Murray samozřejmě opomíjí fakt, že u opravdu velkých projektů rozhoduje o tom, co je dobré a co není, vždy více lidí, kteří jen těžko dají na pocit vývojáře, těžko se ho budou vyptávat, jestli jej hra baví. Spíše se podívají do tabulky, co je aktuálně moderní a podle toho budou dále postupovat. Minimálně ve stále rostoucí a bobtnající sféře indie her a sociálních her by však mělo fungovat, že hra odráží své vlastní tvůrce a je tedy důležité, aby je samotné bavila, aby ji vlastně vůbec hráli. A na to konto hned Murray dodal, že se často dívá okolo sebe a snaží se do her vymýšlet věci, které to nudné v životě promění v zábavu.

V tomto ohledu hraje dle Murraye velkou roli interaktivita, jejíž potenciál stále roste díky zvyšujícímu se výkonu herního hardwaru, pohybovým ovladačům, augmentované realitě a dalším moderním trendům a prvkům. Bohužel se tento potenciál prozatím nedaří ani částečně naplňovat, protože se tvůrci casual a sociálních her, které si s interaktivitou zahrávají nejvíce, snaží dělat hry až moc přístupné. Vznikají tak tituly, které se v podstatě hrají skoro automaticky a na konci hráči nabídnout odměnu jen za to, že to tu chvilku vydržel. Že si moc nezahrál, to je jedno, je krátkodobě uspokojen odměnou.

Jako příklad velmi špatného postupu uvedl Murray Kinect hru Joyride, potažmo uvedené video, na kterém je jasně vidět, že hráč získává různé achievementy a ocenění navzdory faktu, že vůbec nehraje. Prostě jen sedí před Kinectem. Joyride je bohužel  casual hra, která své označení naplňuje ad absurdum a rozhodně to není kvůli nedokonalosti technologie. Něco takového nemůže bavit nikoho, ani hráče, který nikdy nic nehrál. Zprvu ho možná bude těšit odměna od hry za NIC, ale brzy bude hledat něco jiného, protože odměna je pouze jednou ze složek hry, která bez faktoru zábavy nemůže sama o sobě existovat.