Kdybychom se o to přeci jenom pokusili, nejspíš bychom se dostali k tomu, že se jedná o kombinaci japonského RPG, beat-em up bojovky a interaktivního filmu. To je ale samozřejmě značně nadnesené a zjednodušené, protože do hry zásadně zasahují i nejrůznější minihry a velký důraz klade čtvrtá Yakuza i na sociální interakci, převážně se společnicemi z pochybných nočních podniků. Aby to nedopadlo, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, je třeba dané ingredience namixovat ve správném pořadí, což je jeden z faktorů, ve kterém Sega historicky vyniká.
Love story
Alfou i omegou je i tentokrát příběh, z poloviny vyprávěný ve fantasticky vypadajících filmových sekvencích v enginu hry a z druhé poloviny pomocí otřesných textových bublin. Tenhle koncept působil podivně už v prvním díle na PS2. Navíc se oba styly vyprávění často nesmyslně střídají. Když sledujete pětiminutovou filmovou sekvenci, hra se najednou přepne do textového módu, kde musíte ručně odkliknout dvě textové bubliny, jen aby filmeček následně pokračoval. To se moc nepovedlo.
Hráč je ale jak známo tvor velmi přizpůsobivý a zvykne si na ledacos. S přimhouřeným okem tedy zůstanou jen opravdu velmi dobře vypadající filmečky, kterých pro vás má hra připravených víc než šest hodin čistého času. Nutno podotknout, že šest hodin poctivé filmařské práce s atraktivními úhly kamery, dynamickým střihem a především skvělými výkony všech virtuálních herců. Kdyby to někomu nestačilo, dostane ještě čtyřicet minut rekapitulace událostí z předchozích dílů, taktéž ve stravitelné filmové podobě.
Filmfest
Tuny filmečků ovšem neznamenají tuny zábavy, obzvlášť pokud jste si hru koupili za účelem hraní. V Yakuze 4 se dostavuje silný „Metal Gear Solid 4 efekt“, tedy že po pěti minutách hraní se pravidelně dostaví desetiminutová enginová sekvence, což nemusí sednout každému.
Velkým problémem čtvrté Yakuzy je však velmi vláčný začátek. Prvních několik hodin se ve hře děje asi tolik, jako v průměrném dílu Rodinných pout, včetně obsahu dialogů a množství herců na scéně. Samozřejmě ne každá hra musí být God of War, kde vás po pěti minutách hra ohromí monumentálním soubojem s hydrou. I postupné uvedení do děje a jeho rozehřátí do vyšších obrátek se však dá udělat poutavěji a zábavně, jak ostatně ukázaly předchozí díly.
Čtyři pokoje
Novinkou je rozdělení příběhu do čtyř částí. Každá vypráví o něčem jiném a má svého hlavního hrdinu. Ve výsledku se ale všechny příběhové linie chytře doplňují a jak znalci série tuší, všechno to skončí na střeše Millenium Tower.
Jedním z hrdinů je samozřejmě i ex-mafián Kazuma, hlavní postava všech předešlých dílů. Jako první se vám pod ruku ale dostane „hodný lichvář“ Akiyama, který si ve fiktivní čtvrti Kamurocho (nápodoba vykřičené tokijské čtvrti Kabukichō) dělá nepřátele tím, že půjčuje všem a bez úroku. Na Akiyamově části je dobře vidět, že některé úseky příběhu byly jednoduše ztraceny v překladu a hráčům západního světa nedávají valný smysl.
Pro příklad: Jednoho dne za Akiyamou přijde zoufalá žena, která nutně potřebuje půjčit obrovskou sumu peněz. Ten jí s dobráckým výrazem řekne, že jí půjčí, když mu za tři dny vydělá tři miliony jenů (cca 640 000 Kč) jako „společnice“ v jednom z jeho nočních klubů. Žena začne ihned „obsluhovat“ zákazníky (co v podniku za milion jenů za večer dělá, nechá hra na hráčově fantazii) a je Akiyamovou dobrosrdečností tak dojatá, že se do něj okamžitě zamiluje. Abyste si něco podobného užili a třeba si při tom i zaslzeli, musí vám bezpodmínečně v žilách kolovat nefalšovaná náklonnost k tomu druhu japonské produkce, která se do Evropy obvykle nedostává – teď je nám jasné proč.
Malé hry
S Akiyamou a jeho nočními kluby je spojená i další podivná věc, kterou český hráč nejspíš nedocení. Hra vás bezcitně protahuje bahnem příšerných sociálních miniher, z nichž snad nejhorší možná je příprava a oblékání společnic. Je to jako zážitek z jiného světa, v menu hraje slaďoučký popík, všude blikají hvězdičky a vašim úkolem je kousek po kousku obléknout a upravit jednu z atraktivních slečen.
Hra při tom jde do detailů, které s přehledem strčí do kapsy The Sims 3 nebo cokoliv z produkce Matellu. Dívku bohužel nestačí nafintit jen jednou, musíte ji převlékat pro různé druhy zákazníků. Minihru navíc nemůžete úplně ignorovat, minimálně jednou si ji naplno projdete, protože je to součást příběhu. Kdyby Sega z převlékání hostesek udělala samostatný titul, mohl by se úspěšně používat při léčení závislosti na videohrách. Se zábavností na tom nejsou lépe ani ostatní minihry. Dojem, že se pohybujete v reálném prostředí japonské metropole navozují dobře (tak jako v předešlých dílech), ale zábavné prostě tentokrát nejsou – spíš jen kuriózní.
Drž mě, zbij mě, zabij mě
Druhou hlavní tváří Yakuzy jsou souboje, kterých si, obzvlášť v pozdější fázi hry, užijete, až vás to bude mrzet. Yakuza 4 je totiž, stejně jako její předchůdci, solidně dlouhá hra, která při běžném hraní vydrží něco kolem dvaceti hodin. To na příběhové RPG sice není moc, na beat-em up bojovku je to však doba až nemilosrdně dlouhá.
Pokud se váš hrdina dostane do problémů, ať už v rámci příběhu nebo v jednom z nekonečné řady náhodných soubojů v ulicích města, přepne se hra do bojového režimu. V něm máte jednoduchý úkol, v malé aréně zmlátit vše, co se hýbe, do bezvědomí. I přes neustálé vylepšování pohybového repertoáru začnou být souboje stereotypní nejpozději v polovině. Atraktivní ukončovací animace, které tomu mají zabránit, situaci ve výsledku jenom zhoršují, protože jich je málo a velká část z nich je navíc jen zkopírovaná z třetího dílu.
Po pár hodinách tak začnete brát souboje jako menší zlo, které vám brání ve sledování příběhu, potažmo jako slušné cvičení v rámci prevence karpálního tunelu. Najdete si několik stoprocentně účinných manévrů, které párkrát zopakujete na všechny nepřátele a hurá za další příběhovou scénkou. Vytržením ze stereotypu jsou alespoň někteří bosáci, u kterých přeci jenom musíte zapnout své reflexy a možná se i podívat na seznam jednotlivých chvatů, abyste našli ten správný, který na něj platí.
Final fight
První Yakuza v roce 2006 vypadala jako svěží vánek v zatuchlých vodách japonských RPG. Dnes se ale karta obrátila a čtvrtý díl se kvůli nedostatku inovace stává pravým opakem, tedy herní relikvií, kterou skutečně ocení jen fanoušci subžánru, který si tak okázale vytvořila. Ani u nich ale Yakuza 4 nevyvolá bezpodmínečně nadšení, protože míra recyklace všech stavebních kamenů je prostě příliš velká. Pokud jste Yakuzu nikdy nehráli a rádi byste z ní dostali to nejlepší, sáhněte raději po třetím dílu, který je po všech stránkách povedenější a navíc ho dnes seženete velmi levně.
