| Autor: Marek Beniač Publikováno: 23.dubna 2009 | Verze: PS3/anglická/review Doba recenzování: 1 týden |
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
oficiální obrázky od výrobce • Trochu jiná RTS První okamžiky ve světě Stormrise velice nahrávají otázkám, je-li tohle vůbec realtime strategie. Pod kontrolu je vám svěřen hrdina na straně Echelonu, Aiden Geary – velitel speciálních jednotek. Ten bezprostředně po krátké instruktáži a osvětlení situace (to víte, stovky let v hibernaci, jsou stovky let v hibernaci) nasedá do bojového mecha, nebo snad něčeho na způsob „heavy gear“ obleku. Tato pasáž pochopitelně supluje nezbytný tutoriál, při němž nejeden hráč zapochybuje, kam že se to vlastně dostal. Ovládání stroje, pohyb kamery, průzkum terénu, cosi jako taktická mapa… vypadá to skoro jako akční hra viděná pohledem třetí osoby. Teprve po chvíli přijde ke slovu také komandování ostatních, nízko posazený záběr z kamery za zády jednotek přesto zůstává. Ať už ovládáte přímo skupinku vojáků, sedíte v kabině mecha či navigujete moderní těžký tank, ptačího pohledu na bojiště se nikdy nedočkáte. Otáčení kamery vůkol jednotky, lehký zoom a stejně decentní oddálení… taková je zdejší realita. Se situací na bojišti vypomáhá ještě malý radar a jakási holografická virtuální mapa, přičemž kromě vašich smyslů vyhodnocuje status též velitelství a palubní počítač, umělá inteligence Eva. Tudíž ano, je to moderně pojatá realtime strategie, zároveň ale také trochu akční taktická hra. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Revoluční způsob ovládání? Co si budeme povídat, klávesnice a myš jsou pro ovládání strategických her naprosto klíčové, naneštěstí konzole těmito periferiemi nedisponují. Stormrise byla proto od samého počátku šita na míru gamepadům a Creative Assembly pro ni navrhli revoluční systém pojmenovaný Whip Select. Myšlenka je přibližně následující – hráč ovládá standardně vždy pouze jednu bojovou jednotku/stroj, kdykoliv však může bleskurychle přesednout/přesedlat jinam, prostým máchnutím biče. Ten zde zastupuje pravá analogová páčka a opravdu, jejím rychlým vychýlením do požadovaného směru v mžiku změníte objekt svého zájmu. K dispozici je ovšem také sofistikovanější navigační varianta, stylizovaná do naváděcího paprsku. S ním skenujete bojiště a v návaznosti na objevivší se ikonky pak vyberete přesně, kterou skupinku vojáků, mecha a podobnou bojovou techniku máte v plánu nějak zúkolovat. V zásadě se tedy až tak mnoho nemění, jen místo klikání myší na titěrné vojáčky tam někde dole na mapě, posouváte gamepadem kamerou sem a tam, povětšinou jen pár metrů nad úrovní terénu… a komandujete vojsko rádoby z první linie. Tenhle způsob má dozajista svůj půvab, tiskové materiály slibující zážitek z válečné vřavy, intenzivní podmanivou akci, výpravnější podání, lepší prožitek a větší emoce rozhodně nelhaly. • Ústupky konzolím Omezenému počtu tlačítek na ovladači, bylo zapotřebí přizpůsobit i herní mechanismy. Pod kontrolu tak kupříkladu dostáváte vždy celé skupinky a šiky vojáků, nikdy ne jednotlivce. Jestliže tedy dojde k přestřelce několika desítek mužů s podobně početným nepřítelem, v podstatě je to jako souboj dva na dva. Odpovídá tomu třeba i znázornění zdraví, potažmo energie – spadne-li příslušný ukazatel skupině střelců na polovinu, 50% z nich padne k zemi. Zjednodušen byl též pohyb a konání jednotek obecně. Částečně je automatizován, když příkladně při přesunu vojsko postupuje po krocích, obchází překážky, kryje se za nimi a podobně. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Mimochodem nejen v tomhle případě vynikne různorodost a rozmanitost obou válčících stran. Na Echelonu je znát tvrdý výcvik a vojenské myšlení, při precizním pohybu a způsobu krytí. Naproti tomu frakce Sai je spíše partizánská a koná více zběsile a instinktivně. Rychlé a smrtící výpady guerillových bojovníků jen podporují jejich speciální schopnosti typu běh a přeskoky po střechách (Spider-Man nechává pozdravovat) či neviditelnost. I sebelepší armádu Echelonu mnohdy překvapí náhle se zjevivší bojovník nepřítele, jenž se jako predátor odmaskuje a zblízka zlikviduje skupinku vojáků. Zcela vypuštěno bylo rovněž budování základen, potažmo těžba surovin, alespoň tedy do té míry, na jakou jsme v žánru RTS zvyklí. Stormrise využívá spíše obsazování strategických bodů, v podobě jakýchsi ložisek energie. Na těch posléze vyroste cosi jako mini-báze, těžební zařízení a nod v jednom, jelikož funkci tohoto mechanismu lze promptně měnit. Je možno proměnit ho v obrannou střílnu, improvizovanou rafinerii i prostor pro přivolané posily. Taktika a obrana proto bývá klíčová, už jen z důvodu, že prvotní výsadek si na bojišti musí nějak poradit a teprve po úspěšném zabrání podobných pozic je možné pokračovat v misi. • Válečný chaos Předchozí odstavce se bohužel zaobírají především teorií a v praxi je vše jinak. Již první, veskrze výuková mise předvádí, že pohyb kamery kolem jednotek a po bojišti vůbec, není ideální. Prozkoumáte zběžně okolí, vyberete bod pro přesun a vydáte povel. Dobrá, tuhle partu vojáků máme z krku, jde se na další. Znovu pár vteřin na zorientování, otáčení kamerou, výběr správného výhledu… OK, vy jděte na konec ulice. A tak dále a pořád dokola a do nekonečna. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Všechno je to poněkud zdlouhavé (jak vidno, i na papíře) už jen kvůli neustálému šíbování záběru mezi jednotkami a línějšímu ovládání. Práce s bičem, práce s kamerou, vydání povelu… vše stojí drahocenný čas, kterého se nedostává. Navíc ani reakce vašich svěřenců nejsou z nejhbitějších. Než akceptují rozkaz, otočí se a dají do pohybu, občas také chvíli trvá. • Největší problém je výběr Jsou-li ve hře dvě skupinky vojáků, hrdina s mechem a parta odstřelovačů či trio průzkumných sond, dá se to ještě ukočírovat. S postupem času se však na bojišti vyskytují desítky jednotek a zvolit rychle tu správnou je mnohdy nadlidský úkol. Přeskokem do sousedství (stylem „někde vpravo bych měl mít snipery“) se k nim dostanete zhruba kolem Vánoc a použijete-li navigační paprsek, ztratíte se pro změnu ve změti ikon. Opravdu jsem měl snahu, posunul křeslo blíže televizi, zkoušel jsem rozeznat jednotlivé symboly… ale všechno marné. Když okraje LCD panelu lemují desítky značek (velmi často se i překrývajících a tvořících shluky), spolkne vážně hodně času najít tu požadovanou a vítězoslavně nechat kameru přeletět nad zapomenutou jednotku. Co je platné, že jednotky lze šikovat do větších celků, když i tak je jich jednoduše víc, než malé množství? Tohle by neobsloužil svým bičem ani Indiana Jones, tak jak to mohou Creative Assembly chtít po vašich palcích? Ano, tempo Stormrise není tak velké. Přesto počítač zvládá všechny povely zadávat mnohem rychleji a nebohý hráč jen skáče od jednotky k jednotce, snaží se rychle reagovat a pomalu nestíhá ani trnout, kde se co událo. Říkal jsem si, že nějaký obraz v obraze nebo informace o vojsku mimo dění by snad pomohly. Potěšila by i propracovaná komunikace a neustálé hlášky, který mech zrovna nezvládá obranu a kdo se dostal pod těžkou palbu. Beznaděj a zoufalství však dávají tušit, že ani tohle by hře trn z paty nevytáhlo. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Potíže jen přibývají Pokud už překousnete trable s kamerou a ovládáním, neřku-li se ve Stormrise nějakým zázrakem aklimatizujete, úleva bude asi jen dočasná. Další a další prvky totiž nakládají hráči čím dál těžší břemeno. Vývojáři s oblibou lákají na skutečnou 3D akci, kdy se neválčí jen na relativně ploché mapě, ale do hry vstupují také úrovně. Své jednotky můžete mít v ulicích rozbořených měst, stejně jako na střechách nebo přímo ve vzduchu. Když na to přijde, bojuje se také v podzemních komplexech, potažmo budovách. Je sice hezké, že akce probíhá naráz v několika rovinách, ovšem na přehlednost to má znovu katastrofální následky, jak také jinak. Jen si zkuste navolit pod kontrolu skupinu vojáků na ulici, když v nedaleké budově stojí v patře jejich kolegové, na střeše máte schované trio sniperů, nad celou oblastí hlídkují vaše skoro-vrtulníky a málem-vznášedla… a mezi tím pochoduje hejno mechů, případně pojíždí nějaké ty tanky a buginy. Na jednu stranu je možno využít systém nepřímé kontroly, výhodný právě ve chvílích, kdy některá z výše postavených jednotek vidí své kolegy ve zbrani pod sebou. Někoho si označíte, natáhnete šipku požadovaným směrem, vydáte příkaz… vida, s takovým nadhledem se pomalu blížíme klasickému pojetí. Idylka ale znovu končí s prvním přepnutím pohledu jinam. Pak už následuje zase jen štelování kamery, rychlá orientace na místě a spěšné příkazy o přesunech sem a palbě tam. • Jednotky tápou a bloudí Pořád ještě nemáte dost? Pořád ještě si myslíte, že stíhat Stormrise s gamepadem je v lidských silách? Dobrá, následuje rychlý výčet dalších potíží. Smrtí hlavního hrdiny například mise končí, ať už si vedete jakkoliv. Jen chvíli se mu nevěnujete, jen na chvíli ho necháte bez dozoru… a nejzapadlejší zbytky nepřátelských jednotek se pomstí. Hodně frustrující je i těžkopádný pohyb armád, v ruinách měst a náročném terénu. Absolutně nelze odhadnout, jaká překážka není problém a co už se bude muset obcházet. Někam vojáci s klidem vyskočí, jindy je rozhází trosky z pobořené budovy. Obří organické pavoučí monstrum na straně Sai zase nedokáže přelézt menší objekty a někdy manévruje jak tahač s návěsem v úzké uličce. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Právě výstavní není ani umělá inteligence a pathfinding. AI docela ignoruje náhlé změny a obecně není moc pružná, natož pak myslící. Vojáky při přesunu z bodu A do B zajímá jen dosažení cíle a splnění rozkazu. Že do nich po cestě pálí nepřítel, znenadání odněkud vyběhnuvší, je nezajímá. Pozoruhodný bývá i výběr trasy. Pravda, zdecimovaná města a trosky industriálních zón nejsou z nejpřehlednějších už samy o sobě – určit na první pohled kudy kam, není legrace. Přesto jednotky mnohdy překvapí, když místo složitě obcházejí a volí ty nejnemožnější cesty ke zvolenému bodu. Už se budu opakovat, ale všechno je hrozně těžkopádné, ovládání nepohodlné a armáda reaguje jak o dni volna. O prazvláštním váhání a lehkém pocukávání, s nímž se dává do pohybu některá technika, nemluvě. •Šedo-hnědá apokalypsa Ke zpracování už jen krátce. Grafika ani zvuk vyloženě neurazí, extra výjimečný zážitek však Stormrise nenabízí. Poněkud hranatější modely jednotek musíme pochopitelně u strategické hry omluvit, ačkoliv zde je vše mnohem více na očích – právě z důvodu neustále přiblížené kamery. Zrovna lákavé není ani šedo-hnědé barevné ladění, ovšem na pestré barvy ani zázračné nasvícení, nezbývá ve světě těsně před zánikem prostor. Díky zvířenému prachu a fádním texturám tak vše poněkud splývá, což je dobré pro navození atmosféry a horší pro už tak mrzutou přehlednost. Příběh vcelku ničím nepřekvapí, animace a rozhovory po rádiu mají ale solidní úroveň a podtrhují neutěšenou situaci Země. Jakkoliv se herci snažili, zvukaři poněkud zaspali, když bojová technika není dostatečně slyšet a pohyby kráčejících mechů rozhodně nenavozují dojem ocelového kolosu dupajícího na beton a asfalt. Opět trochu paradox, být kamera vysoko v oblacích, válku sotva slyšíme. Stormrise nabízí málem CNN styl v přímém přenosu, ale se staženým zvukem. Také hudba nějak zaniká v celku, třebaže má styl a motivy solidně pasují k danému žánru, po většinu času prostě jen hraje tam někde na pozadí. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
další obrázky v galerii Za zmínku jistě stojí i multiplayer, umožňující hru až osmi hráčů. V nabídce je dokonce též LAN varianta a zajímavá možnost kdykoliv do hry vstoupit, jako ji opustit. Počítač jen upraví síly na bojišti a přerozdělí jednotky, bez nutnosti restartovat nebo znovu zakládat. Ohlasy však zatím nejsou valné, online žebříčky zejí prázdnotou… inu až čas ukáže, jak si žánr RTS na PS3 vlastně stojí. 
zdroj:
tisková zpráva
Co naopak kvituji a lehce na tím žasnu, je systém ukládání misí a celé kampaně. Po obligátních zdržovačkách s přepisováním pozice, výběru profilu a všemožných otázkách (Uložit? Kam? Přepsat? Jste si jist?) není ve Stormrise ani památky, nahrát hru po chybě zabere několik vteřin a save procedura není o mnoho delší. Škoda jen jediného slotu, nedávajícího prostor pro experimenty.
Související články: E3 dojmy, Novinky, Halo Wars recenze, Red Alert X360 recenze, Tom Clancy's EndWar recenze |
| Marek Beniač | |
| autorovi je 27 let, dříve psal pro GamePort, pracuje v IT, nejraději má hry sportovní a závodní, případně akce všeho druhu, ostatní žánry ale též vyloženě nezavrhuje |
