Name: Max Payne 2 - recenze
Item: Max Payne 2: The Fall of Max Payne
Rating: 9

Po dvou letech se vrací detektiv newyorské policie, hrdina asi nejočekávanější akční hry letošního podzimu Max Payne 2: The Fall of Max Payne.

Čím vás hra chytne a nepustí, dokud ji nedohrajete - napínavým příběhem s romantickou zápletkou, efek

Autor: Leon
Publikováno: 18.října 2003

Verze hry: finální/prodávaná
Doba recenzování: 3 dny

zdroj: tisková zpráva Už je tomu více než dva roky, co jsme se konečně dočkali vydání dlouho odkládaného prvního dílu Max Payne (recenze). To byla jedna z her, u kterých se dlouho spekulovalo, zda po dlouhém vývoji vůbec vyjde. Nakonec se tak, na rozdíl třeba od Duke Nukem Forever, stalo a Max Payne sklidil jak kladné recenze, tak přízeň fanoušků. Celkově této third-person akci nebylo co vytknout, kromě jednoho, ale dost podstatného nedostatku. Hra byla celkem krátká a po prvním dohrání toho už moc nenabízela. Po dvou letech je tu tedy druhý díl a většina fanoušků bude jistě zvědava, jak moc se vývojáři z finského studia Remedy poprali s problémy, které obvykle provázejí všechna pokračování, a to nejen her (u filmů je to snad ještě markantnější).

• Něco málo na úvod
Většinou je druhým dílům (a to nemluvím o třetích a dalších - viz například nekonečná série Tomb Raider) vytýkáno to, že se od původní hry moc neliší, že je to nastavovaná „kaše“, chybí tomu originální nápady z prvního dílu apod. Ano, to jsou všechno obvyklé vlastnosti snad skoro všech pokračování, ale musíme si také uvědomit druhou stránku věci. Pokračování se dělají u her úspěšných, a to jak z hlediska fanoušků a hráčů, tak z hlediska finančního zisku (peníze jsou jako vždy až na prvním místě) vývojářských a distribučních firem. Ty si logicky netroufají příliš zasahovat do zaběhnutého a osvědčeného konceptu, čehož výsledek je ten, že pokračování jsou skutečně velmi podobná svých předchůdcům a, to si přiznejme, většinou i o něco slabší (z výjimek mi napadá snad jen film Terminátor 2). Jenže my, fanouškové, si pokračování trháků přejeme a neměli bychom si pak tedy stěžovat, že je to zase to samé. Protože, jak jsem psal v předchozích větách, je to vlastně naprosto logické.

Na začátek jsem se nějak rozepsal, ale chtěl jsem zdůraznit, že od pokračování nějaké úspěšné hry nemůžeme čekat nic převratného. Stejně je to i v případě Max Payne 2 s podtitulem „The Fall of Max Payne“. Mimochodem, samotný podtitul je zajímavá slovní hříčka. V angličtině má slovo „Fall“ mnoho významů, ale obecně to znamená něco jako pád či úpadek. Spojení „Fall in love“ však znamená zamilovat se, což se přesně stane Maxu Paynovi i v druhém díle.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva

• Napínavý a chytlavý příběh
Tím jsem se snad konečně dostal k samotné hře a k jejímu příběhu. Max Payne 2 je (pro ty, co netuší) akční hra zasazená do současnosti, jejímž hlavní hrdinou je policista Max. Ten se v prvním díle pustil do boje s narkotiky, ale především chtěl pomstít svou vyvražděnou rodinu. To se mu nakonec povedlo, ale jak si možná ještě pamatujete, v závěru hry skončil ve vězení. Druhý díl pak na první navazuje, minimálně v tom, že na začátku hry Max opouští vězení a stává se detektivem NYPD (policie v New Yorku). Jenže jeho poklidná služba je brzy narušena nepříjemnou událostí a na Maxe se začne valit jeden problém za druhým a ani o závažná obvinění není nouze.

zdroj: tisková zpráva Tak, a víc vám o příběhu nepovím, protože na něm celá hra stojí a nechci vás připravit o všechna ta překvapení v jeho vývoji. Nebudu tu ani říkat, proti komu vlastně Max tentokrát bojuje, protože ono to od začátku hry není příliš jasné a k rozuzlení složitých vztahů, korupce i zrady ve vlastních řadách vlastně dojde až v závěru hry. Jednu věc ale prozradit mohu, ostatně jsem se už o ní zmínil. Max se nám zamiluje, jenže jak už to u takových postav bývá, jeho osudová žena se jménem Mona Sax (druhé písmeno v příjmení je skutečně „a“) je nejen krásná a chytrá, ale živí se tím samým, čím Max, tedy zabíjením. Navíc během hry není tak úplně jasné, o co jí vlastně jde a teprve v závěru, po několika předchozích zvratech, se vše vyjasní.

Ačkoliv jsem tedy z příběhu příliš neprozradil, ještě se u něj zastavím. V první řadě bych podotkl, že jde o dobrý námět i scénář, který je oproštěn zbytečných dialogů a nadbytečných levelů, které by dění ve hře nikam neposunuly. Hra má tak značný spád a tempo, což na druhou stranu způsobuje to, že hra je, stejně jako první díl, poměrně krátká. Pokud jsem u prvního dílu uváděl dobu hraní mezi 10-15 hodinami, tentokrát je těch 10 hodin spíše ta horní hranice.

Nedá se říci, že by příběh byl jednodušší, spíše je to tím, že podstatně ubylo „psychedelických“ levelů. Pokud si vzpomínáte, to byly v prvním díle takové ty mise, kde Max blouznil či vzpomínal. Vzpomínek je dost i tentokrát, ale jsou to už skutečně jen vzpomínky, které pomáhají vyprávět příběh či ho naopak zamotávat. Po každém takovém levelu jsem byl vlastně v rozpacích, co nám to autoři vlastně chtěli sdělit. Postupně si to ale začnete celé skládat dohromady a dost pravděpodobně teprve až po druhém či dalším dohrání hry všechno pochopíte. Ačkoliv je v příběhu několikrát zmínka či narážka na děj v prvním díle, nemusí se ten, kdo ho nehrál, bát, že by nový příběh nepochopil. Až tak oba díly zase provázané nejsou.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
• Temná atmosféra a sexy náboj
Kromě příběhu, okolo kterého se Max Payne 2 točí, je nesmírně důležitá i atmosféra hry. Celá působí dost ponuře - při in-game animacích na ulicích neustále prší (pamatujete na neustálý déšť ve filmu „Sedm“?), některé levely jsou zasazené do těch nejhorších částí New Yorku a vůbec celé prostředí je laděné hodně temně. To vše ještě podtrhují komiksové scény, které stejně jako v prvním dílu spoluvyprávějí příběh a rozhodně je nedoporučuji přeskakovat. Jsou zajímavě kreslené a pěkně namluvené a do hry mi znovu zapadly. Jen je škoda, že některé části příběhu vyprávěné pomocí komiksových kreseb se (možná) daly předělat jako klasický level, čímž by se prodloužila herní doba.

zdroj: tisková zpráva Na závěr této části recenze jsem si nechal ještě jeden poznatek. Hra má lehký, ale přitom výrazný sexy náboj. Nechci tím říct, že je ve hře erotika, to vůbec ne, ale jsou tam právě ty náznaky, které ten erotický náboj vytvářejí. Tak především Mona je opravdu kočka sama o sobě a třeba její pěkná ňadra (zdůrazněná vhodným oblečením) jsou důkazem toho, že ne každá sexy hrdinka v počítačových hrách musí mít „pětky“. Teď už se nemůžeme divit, že se v ní shlédl i Max, což bude více či méně naznačeno i v několika scénách (sprcha, vášnivý polibek atd.). Míra vkusu je přitom zachována, ale ten erotický náboj, ten tam prostě je.

• Design levelů
Jednotlivé levely jsou navržené docela nápaditě, i když jsem měl několikrát dojem, že si autoři trochu vykrádali nápady z jedničky. Mám na mysli třeba opakované utíkání z hořících nebo se bortících budov. Na druhou stranu jde o dobrý nápad, takže proč ne. Jinak většina levelů se nese ve stylu „prostřílej se na druhou stranu“, což se může zdát monotónní, ale díky mnoha zajímavým zpestřením se tak neděje. Vyloženě atraktivní jsou pak úseky, kde hrajete za Monu a kryjete nebo zachraňujete Maxe, který je v neustálých problémech (jak jinak).

V jedné části hry pak Max ochraňuje kolegu, který má obrovskou masku klauna (či co to je za postavičku), ve které je umístěna bomba. Je to hezké a vtipně udělané, což ostatně můžete vidět na některém obrázku okolo. Dobrým nápadem je i level, kde se Max přimotá do souboje dvou gangů, v jednu chvíli je považován za člena jednoho z nich a po nějakou dobu může hrát po boku několika gangsterů. Z hlediska nápaditosti levelů jsem tedy také spokojen.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
Pokud se ale na levely podívám z jiného pohledu, musím už chválou šetřit. Trochu mi totiž vadí, že jsou dost lineární. Při hraní jsem nenarazil na sebemenší zákys, stejně jako jsem snad ani jednou nezapochyboval, kudy dál v levelu dál. Ani na chodbách, kde je spousta dveří, se nemusíte bát, že půjdete špatnou cestou, prostě proto, že ty, které by nikam nevedly, jsou zamčené. Kdybyste přeci jen někdy zapochybovali, kudy dál, pak tou cestou, odkud přicházejí nebo vyskakují vaši protivníci. Pravdou je, že tím, jak nemusíte hledat cestu, má hra spád. Stejně tak je ale pravdou, že slepými odbočkami a více možnostmi řešení by hra nabyla jak na délce, tak dost možná i na zajímavosti.

• Bullet-time 2.0
zdroj: tisková zpráva Max Payne 2 se sice může pyšnit napínavým příběhem, pěknou grafikou a já nevím čím ještě, ale to, co z něj dělá vynikající akční hru, je rozhodně vymoženost nazvaná „Bullet-time“. Kdo hrál první díl nebo viděl Matrix, už ví, o co jde. Je to vlastně zpomalený režim hry, během kterého se vámi ovládaná postava (Max nebo Mona) vrhají stranou, vpřed či vzad a střílejí po protivnících. Díky časovému zpomalení tak mají čas pořádně zamířit a vystřelit, a to nejen na jednoho, ale až na několik protivníků.

Nedá se říci, že je to jen taková hezká blbůstka navíc, protože na tomto stylu hraní je celá hra založena. Když vběhnete do místnosti, kde na vás čeká několik protivníků se škorpióny, nebudete mít proti nim příliš šancí. Pokud tam ale skočíte ve stylu „Bullet-time“, můžete je pokosit všechny i bez jediného vlastního škrábance. Celou hrou tak vlastně takhle proskáčete, což jen nejen efektní, ale především neuvěřitelně efektivní. Pozorovat zpomaleně dráhu a dopady kulek, odlétávání zasažených protivníků, no prostě paráda.

Oproti prvnímu dílu má Bullet-time několik novinek a je označován jako verze 2.0. Tehdy byly možnosti používání omezeny adrenalinem, který se při skoku částečně spotřeboval a pak jen pomalu doplňoval. Pokud vám došel, museli jste čekat nebo si chvíli poradit bez zpomalených skoků. Ve dvojkové verzi Bullet-timu si už můžete skákat jak chcete bez ohledu na adrenalin, ten se spotřebovává jen ve zpomalení bez spojení se skokem, bez kterého se většinou obejdete. Tím, že se zrušilo adrenalinové omezení, tak „Bullet-time“ nabyl ještě víc na významu a jeho použití je skoro neustálé. Já osobně to považuji za plus.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
• Umělá inteligence protivníků
Vzhledem k tomu, že je Max Payne 2 dost lineární, vás při hraní zdržují jen vaši protivníci. Ti se dělí na několik základních skupin, nejčastěji podle toho, pro koho z bossů dělají. Když nepočítám finální souboj s hlavním protivníkem, tak vám budou dělat asi největší problémy nepřátelé v kuklách, kteří zjevem připomínají příslušníky protiteroristické jednotky. Také k jejich zabití je třeba víc zásahů (nejlépe jako vždy do hlavy) než do těch „obyčejných“ gangsterů.

Umělá inteligence protivníků jako takových je velice slušná, ale pravdou je, že většina akcí je předem naskriptována vzhledem k místu akce. V praxi to vypadá tak, že někam dojdete a tím se spustí řetězec předem naprogramovaných akcí protivníků, ve kterém hraje umělá inteligence roli až poté, co se dokončí skript. Od toho okamžiku se již protivníci opravdu řídí jen umělou inteligencí a nutno říci, že blbí rozhodně nejsou.

zdroj: tisková zpráva • Obtížnost hry
Už samotné skripty jsou navrženy velmi důkladně, což je hezky poznat třeba na tom, jak protivníci překonávají zeď a snaží se dostat do budovy, ve které jste. Snaží se přitom krýt za všechno, co je po ruce, a současně s tím po vás také přesně střílí. Ještě že je tu zmiňovaný „Bullet-time“, protože bez něj by ta hra byla opravdu šíleně těžká. I tak je hra poměrně náročná, takže se vyplatí hru často ukládat (ukládání i nahrávání je velmi rychlé).

Stejně jako u jedničky je ve hře implementován systém automatického přizpůsobení úrovně protivníkům vaším schopnostem (tzv. „auto-adjust skill“). Pokud hra dojde k závěru, že jste moc dobří (například na základě procentuální úspěšnosti vaší střelby nebo minimálním zraněním), zvedne protivníkům jejich úroveň a ti se tak do vás budou přesněji trefovat. V případě, že nejste schopni trefit stodolu z pár metrů, měli by i vaši nepřátelé střílet pánu bohu do oken. Úmyslně říkám měli by, protože jen programátoři z Remedy ví, zda to tak skutečně funguje. V případě, že se vám hra bude zdát lehká, zpřístupní se vám po prvním dohrání (nebo pomocí cheatů) další dvě obtížnosti hry (Hard Boiled, Dead on Arrival). Hrajete pak úplně stejnou hrou, pouze s vyšší obtížností.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
• Výzbroj
Zbraňový arzenál se od jedničky prakticky nezměnil, takže zde narazíte na všechny možné typy střelných zbraní od Beretty přes samopaly, kalašnikova až po sniperky (nově je tu populární Dragunov). Z ostatních zbraní už jsou tu jen granáty a slavný Molotovův koktejl, pomocí nichž se dá také efektně vyčistit nejedna místnost. Novinkou je to, že už nemusíte přepínat zbraně ze střelných třeba na granáty, protože klasická střelná zbraň je brána jako primární a granát a jemu příbuzné jako sekundární s tím, že oběma módům jsou přiřazeny různá tlačítka na myši. Tím se výrazně zrychlila akceschopnost, protože se tolik nezdržujete přepínáním mezi zbraněmi.

zdroj: tisková zpráva • Speciality enginu
Za ty dva roky se vylepšení dočkal i samotný engine. Tou hlavní změnou je implementování Havok enginu do hry. To je systém, pomocí něhož se objekty ve hře chovají podle fyzikálních zákonů. Na první pohled se to může zdát jako banalita, ale taková zdánlivá maličkost výrazně zvyšuje prožitek ze hry. No není snad úžasné, když se na sebe naskládané krabice po zásahu bortí na zem tak, jak by to opravdu mělo vypadat? Když ve hře narazíte na kulečník, zkuste střílet do koulí (samozřejmě těch kulečníkových) a uvidíte.

Nemá cenu se tu rozepisovat o všech vymoženostech tohoto enginu, to by skoro vydalo na samostantý článek. Ostatně i díky tomu byla ještě zvýšena interakce s okolním prostředím a skoro každý přístroj nebo zařízení jde nějakým způsobem použít - záchod, umyvadlo, zásobník na papíry, automat na nápoje, telefony, televize a já nevím co ještě. Sice maličkosti, ale jak říká klasik - soubor maličkostí dělá velkou věc.

Engine vyniká i v jiných aspektech. Tak třeba animace postav a jejich tváří jsou opravdu úžasné. Je až neuvěřitelné sledovat, co dělají těla vašich nepřátel po zásazích kulek. Záleží nejen na tom, kam byly zasaženy, ale také jakou ráží, kolika kulkami atd. Podle toho také odlétají a po dopadu se jejich tělo naprosto věrně přizpůsobí objektu, na který dopadli (). Tahle stránky hry působí naprosto věrohodně, a protože se s ní setkáváte na každém kroku, opět to značně zvyšuje kladný dojem ze hry.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů

Ani po stránce vizuální si nelze na moc věcí stěžovat. Grafika je super, textury prakticky dokonalé, vlající kabát na zádech Maxe to samé (asi jsem ještě neřekl, že hra je viděna z pohledu třetí osoby), efekty doslova bomba (výstřely ze zbraní či výbuchy). Hardwarové nároky Max Payne 2 jsou skutečně "lidové", neboť i na postarším Athlonu 1600 XP s GeForce4 Ti4200 běží v 1024x768/32bit s nejvyššími detaily a zapnutým antialasingem bez sebemenšího záseku. Po této stránce snad nemám jedinou výhradu, jen jsem si všiml, že čas od času dojde k prolínání objektů ve hře, nejde ovšem o nic fatálního.

Také zvuková stránka hry je vynikající (opět zmíním především pěkně ozvučené výstřely) a i hudba mi vyloženě sedla. Základním hudebním nástrojem je pro ni cello, což ne náhodou připomíná oblíbenou finskou skupinu Apocalyptica, neboť hlavní motiv složil jeden z jejích členů (thx Frix za upřesnění).

• Závěrem
Celkově vzato je Max Payne 2 vynikající hra, která se od svého předchůdce příliš neliší. To vzhledem k tomu, co jsem psal na začátku, neberu jako minus, ale jako logický fakt. Hra má neuvěřitelný spád, opravdu zajímavý a překvapující příběh, vysokou hratelnost, skvělý engine. Podstatný zápor je znovu jen jeden, a to ona zmiňovaná herní doba. Po dohrání hry se vám sice zpřístupní vyšší úrovně obtížnosti, máte na výběr i jednotlivé levely, ale v podstatě přibudou jen dva módy nazvané Dead Man Walking a New York Minute. V tom prvním se na malé mapce střetáváte s neustálým přívalem protivníků, přičemž musíte vydržet co nejdéle. V druhém bonusovém módu jste zase při hraní standardních misí vázáni drsným časovým limitem. To je sice hezké zpestření, ale na nějak zvlášť dlouho to herní dobu asi nezvýší.

zdroj: tisková zpráva Skoro je zbytečné dodávat, že multiplayer zde opět žádný není, takže nezbývá než doufat, aby v blízké budoucnosti vznikly nějaké povedené přídavné modifikace od fanoušků. Max Payne 2 ale rozhodně stojí za to, už proto, že je to prostě strhující hra, které těch několik maličkostí rád odpustím. Navíc je hra od počátku prodávaná za zvýhodněnou cenu (999 Kč), takže být vámi, vůbec bych neváhal.

Stáhněte si: Bonusové mapy, Patch, Editační nástroje, Sound extractor, Tiscali video, Gameplay videa #1, #2, #3, Trailery #1 a #2, Cheaty

Související články: Návod, Nahá Mona Sax v Max Payne 2, Preview (9/2003), Novinky, Max Payne recenze a návod (8/2001), Letmé dojmy z Max Payne 2, kdy vyjde demo?, Fanouškovská stránka MaxPayne2.GameCentrum.net

Leon
autorovi je 26 let, pracuje v zahraniční firmě, specializuje se na akční a závodní hry nebo simulátory a netradičně pojaté strategie (všechny články autora)