První dojem prozradí ledacos, ale občas také dokáže krutě pomýlit. Remnant 2 je toho živoucím důkazem – kdybych totiž dal na nelibé pocity, s nimiž jsem se musel potýkat během první zhruba hodiny hraní, dopustil bych se donebevolající křivdy. Remnant 2 je zatraceně povedená záležitost, jen mi prostě pár chvil trvalo, než jsem na to přišel.

Zdráhám se však naplno namířit obviňující ukazovák a nařknout z toho jen samotnou hru. Ano, svou tendencí vůbec nic nevysvětlovat a úvodem, v němž vás namísto poučení o svých vlastních pravidlech prostě jenom vyhodí do startovní lokace a děj se vůle boží, ničemu nepomohla. Ale díl viny nesu sám, protože, neznaje předchozí díl, jsem na zdejší výpravu vyrazil s očekáváními, z nichž se většina ukázala jako poměrně lichá.

zdroj: Gunfire Games

Pokud jste na tom podobně a první epizoda vám také unikla: Pozor, hra mate tělem! Není to Gears of War, nečekejte ryzí střílečku z pohledu třetí osoby. Sem tam lze též zaslechnout spojení looter-shooter, ale ani to úplně nesedí – pravda, střílet tu sice budete, až se budou hory zelenat, ale důležitou druhou stranu rovnice, tedy záplavy kořisti, byste hledali marně. Ono pokladů je tu k nalezení víc než dost, o čemž si ještě povíme, ale žádné efektní konfety v podobě všemi barvami svítících hromad lootu se z nepřátel nesypou.

Ne, Remnant 2 je čistokrevné akční RPG. Soulsovka, chcete-li, jen se střelnými zbraněmi. Smysluplně postavená výbava, schopnosti hrdiny, jejich promyšlené využívání a chytře zvolené i náležitě opečovávané zbraně tu hrají zhruba stejně významnou roli jako dovednost samotného hráče.

Nezvyklá struktura

Druhý bod nepochopení pak pramenil z neokoukaného designu kampaně, o němž vám hra opět vůbec nic neřekne, a může proto zpočátku působit chaos. Remnant 2 se odehrává v celkem pěti světech rozdělených do série polootevřených i koridorových úrovní. Objímá je sice jedna dějová linka (žádné příběhové orgie nicméně nečekejte, prostě máte zachránit vesmír, hotovo nazdar), ale první tři z nich se vybírají náhodně. Začínáte pokaždé jinde.

O většinu lokací se navíc stará procedurální generátor, který skládá dohromady předpřipravené dílky pokaždé jinak a vatu mezi nimi vyplňuje, jak se mu zlíbí. Což vcelku očekávatelně zároveň znamená, že leveldesignovou extázi jak od FromSoftware čekat nemusíte. Ale jedním dechem je potřeba doplnit, že generátor funguje překvapivě dobře a upřímně si nejsem jistý, jak dlouho by mi vůbec trvalo ono generování poznat, kdybych o něm nevěděl.

Prozření přijde, když zjistíte, že kampaň můžete kdykoliv restartovat, aniž byste však přišli o postavu nebo její výzbroj, a že hra nabízí celkem čtyři obtížnosti pro různé úrovně výbavy. Pointa je nabíledni: Nemáte ji projít jenom jednou. A tomu, aby to byla zábava víckrát, se pak podřizuje podstatná část herního designu. Daří se to na výbornou.

První kroky pokaždé v jiné říši jsou jedna věc, ale i samotné světy mají několik variant a nikdy předem nevíte, kterou před vás hra zrovna předloží. Jednou tak třeba budete v zemi víl svrhávat tyranského krále, ale když se tam vydáte podruhé, budete místo toho plnit prosbu nesmrtelné císařovny. A nejedná se o žádný kosmetický rozdíl, každá verze světa skýtá úplně jiné lokace, úkoly i odměny. To samé pak platí i pro každý dungeon a dokonce i pro jednotlivé bosse, které zpravidla lze porazit několika způsoby a získat pokaždé jiné poklady.

Od chvíle, co vaše kroky rozvíří prach prvního tunelu, do momentu, kdy před vámi padne na kolena poslední arciďábel a spustí se titulky, to může trvat dejme tomu patnáct, dvacet hodin (případně méně, máte-li bitky jaksepatří v ruce), ale pokud budete chtít objevit a zažít kompletně všechno, co hra skrývá, s největší pravděpodobností se počítadlo strávených hodin zastaví na trojciferných hodnotách. A nedal bych ruku do ohně za to, že budou začínat jedničkou.

Remnant 2 mimochodem také vybízí ke kolektivnímu hraní – do kampaně se můžete pustit i bok po boku s přáteli a herní design s tím počítá, naleznete tu proto souhry v partě nebo hrdinská povolání specializovaná spíše na podporu ostatních ve skupině a podobně.

I pokud vás ale zrovna postihla nálada, jakou má chronický introvert, když na něj zazvoní neohlášená návštěva, a na žádné rozjařené družení proto nejste zvědaví, nemusíte se děsit. Sólové hraní je také zcela legitimní, zábavná možnost. A když už jsme u toho, ano, hrát klidně můžete i bez připojení k internetu.

Střelná bouře

Hře slouží ke cti, že se nebojí občas zasáhnout do rytmu udávaného štěkajícími zbraněmi a chroptěním umírajících, přehodit výhybku na poklidnější kolej a potrápit hádankou. Jedná se o vítané ozvláštnění. Rébusy navíc nebývají úplně primitivní, jejich rozluštění proto skýtá příjemné zadostiučinění. Bavíme se však o akčním RPG a nikomu by se neměla zatočit hlava samým překvapením, když se dozví, že výraznou většinu času se bude bojovat.

Zasnoubit metodický, pro soulsovky typický poziční konflikt dohromady se střelnými zbraněmi není žádná legrace a pár herních pokusů už si na tom vylámalo zuby (třeba blahé paměti Immortal: Unchained). Remnant 2 to zvládá s elegantní lehkostí. Vše je přitom na svém místě – smrt vás vrací k „ohništi“ a obnovuje běžné nepřátele (žádné duše nicméně neupouštíte), hrdina má výdrž, kterou může utratit za úhyby či sprint, je potřeba bleskově zvažovat, kdy použít skill, kdy přejít do ofenzivy a kam se při tom postavit.

Útočit mimochodem lze i na blízko, postava totiž disponuje také jednou chladnou zbraní, v drtivé většině bitev se však bez střelby neobejdete.

Mohlo by se zdát, že soulsovské boje koncipované pro palné zbraně musí přijít o jeden důležitý prvek, správu staminy při útocích, protože logicky nedává smysl, aby hrdina začal lapat po dechu jak uvízlý kapr, když jenom drží spoušť. Ano, stamina tu slouží jen k uhýbání, případně ke zmíněným útokům na blízko, jenže hra tuhle taktickou rovinu nahrazuje jinou, která je ve své primitivnosti vlastně docela geniální: Přebíjení.

Téměř každá zbraň má omezený zásobník a správně se rozmyslet, kdy ho přebít, je přesně onen poslední chybějící dílek bitevní skládanky. Náboje navíc slouží i jako prostředek k vyvážení síly zbraní – vezmete si do důležité bitvy slabší pušku, kterou ale lze nabíjet prakticky za pohybu, nebo impozantní, posvátnou hrůzu budící kulomet, jehož výměna zásobníku ale trvá nesnesitelně věčných pět vteřin?

A věřte, najít si během bitvy s rozzuřeným bossem pět sekund, abyste si v klidu postáli a nevzrušeně ládovali kvér, to je úkol, nad kterým se chechtá sám ďábel. Remnant 2 totiž opravdu není snadná hra. Pár nesprávně načasovaných úhybů vás zpravidla pošle rovnou do rakve a v některých případech stačí zkazit i jeden jediný, když boss zrovna sešle nějakou obzvlášť šťavnatou ránu.

zdroj: Vlastní foto autora

Nebudu lhát, došlo na několik okamžiků, kdy jsem po sérii nezdarů za neslušné gestikulace verbálně napadl vlastní monitor a rovnou hru i její tvůrce ozdobil přídavnými jmény, která do slušné společnosti nepatří. Ale co naplat, při ohlédnutí musím připustit, že jsem umíral vlastními chybami, žádné neférové popravy se nekonaly a nikdy mě netrefilo nic, co nemělo. A samozřejmě to s sebou nese i druhou stranu mince – když pak zmetkovi, co vás vytáčel hodinu, ustřelíte jeho ohyzdnou hlavu, satisfakce a radost z vítězství je opojná jak číše z Olympu.

Jediné, co by si při boji mohla hra odpustit, je úchylná tendence posílat vám běžné nepřátele do zad. Vyčistili jste místnost? Nic to neznamená, došlápnutím na kolidér skriptu spustíte další bitku a za sekundu se můžou ze stropu prázdné cimry vyvalit nestvůry, takže je při boji kolikrát potřeba rotovat jak parní turbína. Člověk si na to po chvíli zvykne a začne prostor kontrolovat tak nějak automaticky, ale pořád se prostě nejedná o úplně ideální řešení.

Zrůdy a běsi

Při putování pěti říšemi se vám v mířidlech vystřídá pestrá plejáda nepřátel – olověnou sprškou pozdravíte temné elfy, pokroucená stromovitá monstra, vanhelsingovské vesničany, golemy z jiné dimenze nebo třeba bojové roboty. A podobně fantaskní zasazení je, dle mého názoru, jediná správná volba, aby RPG s palnými zbraněmi mohlo fungovat a nepůsobilo divně.

Zní to trochu paradoxně, ale totiž právě proto, že je svět neuvěřitelný, mu nemám problém věřit. Respektive nemám problém věřit místním bojům. Že nestvůrný vlk, co metaforicky a vlastně i velmi doslova požírá svět, vydrží pár set projektilů? Jasně, proč by ne. Je to magický tvor a zákony fyziky ustupují stranou.

Oproti tomu realistické kulisy, v nichž pak dochází k tragikomickým situacím, kdy musíte pobudovi v kšiltovce a tílku vysypat do úsměvu tři zásobníky z útočné pušky, protože má vyšší level (zdravím The Division), se k žánru prostě nehodí.

A co by to bylo za soulsovku, kdyby drcení smeček mytických šelem nemělo korunu v podobě bitky s bossem. Hra jich skrývá celé tucty (ale opět není šance se potkat se všemi během jednoho průchodu), přičemž většina z nich nevybočuje z žánrových konvencí a bude po vás požadovat sekvenci přesných úhybů i dobře mířené palby. Nastavení jsou dobře, což o to, zabaví, potěší, ale nic převratného, co by veterán žánru již mnohokrát nezažil, nepředvedou.

Mimoto se ale najde i pár vysoce originálních kousků, které zaslouží smeknutý klobouk. A samostatnou zmínku musí obdržet i úplně poslední boss, který je jednoduše fantastický a hrozně rád bych ho popsal, jenže na druhou stranu zase nechci pokazit překvapení těm, kdo se k němu chtějí probít sami. Tak jen v drobném náznaku: Už jste téměř určitě v nějaké hře bojovali s bossem, který měl dvě fáze. Ale potkali jste někdy bosse, který měl dvě fáze naráz?

Průzkumníkova radost

Máme před sebou hru tvrdou jak trpasličí chleba, a tak je jasné, že k vítězství poslouží nejen soustředěná mysl a přesná ruka, ale i náležitě vypiplaná výzbroj a pečlivě zvolené dovednosti hrdiny. A právě zde nastal další případ prvotního nedorozumění – když jsem i po dvou hodinách pořád lechtal protivníky jen základním flusbrokem a nepadlo mi vůbec nic nového, už jsem si s nakyslým výrazem honem pospíchal zhrzeně poznamenat, jak hra neumí odměňovat a loot stojí za prd.

Slovy klasika: Akorát že vůbec. Předmětů tu naopak existuje takové kvantum, až oči přecházejí, ale hra je zkrátka jen odmítá rvát zhýčkanému hráči okamžitě do chřtánu, aby se po deseti minutách bez úslužné dávky dopaminu náhodou necítil uražen. Ne, poklady v Remnant 2 si musíte vydřít, objevit a především zasloužit.

Pokud budete pospíchat, minete podstatnou část obsahu.

Velká část zbraní i jejich modifikátorů je uzamčená za poražení různých bossů, případně za vítězství určitým způsobem, ale ani zdaleka to není všechno. Pro další sadu odměn budete muset vyřešit hádanky, tajné questy či poschovávané minipříběhy.

A kopa cenností je též rozházená i všude možně po světě. Nečekejte však nějaké jasně viditelné, shovívavě označené skrýše. Ne, místo toho se připravte na iluzorní stěny, nenápadné římsy uprostřed propasti nebo třeba události, ke kterým může dojít jen v konkrétní variantě světa na specifickém místě či v určité posloupnosti.

Tajemství se také neomezují pouze na novou bouchačku, prsten nebo brnění, najít můžete klidně celá hrdinská povolání – ve hře jich je jedenáct, ale do začátku dostanete jen čtyři, zbytek už je na vaší vlastní snaze. Třídy mimochodem lze ve městě svobodně měnit, aniž byste přišli o výbavu, a později dokonce můžete používat dvě najednou. Svoboda v herním stylu je tím, oč tu běží, a Remnant 2 ji rozdává plnými hrstmi.

Postav si sám

Což platí i pro výbavu, protože repertoár zbraní i různých cetek je chvályhodně pestrý. Kvéry původem ze Země nepřekvapí, jsou to prostě chrliče olova, což ale neznamená, že by si hned zasloužily odsoudit – starý dobrý Thompson kolikrát učiní s umanutým nepřítelem krátký proces spolehlivěji než kdovíjaký ezoterický myšlenkomet z mezisvětí. Protože ano, pušky a luky z jiných dimenzí už většinou rozpoutají trochu divočejší účinky, které se ale zase nemusí hodit vždycky a všude.

Každý nástroj zkázy si navíc můžete ještě dál přizpůsobit svým potřebám namontováním aktivních i pasivních modifikací. Ani ty vám ale s poklonou nepřinese číšník na podnose, zase si je budete muset najít a zasloužit. Už jsem říkal, že se hra výborně revanšuje za čas věnovaný průzkumu?

Pojí se s tím nicméně jeden prvek, který by někteří mohli považovat za negativum: Bez trpělivosti to pořádně nepůjde. Pokud budete pospíchat a hnát se bez rozhlížení jen kupředu, minete podstatnou část obsahu.

zdroj: Gunfire Games

Výbava je kolem a kolem vyvážená velmi dobře, všechno má výhody i nevýhody a vybrat si, co vlastně chcete používat, je občas docela peklo. Což je známka kvalitního designu předmětů. Stejnou chválou ale bohužel nemůžu zahrnout poslední věc, kterou dostanete odměnou za prošmejděné kouty: Traity, pasivní skilly, které můžete dál vylepšovat investováním dovednostních bodů získaných buďto za level postavy, nebo sbíráním knih ve světě.

Konceptu jako takovému není co vytknout, pochopitelně se mi zamlouvá myšlenka, že díky průzkumu můžete vylepšit nejen výbavu, ale i hrdinu samotného. Jenže traity jsou ve velké většině tak slabé, že si jejich účinku sotva všimnete, nebo občas rovnou úplně k ničemu.

Však si to představte – rozlousknete nějaký obzvlášť vypečený rébus nebo najdete démonicky schovanou místnost za sérií tajných stěn a hra vám za to všechno slavně udělí pasiv, který vám... velmi mírně zvýší rychlost lezení na žebříky. Což je pocit jak dřít měsíc přesčasy a dostat za to jako prémii kelímek jogurtu. Když pak místo blyštivého klenotu odcházíte s nejzbytečnějším skillem v historii vesmíru, nelze se ubránit jisté rozmrzelosti. A trochu se pak v důsledku i vytrácí radost ze získaných úrovní postavy.

Počítačové tření

Ovládání na klávesnici s myší funguje bez problémů, během hraní jsem nenarazil prakticky na žádný bug nebo nedodělek a hra ani jednou nespadla. A oč by byl svět krásnější, kdybych mohl povídání o technickém stavu počítačové verze v tuhle chvíli utnout! Jenomže... Ach, ta optimalizace.

Hrál jsem na konfiguraci R9 5900X + RTX 3080 a musím bohužel nahlásit, že z toho, co hra rozpoutala na obrazovce, mě nejímala zrovna chuť propuknout v oslavný tanec. Ve 4K bez DLSS byla bez nadsázky nehratelná, snímková frekvence se dostala sotva někam ke 20 snímkům za sekundu.

Což bych ještě se skřípáním zubů pochopil, kdyby hra zároveň oslňovala nějakým brilantním ray tracingem, jenže ten tu pro jistotu není vůbec, a ačkoliv Remnant 2 nevypadá úplně ošklivě, zároveň se nejedná o žádný grafický majstrštyk, který by si podobný výkon mohl dovolit.

Se zapnutým DLSS v módu quality se čísla vyšplhala ke 40 FPS, což u akce stojící na přesných a rychlých reakcích pořád není žádná sláva, a snesitelné hraní nabídl až mód performance, který konečně dostal framerate nad 60 FPS, ale také ne úplně za všech okolností. Změny úrovně detailů se přitom na výsledné snímkovací frekvenci podepsaly jen minimálně.

Fanoušci a fanynky žánru, kteří na podobných věcech nebazírují nebo jsou nad horší optimalizací schopní přivřít oko, prakticky nemají co řešit. Remnant 2 si ve většině ostatních disciplín vede velmi dobře a pár výhrad na tom nemá šanci cokoliv změnit. Navíc se vám ani nevysměje, když ho budete chtít hrát offline, a neobsahuje ani jednu mikrotransakci. Berte.