vyjadřoval poměrně pohrdavě.

A v nejdůležitější řadě, podoba novinařiny i zpravodajských médií se od 60. let drasticky proměnila. V době, kdy dosah novinové zprávy determinuje výběr jejího poutacího fota na Facebooku či ironická věta na Twitteru, je volání po "normální reflexi" her jako chtít v éře tištěných médií více mouder od starých orálních mudrců. Běžná zpravodajská média hry samozřejmě reflektují, poněkud přímočará rétorika herních sekcí MSNBC, časopisu Time, ale i českých klik hlavních webů, však není jen chybou šéfredaktorů samotných. Jde zároveň také o apatii ze stran většinových čtenářů, kteří o něco podobného s vysokou pravděpodobností prostě doposud nemají zájem – jak potvrdí každý, kdo se snažil reflexi her procpat do kulturních (nikoliv technologických) rubrik velkých zpravodajských novin a webů (například autor těchto řádků).

I status samotného Rogera Eberta jako mluvčího celé generace je navíc poměrně snadno zpochybnitelný. Hledat jednotný a univerzální hlas v takto roztříštěném herním i zpravodajském světě, to je jako chtít prezidenta Zeměkoule. Možná milá, v reálu však veskrze naivní snaha. Nezbývá tak než doufat, že do čtyřiadvaceti hodin ještě někdo vytáhne zánovní téma "kde je herní ekvivalent Občana Kanea". Kruh polovičních paralel by tím byl dokonale uzavřen.