| Autor: Lukáš Codr Publikováno: 23.května 2005 | Verze hry: finální pro PS2 Doba recenzování: 1 měsíc |
Odpověď je jednoduchá. Představte si takový svérázný simulátor hovnivála. Válíte před sebou kuličku, na kterou se lepí různé předměty. Přejedete s koulí žábu a kvák, kvák – už se nám milý obojživelník přichytil. Platí tu navíc jedno základní pravidlo – na kouli můžete přilepit jenom ty věci, které jsou výrazně menší než samotná koule. Ze začátku budete rádi za mince nebo kousky jídla, ale s každým dalším nalepeným předmětem se průměr koule zvyšuje. Větší koule znamená větší předměty – třeba kytičky. Nebo popelnice. Delfíni. Paní s kočárkem. Auta. Stromy. Domy. Paneláky. Mrakodrapy. Tankery. Ostrovy. Mraky... (viz VIDEO #1, každé má velikost cca 2-3 MB) 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek • Král Miroslav 
zdroj:
tisková zpráva
Zdá se vám to šílené? To jsme se ještě nedostali k příběhu. Jeho ústřední postavou je naprosto psychedilická postavička krále vesmíru, který vám – malému princátku – zadává jednoduché, banální úkoly typu „vyrob mi hvězdu“ nebo „vyrob mi měsíc“. No a vy pak poslušně odjedete na Zem, vezmete svojí kuličku-lepičku a začnete sbírat haraburdí. Na malou hvězdičku stačí malá kulička, na velkou hvězdu větší koule a až se dopatláte k poslední „měsíční“ misi, budete muset vyrobit kouli apokalyptických rozměrů. Samozřejmě pokud to během krvavého časového limitu stihnete (viz VIDEO #4). Ale zpátky k našemu vesmírnému vládci, protože to je postavička, která se ve hrách jenom tak nevidí. Šílený japonský vývojář ho stylizoval do neskutečných podob oscilujících mezi důstojným z podhledu zabíraným majestátem a fluidním transcendentálnem, které připomíná překroucený sen pacienta psychiatrické léčebny. No schválně, už vám někdy zadával misi šedivý vousatý obličej zasazený do pohádkové duhy? V Japonsku je něco takového možná na denním pořádku, ale většina euroamerických hráčů něco podobného uvidí poprvé v životě. Nahrávací obrazovka s průpovídkami, co všechno posílá pan král na Zem, to už je poslední kapka do poháru herního šílenství... 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Levá strana, co je s váma? Honem zpátky na zem, tedy na Zem. Kulička nám stojí na zelené trávě a kousek od ní miniaturní zelená postavička princátka. A teď přijde další překvapení – pohyb koule se totiž neovládá jedním analogovým stickem DualShocku, ale oběma. Jestli si dovedete představit, jak se ovládá tank nebo sněžná rolba, pochopíte základní princip válení kuličky. Když dáte oba dva sticky dopředu, jedete dopředu, když dáte jeden dopředu vlevo a druhý dozadu vpravo, zatáčíte vlevo. 
zdroj:
tisková zpráva
Grifů jak zvládnout pohyb koule se v úvodním tutorialu naučíte hned několik, ale jak sami záhy zjistíte, něco jiného je válet čistou kuličku po perfektně rovné ploše a něco jiného je tlačit nepravidelný shluk lidí, kočárků a laviček skrz městskou ulici. Fyzika ovládání je neúprosná, takže se do kopce nedostanete bez pořádného rozjezdu a když náhodou nešikovně naberete něco dlouhého, zažijete perné chvilky, kdy se zaseknete na každé překážce. Naštěstí se koule postupně „uplácává“, takže předměty zaplouvají dovnitř a pohyb je mnohem pravidelnější.• Svět patří nám Prostředí, ve kterých se jednotlivé levely Katamari Damacy odehrávají, ze začátku trochu připomínají třeba Micro Machines. Končíte je totiž s relativně malou koulí (maximálně pár metrů), takže si dosyta užijete interiérů a prvních jednoduchých krajinek. Pořád ale platí jednoduché pravidlo – vždy budou kolem vás předměty, které můžete sbírat, které těsně nemůžete sbírat, pohybující se věci, které vás ohrožují a urážejí vám nasbírané haraburdí, a samozřejmě i kulisy, na které v žádném případě nemůžete pomýšlet. Jenže jakmile dosáhne koule určitého průměru, obraz trochu odzoomuje a hned se sbírání posune do trochu jiné dimenze. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
O tom, kam až šílená odzoomovací mánie může dospět, si uděláte obrázek v posledních levelech. Začínáte tradičně na několika málo centimetrech, ale jak se koule zvětšuje a zvětšuje, budete sbírat věci, o kterých jste si na začátku mysleli, že jsou tak nějak součást prostředí. Představte si třeba úvodní pětiminutovou lapálii ve městě, které o deset minut později naberete jedním průjezdem i s kusy země. Nebo třeba stadión, který nejdřív uvidíte z perspektivy hráče a nakonec ho vcucnete jako malinu (viz VIDEO #5). • Kulatý komiks Samotná grafika není z pohledu současných technologií nikterak oslňující – nečekejte žádný fotorealismus ani kdovíjaké rekordy v počtu polygonů. Všechny předměty i postavičky mají svérázný komiksový styl (nejlépe patrný z vytípaných screenshotů na PS2 všude okolo) a snad právě proto nikoho nepřekvapí ani neurazí, když se v poměrně reálném světě objeví věci jako parta Elvisů na slonovi, padesátimetrový superman, nebo podivné neforemné obludy, které jako by z PacMana vypadly. Bdělé technické oko si samozřejmě všimne, že občas to trochu zaskřípe s kolizemi a polygony projedou skrz sebe, ale ruku na srdce – se současnými technologiemi se skutečně bezchybné kolize, které by se zároveň netrhaly, udělat nedají. Komiksová grafika si přímo říká o komiksové zvuky. Ano, zvukové efekty v Katamari Damacy nemají daleko k animovanému filmu, ale o nějaké efekty se nikdo starat nebude. Alfou a omegou zvukového zpracování je naprosto dokonalá a chytlavá hudba. Úvodní melodii „naaaa, na na na na na na na naaaaa, ka-ta-ma-ri da-ma-ši“ si budete pobroukávat ještě hodně dlouho a často se přistihnete, že jenom tak válíte kuličku a posloucháte japonský soundtrack. Skvělé, skvělé, skvělé! 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Konec, zvonec, Japonec... Katamari Damacy je zkrátka jiná než všechny ostatní hry. Originální. Psychedilická. Návyková. Zábavná. Ale bohužel také krátká. Jasně, dá se hrát pořád dokola a pořád člověka baví, ale základní příběhovou linii dokončíte za jedno, dvě odpoledne a šmitec. Jistě, je tu multiplayer, kdy proti sobě hrají dva hráči a snaží se během časového limitu ukoulet co možná největší slepenec, jenže Katamari Damacy je hlavně o singleplayeru. Ale to je asi jediné, co se dá kreativnímu koncertu Takahashi-sana vytknout. 
zdroj:
tisková zpráva
Kdo Katamari Damacy nikdy nevyzkoušel, bude mít problém uvěřit, že něco tak šíleného dostalo tak vysoké hodnocení, ale jak praví oblíbený vtip – „modří už vědí“. Většina lidí si bohužel tuhle hru kvůli chybějící evropské distribucí nezahraje, ale až za pár měsíců uvidíte vycházet druhý díl, který se podle všeho bude jmenovat We Love Katamari (info), vzpomeňte si na tuhle recenzi a rozhodně mu dejte šanci. Zájemci o více ukázak z hraní Katamari Damacy naleznou na DVD příloze u aktuálního čísla (126) časopisu LEVEL kompletní videorecenzi. |
| Lukáš Codr | |
| autorovi je 25 let, přispívá do časopisů OPS2 a Level; natáčí herní část LevelTV a konzolové díly GamePage; studuje posledním ročníkem vysokou školu, specializuje se na vojenské hry, závody a netradiční žánry na všech platformách) |
