Každý, kdo kdy v životě psal alespoň jeden delší text, se nutně musel dostat do situace, kdy se, co to jen jde, brání užití nějakého příšerně provařeného a otřepaného slovního obratu. Vždyť zavedené úsloví je jak berlička pro nemohoucí! Copak jsem to za autora, abych něco podobného potřeboval a nedokázal si vymyslet vlastní frázi!

Jenže pak po hodině strávené rozmýšlením a vyšinutým cizelováním prapodivných konstrukcí, k nimž už by čtenářstvo pomalu potřebovalo vlastní Rosettskou desku, pak stejně napíšete onen otřepaný obrat. Co se dá dělat, fakt se hrozně hodí!

Připraveni? Nesuďte knihu podle obalu!

Nové čínské akční RPG Where Winds Meet od studia Everstone na první dobrou působí opravdu všelijak a po prvním odehraném dni už jsem se chystal psát recenzi plnou síry, plamenů a smradu samotných pekel. Jenže když se nenecháte odradit a do novinky trochu proniknete, zjistíte, že se nekoná jen žádný laciný pokus vytáhnout vám bankovky z kapsy. Pod povrchem se naopak skrývá překvapivě solidní hra.

Létající mniši

Způsobů, kterými by vás nová čínská výprava mohla odradit, lze vyjmenovat hned několik. Úplně první přijde na mysl nejspíš nejprozaičtější důvod: Kulturní bariéra. Where Winds Meet je free-to-play akční RPG s otevřeným světem primárně pro jednoho hráče, ale se silnou multiplayerovou a online složkou, zasazené do prostředí čínské fantasy wu-sia.

zdroj: Everstone Studio

Pokud jste v žánru zběhlí a ve čtenářském (případně diváckém) deníku už se vám skví řádka kultivačních románů, samozřejmě nebudete mít problém. Ale nováčky dost možná čeká šok. Stylové rozdíly jsou patrné prakticky na každém kroku: Ať už přijde na narativní postupy, zpracování cestování, všeobecné reálie a pravidla světa či silně romantizovanou čínskou estetiku, která našemu vkusu může místy přijít už trochu přitažená za uši.

Zejména pokud přijde na oblečky a módní doplňky, jejichž „nejkrásnější“ verze kolikrát září a pableskují a chrlí do vzduchu tak zhůvěřilé gejzíry třpytek, že v nich avatar vypadá jak cirkusový klaun zamotaný do vánočního osvětlení. Ale proti gustu žádný dišputát, samozřejmě.

Epos tajemnější, než by se hodilo

Samotné vyprávění je pochopitelně také poplatné žánru, ale vzdor prvotním předpokladům dokáže zaujmout, dobře graduje, nepřehání to s melodramatem a má i hlavu a patu. Respektive... Většinou má hlavu a patu. Protože na scénu bohužel vstupuje druhý prvek, který si hra nemůže dát za rámeček.

Četbu textů a v důsledku i zážitek z vyprávění totiž kazí nepříliš kvalitní lokalizace: Řada replik vytrhne z pohroužení do děje třeba podivným slovosledem či zbytečným opakováním slov, překlad je nekonzistentní a jednu věc nazývá čtyřikrát jinak, texty občas dokonce působí strojově, narazíte na věty usekané v polovině a místy zůstane smysl promluvy spíš na vaší fantazii, než že byste si byli jistí, co se vlastně děje.

A to je věčná škoda, protože příběh jako takový vážně nepůsobí až tak zle. Když mu je zrovna rozumět.

Chtělo by to víc menu

Do třetice se dostáváme k záležitosti, kvůli které jsem zejména zpočátku měl co chvíli sto chutí hru prostě a dobře vypnout. A stejně jako obou předchozích si jí také všimnete velmi rychle: Tvůrci katastrofálním způsobem nezvládli ukočírovat uživatelské rozhraní a především design různých menu a nabídek.

zdroj: Everstone Studio

Podívejte, klidně se s přiměřeným množstvím studu přiznám, že jsem ve své době také trochu času ztratil v asijských gača hrách, které bývají typické tisícem různých stromů postupu a milionem měn, aby člověk měl jednak zač utrácet, a aby se jednak v převodech různých mincí a drahokamů snadněji ztratil a nedošlo mu tak snadno, kolik vlastně utrácí. A mám za sebou i prakticky kompletní tvorbu Team Ninja včetně Niohu 2 a jeho asi tak třiceti do sebe zapletených mechanismů progrese. Nebál bych se proto prohlásit, že už jsem si vypracoval jistou toleranci chaotických systémů.

Ale i tak mi zpracování rozhraní Where Winds Meet bylo schopné způsobit bolehlav jak střep.

Ono ani nejde o to, že by se hrdina snad zlepšoval nějakým nelidským množstvím způsobů. Ne, mechanismů rozvoje postavy je tu hodně, ale ne nijak znatelně víc, než bývá žánrový standard. Jde o design jako takový: Každá sebemenší blbůstka má vlastní obrazovku, ideálně ještě s pěti drobnými podmenu, v nichž v každém najdete další střípek toho samému mechanismu, ale občas také nějaké úplně jiné.

zdroj: Everstone Studio

Hra chrlí neskutečný uragán nabídek v menu a menu uvnitř menu pod dalším menu. Kam se podíváte, tam vyskakují seznamy úkolů ke splnění, další a další stromy dovedností, výpisy příběhových bodů, strašlivá kvanta různých sad odměn k neustálému vyzvedávání a v dalším podmenu v menu vedlejšího podmenu k nim zas jiné odměny a... Celé to nemá vůbec žádný systém, nabídky jsou vpletené do dalších nabídek prostě tak, jak to tvůrcům přišlo pod ruku.

S takovým přístupem se pak stalo přesně to, co byste čekali: Vznikla naprostá řvoucí entropie. Upřímně, nápor různých nabídek, seznamů, tokenů, různých měn a tisíce do sebe zamotaných obrazovek je tak hrozivě intenzivní, že jsem z něj občas měl chuť se kompletně zříct technologií a s opičími skřeky se utéct schovat do lesa.

Nakonec jsem vytrval, k přírodě se nevrátil a zachoval (v rámci možností) zdravou mysl, ale že bych si na zdejší interface opravdu zvykl a přestal mi vadit, také tvrdit nemohu. Bez jakéhokoliv přehánění: Nikdy předtím neviděnou obrazovku s jakýmsi výpisem kolekce příběhových bodů jsem omylem nalezl, a teď pozor, i po padesáti hodinách hraní!

zdroj: Everstone Games

Podmanivé horizonty

Předcházející stránka a půl slouží trochu jako vysvětlivka úvodní provařené fráze. Tohle všechno je totiž pořád onen obal, o kterém byla řeč. Jsou to důvody, proč jsem zpočátku plánoval hru brutálně strhat a přilepit na ní hodnocení ze spodní poloviny stupnice. Jenže Where Winds Meet je obrovská a čím déle jsem s ní strávil, tím víc mi dala důvodů ji nakonec naopak doporučit.

Zdejší svět je postavený spíš modernějším způsobem: Je kompaktní a mezi body zájmu vás proto nebude rušit žádný půlhodinový běh tupě kupředu. Krajina je ale narvaná takovým množstvím obsahu, až oči přecházejí. Doslova kam se podíváte, tam je co dělat.

Tu potkáte jeskyni plnou pastí a nástrah, po jejichž překonání získá váš hrdina nebo hrdinka třeba nový předmět k použití. Tam jsou zas tábory nepřátel, tažení na bosse, sběratelské předměty, jedno ze snad stovek náhodných setkání, malých úkolů, řešení drobné kriminality či velkých postranních příběhů. Opodál zas můžete soutěžit v rybaření, hrát karty, přidat se k sektě, luštit hádanky či ukrátit chvíli některou z přehršle miniher. A na tomhle paloučku by se přímo vyjímal váš nový příbytek, no ne?

Libo se zuřivě pohádat s kolemjdoucím? Naučit se bojové umění pozorováním zvířat? Vyléčit nebožáka, kterému někdo omylem stlačil akupresurní bod smíchu a chudák se nemůže přestat řehtat? Zahrát si na citeru (nebo co)? Soutěžit v lukostřelbě? Vařit? Vyrábět? Obchodovat? Pohladit naprosto každou kočku v Číně? Žádný problém!

Spory s prodavači, bandity či náhodnými pocestnými mimochodem nemusí probíhat jen volbou předpřipravených replik, celou řadu NPC totiž obstarává AI chatbot, díky čemuž si s nimi můžete doopravdy „promluvit“. Pravda, řešení zatím není úplně dokonalé a občas se povede rozbít atmosféru třeba tím, když elegantní dvorní dámu přemluvíte k rapové bitvě či s vesnickým otrapou diskutujete o termojaderné fúzi, ale i tak jsem rád, že něco podobného ve hře vůbec je.

zdroj: Everstone Studio

Reálný herní dopad je sice zatím minimální, protože v praxi je cílem se s NPC prostě „spřátelit“, což, když zrovna nemáte náladu blbnout, většinou sfouknete pár větami a na samotném obsahu rozhovoru až tak nesejde... Ale i přesto působí podobný mechanismus jako příjemný závan budoucnosti. Jednou se ve hrách takhle budeme bavit se všemi postavami a ony se podle toho pak budou třeba i chovat. A bude to boží.

Meče, kopí, vějíře

Tak či tak, záběr Where Winds Meet je tak obrovský, až jednoho čas od času napadne, jestli byla tahle urputná snaha něco nabídnout úplně každému vážně tou nejlepší volbou. Protože se přeci nejde soustředit na všechno naráz. A když už jsme zmínili otřepaná úsloví, po jejichž napsání bolí prsty jak při skřípnutí do žehlícího prkna, na mysl se dere ještě jedno: „Šířka oceánu, hloubka kaluže.“

zdroj: Everstone Studio

Jenže prohlásit něco podobného by nebylo úplně fér. Jasně, ruku na srdce, Where Winds Meet dělá asi tak milion věcí a nelze proto očekávat, že by snad úplně všechny šlo prohlásit za kdovíjak komplexní a hlubokou zábavu. Ale věcem, které jsou důležité, tvůrci věnovali poctivé množství práce: Design úrovní je výborný, průzkum světa zábavný, naplňující, bohatě odměněný a díky tomu obrovsky chytlavý. Takže se po chvíli přistihnete, jak pořád nemáte dost a při pohledu na mapu vymýšlíte, kam se zkusíte podívat tentokrát.

A co je snad možná nejdůležitější, soubojový systém se také vydařil velmi dobře. Na první dobrou působí trochu zvláštně, protože do tradičních archetypů hratelnosti akčních RPG přidává ještě rovinu typickou spíš pro MMO hry: Sady dovedností s cooldowny, které je potřeba točit v ideálních sekvencích, aby hrdina způsobil co největší paseku.

Ale ona tahle kombinace překvapivě dobře funguje. Hra totiž citlivě pracuje především s možností přerušení útoků a rozhození postoje, což mohou nepřátelé nejen provést vám, když si nedáte pozor, ale především i vy jim. A to včetně bossů.

Což jinak řečeno znamená, že se Where Winds Meet řadí k té menšině akčních RPG, kde jsou pečlivě naučená komba použitelná i při bitkách s bossy a celý boj se nesmrskne jen na standardní dva rychlé útoky a honem pryč, což kvituji s povděkem. Jen je potřeba opravdu citlivě pracovat s pozicí i načasováním. Ale jakmile do sebe všechno zapadne a dostanete boj pořádně do ruky, zjistíte, že umí parádně zabavit.

Možností, jak si postavit vlastní herní styl, pak hra nabízí také přehršel: Hrdina bere do rukou dvě zbraně, každou s vlastní sadou dovedností, mezi nimiž lze v boji plynule přepínat a využívat jejich souhry. K tomu se nabízí ještě osm slotů na „bojová umění“, což jsou opět skilly, ale tentokrát závislé na vás a nikoliv na zbrani.

Kombinací, jak si z podobně široké nabídky vytvarovat své hratelné postavy, existuje bohulibé množství. Některé zbraně se hodí pro útok, jiné pro obranu či léčení, ale nikdo neříká, že se například nemůžete vydat vstříc dobrodružným obzorům s nabroušeným mečem a hojivým vějířem v druhé ruce, pro případ nouze. A jaká bojová umění přihodíte do svého wu-sia kotle, už bude jen na vás.

Jen pozor, prakticky všechna je potřeba nejdřív objevit a naučit se ve světě, nejsou k mání od začátku. A to samé platí i pro pasivní schopnosti, které využíváte až čtyři naráz. Každá zvlášť má ještě vlastní stromy vylepšení a všechno je opět zapeklitě poschovávané po celé divočině, což ještě víc skvěle motivuje k průzkumu.

zdroj: Everstone Studio

Zvládnout základní útoky a úhyby je brnkačka, ale využívat opravdu všechny možnosti soubojového systému, časovat výpady bojových umění, aby s vámi nepřítel nezametl podlahu uprostřed nápřahu, žonglovat s podpůrnými dovednostmi, užívat dovedně obě zbraně a ne jen jednu, to už chce spoustu úsilí a hráčského cviku. Což je, nemůžu si pomoct, výtečný herní design. Zvládnout všechno hned by byla nuda.

Což jde mimochodem prohlásit i o již zmiňovaných soubojích s bossy, kteří vám také nedají vůbec nic zadarmo. Tedy takhle, kdo nechce trpět, nemusí. Pokud se vás totiž žádný soulsovský masochismus netýká a představa snížení obtížnosti vám nepůsobí duševní nerovnováhu, hra nabízí i příběhový režim, v němž vás prakticky nenechá selhat.

Na ostatních obtížnostech už ale jde kolikrát do tuhého, protože bossové mívají většinou víc než jednu fázi, bývají obrovsky agresivní, neodpouští moc chyb (a kolikrát stačí jedna, abyste se sbírali ze země), ale zároveň jsou féroví a bitky proto dokážou rozproudit adrenalin srovnatelně s nejlepšími soulsovkami. Jasně, pár slabších kousků by se, ostatně jako snad v jakékoliv jiné hře, našlo: Občas například zazlobí kamera a boj je kvůli tomu těžší, než měl být, a podobně. Jinak ale zaslouží celá bojová stránka hry oba palce nahoru.

Krása střídá nádheru

A i ve chvíli, kdy ve vás doutná sžíravě nenávistný hněv vůči celému světu, protože jste právě podvacáté zemřeli v poslední fázi boje, můžete se těšit alespoň skutečností, že když už nic jiného, alespoň se na vaše trápení hezky kouká.

Where Winds Meet totiž dokáže být vizuálně naprosto omračující. Pravda, kostýmům už jsem se vysmál – celá řada z nich se na můj vkus zkrátka vážně blyští až moc. Ale scénografii, barevné kompozici a výtvarnému stylu prostředí i nepřátel zase absolutně nemám co vytknout. Právě naopak.

Hra skrývá celou řadu uhrančivých výhledů, podmanivých scén i fenomenálně sestavených prostředí. Tvůrci si mimo jiné dobře uvědomili, že i ticho je součástí skladby, a nebáli se využívat negativní prostor, díky čemuž vznikají čarokrásné kontrasty, na nichž by jeden oči nechal. A některé výhledy by šly z fleku zarámovat a pověsit na stěnu.

Online?

Což ovšem platí pouze v případě, že si nejdřív v menu vypnete ohyzdné společenské funkce, jako například vzkazy od ostatních lidí, které na vás jinak svítí, kam se podíváte. Jsem nicméně vděčný za to, že to vůbec jde a hra vás do hraní s ostatními nejenže netlačí, ale naopak vás nechá vychutnat nerušený pocit vandrujícího hrdiny ve wu-sia divočině. Vidíte, drazí vývojáři Diabla IV? Jde to, ne že ne.

Where Winds Meet je, jak už jsem zmiňoval, primárně určená k sólo hraní a kooperační či online složka je prakticky nepovinná. Což se mimochodem vztahuje třeba i na porážení bossů designovaných pro skupinu hráčů: I na ně můžete vyrazit sami s týmem počítačem ovládaných botů.

zdroj: Everstone Studio

Prakticky jediná věc, kde se bez lidí opravdu neobejdete, je PvP aréna. Zbytek zvládnete sami a svět máte jen pro sebe, takže vám při vedení průvodu duší a jejich rozjímavém očišťování od světských pout a výčitek (což je jeden z velmi nevšedních, ale úžasně působivých vedlejších úkolů) nepokazí tajemnou atmosféru žádný chatový křikloun nebo něco podobného. Super.

Kdo ale naopak zrovna trpí nutkavým záchvatem nezvladatelné společenskosti a vyžaduje proto přítomnost ostatních, může si přepnout ze sólového na online režim a vychutnat si svět plný dalších hrdinů. Každému, co jeho jest.

A zdarma?

Podobnou pochvalu si nakonec zaslouží i monetizace. Where Winds Meet je v základu zdarma, můžete si ji stáhnout a hrát klidně hned teď. To samozřejmě znamená, že tvůrci musí vydělávat jinde a ano, ve hře naleznete prémiovou měnu, obchod s oblečky za skutečné peníze i výherní automat, který láká na ty nejblyštivější (a dle mého názoru nejošklivější) skiny.

Opravdu důležité ale je, že se utrácení omezuje výhradně na kosmetiku. Oblečků a doplňků jsou k mání stovky, a, pravda, tvůrci si jich cení srovnatelně se skutečným oblečením (a občas také ještě výrazně víc), takže komu to nedá a bude si chtít hrdinu či hrdinku opravdu vyfintit, pořádně si připlatí. Hru si je ale také možné naprosto bez jakéhokoliv zádrhelu naplno užít zcela bez kreditky. Jen se u toho zkrátka budete méně lesknout. A to vážně není zas až takový trest.

zdroj: Foto: Everstone Games

Kvalitní zábava

Optimalizace je snesitelná: V nativním 4K jsem na konfiguraci R9 5900X + RTX 4090 viděl při plných detailech snímkovou frekvenci okolo 60 FPS, při zapnutí DLSS v nastavení maximální kvality pak příjemné hodnoty okolo 100 FPS. Na výraznější technické problémy jsem nenarazil.

Where Winds Meet, jak už jsme si řekli, nemá úplně čistý štít: Na přeložené texty by měl někdo urychleně vypustit celý batalion korektorů a chaotický chumel menu a nabídek je jak z designérské noční můry. I přesto ale pozitiva výrazně převažují: Questy bývají zajímavé, průzkum světa poutavý, množství obsahu ohromující a boj zábavný.

Jasně, jakkoliv megalomanské množství obsahu se časem vyčerpá. Jakmile ve Where Winds Meet prozkoumáte, posbíráte a splníte úplně všechno, zbude už nejspíš jen rutinní vraždění bossů každý den a, řadíte-li se k estetickým gurmánům, sběratelství kosmetiky. V takovou chvíli budete mít prakticky dohráno.

Jenže do takového bodu se opravdu nedostanete za večer. Ne, potrvá to bratru 150 hodin. Nemluvě o tom, že tvůrci samozřejmě slibují pravidelná rozšíření a infuze nového obsahu. A to věru není špatná porce. Pod občas trochu rozpačitým pozlátkem je až překvapivě fortelná práce, žádná laciná rychlokvaška. A zkouška vás bude stát jen čas. Směle do toho.