Podívejte, všichni víme, že děti ve světě Pokémonů nevyrůstají zrovna zdravým způsobem. Místo aby si užívaly lásky rodičů a bezpečného tepla domova aspoň do té doby, než jimi začne třískat puberta, jsou v deseti letech vypakovány na cestu kolem světa, kde jim občas připeče půlky naštvaný Charizard, jindy je zas nevhodným způsobem otravují bitvychtiví dospěláci postávající celé dny kolem cest.
Proto mě příjemně překvapilo, když jsem zjistil, že v nejnovějším velkém RPG, Pokémon Scarlet & Violet, je tomu jinak. Autoři ze studia Game Freak se zjevně konečně zbavili svých vážných psychologických traumat z dětství a rozhodli se hlavnímu hrdinovi nebo hrdince dát do vínku relativně normální dospívání na internátní škole.
Pozor, nebyli by to Pokémoni bez divných podtónů. Váš baráček tedy navštíví osobně pan ředitel prestižní akademie, který ze všeho nejvíc připomíná Billa Nighyho, kdyby to byl narcistní sexuální deviant, a pošle vás do pokojíčku, zatímco si musí soukromě promluvit s vaší krásnou mladou maminkou. A zjevně je s „rozhovorem“ nadmíru spokojený, protože vás následně svěří do péče nejtalentovanější studentce celé školy a zařídí, aby vám dělala mentorku.
zdroj:
Vlastní foto autora
Ale co, na takovéhle životní nuance desetiletý školáček stejně nepřipadne, takže ho to snad ani psychologicky nepoznamená. Zvlášť když ta slavná akademie vypadá vážně úžasně! Jak kdybyste vzali Bradavice, ale zařídili, aby nebyly smrtelně nebezpečné pro učitele i žáky. A navíc s moderním výukovým programem!
Chudáci malí kouzelníčci ve světě Harryho Pottera se možná naučili, jak nechat lítat tři vajíčka v kuchyni, ale kdybyste se jich zeptali, kolik by těch vajíček bylo, pakliže by jich bylo devětkrát tolik, nechápavě by na vás čuměli a přemýšleli, jak zní formulka pro násobící zaklínadlo. Zato akademie regionu Paldea ve svém kurikulu kromě obligátních „bitevních studií“ nabízí i biologii, dějepis – a matematiku.
Na svou první lekci jsem přicházel totálně natěšený. Konečně výstavba fiktivního světa, jak má být! Konečně lze pochopit, odkud se berou všichni ti obchodníci a úředníci, které člověk potkává na svých cestách! Chodí prostě do školy, kde se naučí všechny možné důležité kariérní a životní schopnosti a teprve potom vyrazí honit příšery do světa!
Moje nadšení trvalo přibližně deset minut. Ještě bych překousl, že mě pan učitel nabádá, ať svého pokémona nevypouštím z pokéballu v interiérech, poněvadž by mohl něco rozbít (ačkoliv moc nechápu, proč je to téma zrovna na hodinu biologie). Výrazně drsnější zkušenost ale poskytly hodiny matematiky.
Paní učitelka to celé otevřela nádhernou slovní úlohou: „Co se stane s poškozením, když použijete vodní útok proti ohnivému typu pokémona? Zůstane stejné? Zdvojnásobí se? Nebo bude poloviční?“ Jakože, jasně, zdvojnásobí se, odpověděl jsem správně a paňčelka se celá rozzářila, jakého to má ve třídě šikovného prvňáčka, ale… Tohle přece není matematika, ne? Nemusel jsem nic počítat ani nic logicky řešit, prostě jsem jenom věděl, jak fungují pravidla pokémoních bitev!
zdroj:
Vlastní foto autora
Ale dobře, říkal jsem si, chápu, matika není mezi caparty zrovna oblíbený předmět, třeba na to šla učitelka zlehka a na příští hodině už to bude o něčem jiném. A vskutku! Nebyl jsem zklamán! Skutečně jsem měl za úkol počítat!
„Jeden pokéball stojí 200 penízků. Kolik pokéballů si můžete koupit s rozpočtem 2000 penízků?“ ptala se paní učitelka a lstivě u toho na mě pomrkávala. „Deset,“ odpověděl jsem nejistě. „HAHAHAHHA NE!“ vyprskla ta bláznivá ženská. „JEDENÁCT! Protože když si v obchodě koupíš deset pokéballů, dostaneš jeden great ball zdarma!!!!“
Takhle. Mohl bych se s ní samozřejmě hádat. Mohl bych jí říct, že tohle je hodina matematiky, ne marketingu, že akční nabídky paldejských obchodů nemají se slovními úlohami nic společného. Mohl bych dokonce namítat, že ve své otázce specifikovala pokébally, zatímco ten jedenáctý balónek byl premier ball. Místo toho jsem spolkl uštěpačné poznámky, na hodiny téhle čarodějnice rezignoval a srdečně uvítal závěrečné zvonění.
„No co,“ říkal jsem si. „Je to tak na každé škole, předmět je jenom tak dobrý jako jeho učitel, jsem si jistý, že ostatní lektoři budou úplně někde jinde, přece jenom je to nejprestižnější akademie na celém kontinentu! Už se těším na…“
Proud myšlenek přerušilo hlášení ředitele. Máme se dostavit na dvůr. Ha! Možná si ostatní studenti stěžovali na hodiny matiky, paňčelka si sbalí svých dva krát dva plus jedna švestek a my dostaneme kompetentního profesora!
Marná naděje. Tak strašně marná.
„Vážení studenti!“ hlaholil úchylný Bill Nighy. „Nastal čas na další krok ve vašem vzdělávání! To, nač jste všichni čekali! Specialita naší akademie! Přichystejte se na hon za pokladem!!!“
„Za jakým pokladem?“ stačilo mě napadnout. Že by tu nějaký schovali na školních pozemcích? Ale to už ředitel pokračoval: „Všichni se vydáte pryč ze školy a budete cestovat po celé zemi, abyste našli něco, co pro vás bude skutečně vzácné! Můžete chytat pokémony! Můžete porážet trenéry! Můžete plnit úkoly! To je něco, co byste se mezi čtyřmi zdmi akademie nikdy nenaučili!“
Srdce se mi propadlo až do kalhot. Tak moc jsem doufal, že to tentokrát bude jiné, že když se to nepovedlo v Kantu a Johtu, že aspoň paldejští mrňousové zažijí normální dětství, že nebudou vyhnáni do divočiny jako nechtěná zvěř, aby si o samotě poradili, jak nejlíp dokážou. A místo toho… tohle. Jeden den ve škole, pak exil. Vykázat žáky pryč, aby si pan ředitel mohl v prázdné škole za peníze z jistě velmi tučných poplatků organizovat zvrácené orgie. Pane bože na nebesích, co když se z útrob velkého jahodového dortu coby vrchol večera vymrští spoře oděná maminka…?
Rázem mi dlooooouhá procházka napříč celou Paldeou vlastně nepřišla jako tak špatný nápad.
