První Medal of Honor připomíná, že za výpravnými singleplayer kampaněmi ve střílečkách stojí úcta k dějinám

Teze o úbytku vysokorozpočtových her pro jednoho hráče se v posledních letech stala oblíbenou mantrou. Navzdory tomu, že do produkce kampaní ve střílečkách stále proudí horentní sumy, a zájem hráčů o kampaně ve střílečkách je zjevně také, loni v tomto směru došlo na něco bezprecedentního: Black Ops III vyšla pro konzole minulé generace bez kampaňové složky. Překomplikovanou zápletku BOIII navíc degradovalo, že ji hráč může díky odemknutí všech misí procházet v libovolném směru. Je to zajímavý posun od dob Medal of Honor (1999, ukázka gameplaye zde), což byl de facto předskokan Call of Duty série. A právě příběh vzniku Medal of Honor připomíná, že inovace vždy pramení z vymezení se vůči status quo. Zároveň také naznačuje, kudy se příběhové střílečky možná vydají v budoucnu.

Od zábavy pro nerdy po mainstream aneb evoluce série Rainbow Six

Po sedmi letech od poslední Rainbow Six hry vyšel nedávno nový díl Rainbow Six Siege. Tentokrát už však nejde o singleplayerovou taktickou akci, založenou na opatrném procházení kampaně. Naopak jde o multiplayerový boj mezi dvěma týmy. Navzdory této herezi vůči svým kořenům si Siege během měsíce od svého vydání vysloužila všeobecnou pochvalu (od nás 8/10, Metascore 78%, uživatelské hodnocení tamtéž 71%), nezdá se tedy, že by se budoucí podoba značky měla vrátit tam, odkud vzešla. Stojí ale Siege skutečně proti idejím prvního dílu Rainbow Six? Skoro dvacet let starý příběh vývoje Rainbow Six ve studiu Red Storm Entertainment nabízí několik odpovědí. 

Vzpomínka na Tom Clancy's EndWar - strategii, která předběhla svou dobu

Odvážné tvrzení z titulku obvykle zaznívá u her starších deset a více let, nikoliv u titulu vydaného teprve na podzim 2008 (pro PC v únoru 2009). Real-time strategie Tom Clancy's EndWar však upadla do zapomnění tak bleskově a markantně, že by kolem toho klidně mohla vzniknout jedna z SCP hororových her. Ačkoliv se titul ještě prodává, Ubisoft v něj zjevně příliš velkou důvěru nemá, poněvadž původní real-time strategii před dvěma lety v pokračování překoval do free-to-play MOBA prohlížečové hry (!), což je veletoč, který by u jiných značek způsobil velkou vlnu nevole. V případě EndWar se ale většina komentářů zmohla leda tak na tiché „meh“. Přitom v roce 2009, kdy EndWar vyšla, byla vyhlížena s nadějí. Od nejčastěji skloňovaného ovládání hlasem po ukázku futuristické války po vzoru Toma Clancyho slibovala být RTS nové generace, a svým způsobem to i splnila. Připomeňme si ale lesk a bídu EndWar pěkně popořadě.

Hledání zatraceného času: The Movies aneb dobrý nápad pro špatnou dobu

Co vás napadne jako první, když máte jmenovat nejvíc sexy aspekt filmového průmyslu a tvorby filmů konkrétně? Pokud vyhrknete, že dlouhá sezení ve střižně, kde se chudáci filmaři snaží v potu tváře zkombinovat vizi režiséra a producenta do něčeho koukatelného, pak zřejmě máte stejný názor na věc jako Peter Molyneux při tvorbě strategie The Movies z konce roku 2005. Byť titul svého času vyhlížel celý herní svět, nakonec šlo o dokonalý příklad hry, jejíž vývojáři se narodili pro špatnou dobu. 

Hledání zatraceného času: Alpha Centauri aneb vrchol evoluce starý 14 let

S oblibou se tvrdí, že žijeme v nejlepším možném videoherním období. Mnohdy je to samozřejmě pravda – crowdfunding na scénu vrátil nejednoho starého vývojáře a s tím i řadu staronových prvků, next-gen generace konzolí přinesou milovníkům velkých hitů ještě větších pozlátko a díky digitální distribuci má své místo na slunci nadosah prakticky kterékoliv garážové studio.

Hledání zatraceného času: Republic The Revolution a mýtus politické hry

Blíží se nám volby a při sledování všemožných nemožných politických afér je nutné si přiznat, že z pohledu cynického diváka je politika nesmírně zábavnou činností! Která jiná činnost má navíc tak drastický vliv na naše okolí, nervy, peněženky či na náš humor? Úsměv však zamrzne při zjištění, že navzdory tisícovkám vydaných herních titulů prakticky neexistuje jediná solidní hra, která by se snažila to neustálé pletichaření simulovat. Výjimkou z pravidla je snad pouze postarší a pozapomenutá Republic: The Revolution z roku 2003, jejíž finální verze však byla pouhým odstínem ambicí jejích vývojářů.

Hledání zatraceného času: zapomenutý World in Conflict

Čas od času se ve věčném chaosu herního byznysu objeví titul, který má ambice změnit vybraný žánr k nepoznání. A velmi často se tenhle titul záhy po svém vydání propadne do věčného zapomnění, obvykle i se svými talentovanými vývojáři. Takový je i případ fantastické strategie World in Conflict, která měla ambice i kvality, aby ke strategiím přetáhla hráče holdující střílečkám. O šest let později je však World in Conflict okrajovým dílkem a jeho duchovní otec vyvíjí laciné hry pro tablety. Co se tedy sakra stalo?

Hledání zatraceného času: Transport Tycoon tehdy a dnes

Budovatelské strategie patří do nevelké sorty her, jež přes svou (povětšinou) nenásilnou stránkou dokážou zaujmout nejen casual hráče, ale i tvrdé hardcorové ultras. Vedle série SimCity a jejího masivně úspěšného levobočka The Sims patří do výkladní skříně tohoto žánru především původní Transport Tycoon.