Dvoudílný román Grega Keyese ze světa The Elder Scrolls leží někde na pomezí. I když spíše pod ním. Důvodem ale není ani tak autorovo případné neumětelství, vždyť Keyes stojí třeba za mou oblíbenou a čtivou steampunkovou sérií z alternativní historie Věk nerozumu. Jenže obě knihy, Pekelné město a Pán duší trpí tím, že neví, jaké a pro koho chtějí být. Nebo to spíše ví a ta cílová skupina je příliš úzká.

Prvotní zacílení je jasné - hráči The Elder Scrolls. Knihy, které na sebe přímo navazují, se odehrávají s větším časovým odstupem po Oblivionu. Na něj se částečně děj odkazuje a od prvních stránek poznáte, že tahle knížka není určena pro někoho, kdo s TES nestrávil mnoho bezesných nocí.

Keyes se neobtěžuje s vysvětlováním byť základních pojmů a kontextu světa - počítá s tím, že prostě máte nahráno. Není to chyba knížky jako takové, jen prostě musíte vědět, že pokud nemáte s tímto universem zkušenosti, budete ztraceni po první kapitole a nezlepší se to.

Nicméně si neumím představit, kdo jiný než hráči, by dávali téhle dvojce knih větší šanci. Projevuje se na ní to, co je Keyesovi dávno přisuzováno. Píše „na zakázku“ licencované romány z herních světů, ale buď jej to nebaví, nebo mu práce tohoto druhu vůbec nesedne.

Proto i tahle dvojice románů lavíruje mezi světlými okamžiky, aby je následně ponořila do chaotické nudy. Přitom základ zápletky není špatný. Dominuje mu titulní létající město Umbriel, s nímž má dočinění většina aktérů – mladičká Bretonka Annaïg, její argonianský přítel Obyčejný Glim a pak i princ Attrebus, rek bez bázně hany.

zdroj: tisková zpráva

Díky rychlému vývoji situace (mám pocit, že Keyes měl nakázáno, aby knihy nebyly moc dlouhé a tak jsou všechny dějové linie natěsnány do stránek jak sardinky) se Annaïg dostane na Umbriel společně s Glimem jako kuchařka a Attrebus zjistí, že všechny jeho hrdinské činy byly jen divadlo. Nyní je však nucen do spojenectví s temným elfem Sulem, čímž dostává šanci stát se reálným hrdinou a Umbriel zastavit. Ano a také je tu císařský špión Colin, na kterého si v první knize vzpomenete až ve finále, kde se po úvodu znovu mihne, a vy si uvědomíte, že by asi měl být jedním z hrdinů.

U načrtnutí zajímavých charakterů ale bohužel už zůstane. Attrebova přeměna z hrdiny na šaška je potenciálně skvělá, ale vinutí děje a klopotné dialogy zabraňují jakémukoliv dalšímu vývoji. O mnoho lépe je na tom Annaïg, jejíž cesta hierarchií Umbrielu je prokreslenější a hlavně zajímavější, protože systém Kuchyní, které vytváří jakousi feudální aristokracii města, je dobrý a poutavý nápad. Annaïg je vlastně jediná, kdo v druhém dílu Pán duší dostává nějaký reálný prostor na osobnostní rozvoj.

Jinak je totiž předpokládané vyvrcholení zklamáním. Tím spíše, že Pekelné město (můžete si přečíst ukázku) působí jako úvod roztahaný na délku jedné knihy. Keyes upaluje vpřed jak splašený kůň a občas utrousí nějaké to klišé o spojencích, kteří se obětují pro jednoho z hrdinů, protože na ně přece byl hodný.

V těchto momentech si Keyes bere ta nejstupidnější klišé osmdesátkových fantasy a kdokoliv, kdo se ve fantastice dostal za Eddingse, trpí. Pán duší pak nenabízí další rozvoj postav, jak se po otevřeném konci Pekelného města dalo čekat. Spíše představuje chaotické poskakování po světech, žonglování s daedrami a občas i chování postav, kdy si říkáte, že ten Eddings byl vlastně mistr slova.

zdroj: tisková zpráva

Pak se návraty na Umbriel stávají velmi uspokojujícími, byť ani tady neutečete před topornými dialogy a plochostí prakticky všech vedlejších postav. Keyes prostě nedokáže prakticky žádný střet, motiv či zápletku plně vykreslit. Vždy chybí nějaké sofistikovanější hraní, které by povýšilo danou scénu nad rozvité konstatování „Vyhráli a tenhle umřel.“ Jako by se reálie Elder Scrolls staly grálem a literární stránka věci jen pohůnkem, který se mu nesměle klaní zpovzdálí.

Ve výsledku je dvojice Pekelné město – Pán duší tím, co asi zadavatelé zakázky chtěli. Příběhem, který využívá prostředí The Elder Scrolls, a je tak trochu cílený i na hráče, co jsou třeba jen občasnými čtenáři. Pro trochu toho rozšíření oblíbeného světa pak tahle cílovka skousne i pochybné kvality knihy z pera unaveného autora. A já pro to mám pochopení - opravdu jsem se prokousal Halo trilogií, což byla občas neskutečná trýzeň. Ale pokud mám tuto dvojici knih hodnotit jen z beletristického hlediska, ruce pryč. Z The Elder Scrolls jsem hrál všechny tituly, ale takový milovník, abych četl nedobré knihy, to prostě nejsem.

Knihy na recenzi zapůjčilo a do soutěže ve Fight Clubu následně darovalo nakladatelství Epocha. Podrobnosti o knize Pekelné město najdete na této stránce, o knize Pán duší zase najdete detailní informace tady.