Secret Files 2: Puritas Cordis - recenze
6/10
zdroj: Archiv

Secret Files 2: Puritas Cordis - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

27. 9. 2009 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

V pokračování úspěšné Tungusky, zlevněné na 299 Kč, opět padá na vaše bedra tíha záchrany světa, tentokrát před proroctvím konce lidstva a fanatickou sektou.

Autor: Martin Holas
Publikováno: 27.září 2009
Verze hry: anglická/finální/PC
Doba recenzování: 2 týdny


Obrázek zdroj: Archiv V pokračování úspěšné Tungusky, nyní zlevněné na výhodných 299 Kč, opět padá na vaše bedra tíha záchrany světa, tentokráte před proroctvím konce světa a fanatickou sektou.


Abych se přiznal, vždy jsem stál spíše na té druhé straně barikády a nesdílel všeobecné nadšení, které doprovázelo vydání předchůdce právě recenzované point-and-click adventury a které zvěčnil mimo jiné i kolega Nukem ve svojí recenzi (78%). Atraktivní název a pěkné lokace ještě nikdy samy o sobě dobrou adventuru neudělaly a právě Tunguska toho byla alespoň v mých očích smutným dokladem. Nepoučili se milí tvůrci ani po letech, nepoučili.

 Už chybí jen popcorn
Bez nutnosti rozpitvávat celou příběhovou zápletku stačí myslím říci, že Secret Files 2 má zkrátka vše. Je tu sličná hlavní hrdinka Nina, fešácký hlavní hrdina Max. Nechybí ani starodávné dokumenty, na nich psaná proroctví a velmi nebezpečná sekta Puritas Cordis. Jistě vás stejně jako mě zcela šokuje, že všichni členové této sekty chodí oblékáni v univerzálních černých kápích a hábitech. Jak nečekané... Stejně nečekané jako jejich fanatický vůdce, spřádající plány v nejvyšší věži svého hradu u kýčovité konzole na odpalování balistických raket s kýčovitými megaobrazovkami pro finální odpočítávání.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Nenacházím slova, které by dostatečně peprně mohly vystihnout, jak neskutečným hurikánem klišé a nepůvodnosti Secret Files 2 jsou. Tohle už není inspirace nějakým tématem, ale vykrádání zbytků už dvakrát vykradených. Začínal jsem mít z tohoto důvodu silné opruzeniny již v úvodu hry, kdy se Nina po rozchodu s Maxem rozhodla oslavit znovunabytou svobodu plavbou na záoceánském výletníku. Ale nikterak mě neopouštěly ani v dalších kapitolách v džungli, nejrůznějších lokacích Francie, ba ani středověkém sídle, ze které jsem musel v kůži Maxe vysvobodit Ninu střeženou primitivním ruským žoldákem.

 Další rybka v zasmrádlém rybníčku
Co je horší, Secret Files 2 se plácá svým designem přinejmenším deset let v minulosti a hráč by musel být nejméně stejnou dobu v kómatu, aby mu to ještě připadalo něčím zajímavé. Už mě po pravdě nebaví dívat se dokolečka dokola na zamrzlá sousoší, které tepají lidé s představou, že adventuru splácají za dva večery v hospodě, dějovou linii podle posledního béčka v kině a dialogy brainstormingem s barmankou. Adventury se staly výspou profesionálně amatérské tvorby, proti které jsou i střílečky z druhé světové učiněnými gejzíry invence.

Postup hrou je rozdělen do přísně ohraničených kapitol, během kterých se vypravíte pokaždé do jednoho konkrétního místa a nedostanete se z něj, dokud nevyřešíte poslední hádankový záhrdel. Spolu s kapitolami se ale postupně střídají i postavy (Max, Nina a okrajově i pár vedlejších). Údajně mělo takové dělení navodit jakési „seriálové“ napětí hráče, který by se pokaždé uhlodával nedočkavostí, jak asi dopadne jeho druhá polovička v paralelní dějové linii. Já bohužel cítil napětí pramalé, přestože se o to autoři skutečně snažili ukončením kapitol pokaždé nějakým dramatickým momentem.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

 Kooperativní oči pro pláč
Mnohem raději bych viděl, jak se autoři snaží atmosféru vybudovat poněkud přímějšími a dozajista účinnějšími metodami. Proč třeba nenechají napochodovat na scénu nějakou hlubší kooperaci mezi postavami? V jarních dojmech z pera kolegy Warlocka se bohulibě rozplývali nad celými dvěma (!) místy ve hře, na kterých je možná populární výměna předmětů mezi postavami (pozapomnělo se už ale zmínit, že jedna z postav je zpravidla uvězněna v rámci jedné obrazovky). Nevěřím, že tímhle se někdo vůbec má odvahu kasat a po právu nebrečet nad nevyužitým potenciálem, který dvojka jako Nina a Max v poskytují.

Samotné hádanky už naštěstí tak špatné nejsou a dáme-li stranou jistou ujetost, kterou dvojka jakoby zdědila od svého předchůdce, některé kusy mě dokonce i mile překvapily a daly na čas zapomenout na zbytek nešvarů hry. Vypíchnout se dá například situace, kdy musíte pročistit cestu paprsku laserového ukazovátka skrze staveniště, které je jak na potvoru poskládané přesně vám pro zlost.

Mrzely mě jen neustále sáhodlouhé, samoúčelné odbočky od hlavní dějové linie, z kterých ještě navíc raší další a další minipříběhy. Samozřejmě je pak požitek velmi rozmělněn a než po několikahodinovém bloumání po polovině Paříže (zoo, most, policejní stanice, nádraží...) naleznete všechny kamenné kostky, pravděpodobně už skoro zapomenete, proč jste je vlastně vůbec hledali.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

 Mateřská škola adventurofilů
Situaci naštěstí trochu zachraňuje na adventuru poměrně svižná hratelnost bez zákysů, díky které budete mít všechno rychle za sebou. Tato svižnost je namísto geniálního designu navozena tou jednodušší cestou, a sice v poslední době módním snížením celkové náročnosti na mentální schopnosti člověka před monitorem. Polopatisticky řečeno, je to zkrátka děsně jednoduché. Nechybí horká klávesa pro zvýraznění všech aktivních předmětů, vyřešení puzzlů je otázkou počítanou na minuty a pokud se přece jen někde zadrhnete, pohodlně vás z tekutého písku vynese precizní ovládání (manuální vyzkoušení všeho na vše už asi nemůže být rychlejší).

Zvětšit zdroj: Archiv Co jsem si velmi pochvaloval, byl velmi pěkně zpracovaný deník, do kterého se automaticky zaznamenávají všechny důležitější události ve hře. Každý záznam je navíc doprovázen pěkným artworkem a s jistou mírou nadsázky lze říct, že mě jeho prohlížení bavilo víc než samotná hra. Kromě estetické hodnoty je ale deník i věcí praktickou, neboť je na poslední stránce skryta vždy nějaká napověda ve formě popíchnutí či otázky, kterou byste si právě v dané chvíli měli klást. Je škoda, že kvůli minimální obtížnosti hry není tyto citlivě napsané rady příliš nutné využívat a práce autorů tak je zatlačena do pozadí.

 Mutující postavičky
Dialogy ve hře jsou celkem standardního rázu. Klidně jich mohlo být méně, neboť výkony dabérů jsou mdlé a texty celkově trochu křečovité (včetně pochybných pokusů o humor aneb neustálé lamentování hlavní hrdinky nad tím, jak musí zachraňovat celý svět). Na druhou stranu se nejedná o nic, kvůli čemu by si jeden měl trhat vlasy hrůzou. Nemohl jsem si nicméně nepovšimnout úplně stejného defektu jako u prvního dílu, a sice kolísající hlasitosti během rozhovorů. Je docela rušivé, když jedna postava mluví potichu, zatímco druhá má volume nastavený o dvě čárky výše.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky v galerii

Naopak oči budou předloženou hostinou hýčkány. I když mám dojem, že první díl se mi líbil na pohled více (ostatně máte šanci porovnat screenshoty sami), Secret Files 2 rozhodně neurazí a třeba takové lokace z džungle jsou místy famózní. Velkým plusem je i fakt, že se dvojka dokáže bez problémů poprat s širokoúhlým rozlišením 1680x1050, což bohužel stále nebývá u adventur pravidlem.

Zvětšit zdroj: Archiv Přesto mi to ale nedá a musím si rýpnout do zoomu, který nastává převážně během dialogů. Zatímco postavy zůstanou v takové chvíli perfektně ostré, pozadí se kvůli až dvojnásobnému přiblížení otřesně rozkostičkuje a rozmaže. Nebyla to dobrá volba a už vůbec ne nutná.

Stáhněte si: Demo, Videa, Trailery...

Související články: Dojmy, Novinky, Secret Files Tunguska recenze

 
Martin Holas
autorovi je 19 let, studuje na Masarykově univerzitě v Brně; na hrách si cení originality a kvalitního příběhu, upřednostňuje dobré RPG, adventuru či strategii; rád se uchyluje do dob dávno minulých, především co se týče hudebního a filmového vkusu :-)



 
 
Martin Holas

Verdikt:

Secret Files 2 jsou typickým zástupcem béčkového příslušníka žánru. V principu se to nehraje vyloženě špatně, ale když se nakonec ohlédnete zpět, zjistíte, jak moc suché sousto tohle bylo. Bodík nad průměr dostává hlavně za slušné technické zpracování a nyní výhodnou cenu 299 Kč.

Nejnovější články