Normalizaci jsem sice jako potomek revolučního ročníku 89 nezažil, její pozůstatky se mi ale během dětství v raných devadesátkách stejně zaryly pod kůži. Ani rodným nemalebným Strakonicím se nevyhnuly takové výdobytky jako brutalistní obchodní dům Bílá labuť na břehu Otavy, opodál stojící a neméně do očí bijící hotel Bavor nebo všudypřítomné hnědé linoleum Domu kultury.
Speciální místo v mém srdci ale bude navždy držet budova Mysliveckého svazu, kde pracovala moje babička a po jejíchž potemnělých chodbách s tmavými koženými křesly a kovovými popelníky na stojanech jsem se vždycky proháněl do její kanceláře, kde se nacházela magická 486, původce mých prvních pořádných herních zážitků.
Domovské šedé panelové sídliště pak nabízelo jediný barevný element v podobě několika kovových prolézaček, které by v dnešní době už určitě ani náhodou nesplnily bezpečnostní normy, klasický kolotoč a nezbytné pískoviště, ve kterém se prý v době nespoutané svobody zaručeně občas objevily injekční stříkačky narkomanů. Lokální samoobsluha ještě měřila váhu kupovaných salámů kovovými závažími, u vchodu stál nepostradatelný mlýnek na kávu (pamětníci v tuto chvíli jistě pociťují ten silný smyslový vjem z čerstvě namleté Jihlavanky) a ve foyer stály dva arkádové automaty s Controu a Teenage Mutant Ninja Turtles. Zlaté časy.
Rezatá nádhera
Střílečka Hrot od tuzemského autora vystupujícího pod pseudonymem Spytihněv sahá ve své historické inspiraci přeci jen o něco dál a Husákovy děti mezi našimi čtenáři budou mít zážitek o něco silnější, přesto mě pobyt v jejích krvavě rezavých kulisách naplnil především velkou mírou nostalgie. A to je dobře, protože Hrot spadá do kvetoucího žánru boomer shooterů, které hráčům s prošedivělými skráněmi připomínají mládí nejen estetikou, ale hlavně hratelností.
Hrot je ve své zamýšlené ošklivosti nesmírně krásný a v jednoduché grafice postihuje tak akorát vysokou míru detailů, aby dokonale vykreslil atmosféru. Spytihněv nás v rámci tří epizod protáhne po důležitých místech české historie a literatury, Hrotu ale přeci jen nejvíce sluší industriální hnus stanic metra, spalovny v Malešicích nebo uranového dolu, patrně někde u Příbrami.
Výběr lokací je velmi pestrý, podíváte se i na české hrady, jako je Točník nebo Kašperk, navštívíte Babiččino údolí ve východočeských Ratibořicích (ze kterého mi běhá mráz po zádech ještě teď) a sekané olovo vašich zbraní okusí i zdi mauzolea na Vítkově. Hrot se odehrává po blíže nespecifikované katastrofě, příběhem ale nijak neplýtvá a na hráče nechává působit hlavně svou estetikou desaturovaných barev a všudypřítomného kouře a mlhy, která se točí kolem každé do tmy ponořené úrovně a podtrhuje bezvýchodnost a depresi socialistického bezčasí.
Hlavně nevážně
Smutné prostředí desaturovaných barev, kterým vévodí zmíněná rez doplněná o odstíny šedé a občasnou rudou, ostře kontrastuje s parodickým humorem, kterým Hrot přetéká. Hra je plná kulturních odkazů, které ocení tuzemští starší hráči (jako třeba Aleš, který má skutečné reálné vzpomínky na konzervu „krevní tučnice“ – ta ve hře funguje jako lékárnička). Nalézt tu můžete klasické obědníky, slipy a nátělníky, na vaše osedlání čeká motocykl Jawa a splín se snadno spláchne čůčem, které sekundárně poslouží jako Molotovův koktejl.
zdroj: Spytihněv
Hra svou interaktivitou dává vzpomenout na žánrové klasiky dávného build engine. Portréty komunistických papalášů lze políbit, stejně jako si můžete poskládat matrjošku nebo nacvakat socialistické heslo na psacím stroji. Nechybí ani množství skrytých míst a na konci každé úrovně vás hra bude trýznit výčtem toho, co vše jste nezvládli objevit a zabít.
V jádru je Hrot velmi nekomplikovanou 3D akcí, ve které využijete primárně hbité prsty a přesnou mušku. Akci přerušují jen občasné logické hádanky nebo spíš hledání cesty kupředu, kterou čas od času blokují zamčené dveře nebo jiná překážka. Naštěstí podobných stopek není příliš mnoho, a tak hra neztrácí tempo a hráč si může plně užívat to, co Hrot dělá nejlépe – tedy akci.
Učil se od nejlepších
Hratelností si Hrot nijak nezadá s takovými klasikami, jako je Quake, ostatně tahle legenda od id Software mi při hraní přicházela na mysl nejčastěji. Skládá ale poklonu i dalším peckám, jako je třeba Blood. Staromilství ze hry čiší na každém kroku, počínaje minimalistickým hlavním menu přes dělení na epizody až po přítomnost cheatů na nesmrtelnost či všechny zbraně. Spytihněv po celou dobu hraní prokazuje naprosto čistou kreativní vizi a nelze se zbavit dojmu, že se sám při tvorbě skvěle bavil.
Hra nabízí slušnou plejádu různých druhů nepřátel. Vojáky v ochranných oděvech a divoké policejní psy doplňují takové specialitky jako zatvrdlá žvýkačka Pedro nebo bílá paní. Speciální zmínku si zaslouží bossové, kteří zahrnují ty nejpekelnější bytosti z našich dějin.
Snad jediné, co trochu zamrzí, je nepříliš nápaditý zbraňový arzenál, který kromě pistole, dvou brokovnic, samopalu a tarasnice nabízí z těch exotičtějších kousků jen bleskomet a jakousi elektrickou variaci na slavné doomovské BFG. Osobně jsem si nejvíce oblíbil samopal s příjemným pocitem ze střelby, Hrot by si ale zasloužil ještě víc originálních nástrojů smrti.
Chválu si naopak zaslouží minimalistické a retro „zastřené“ zvuky a skvělý hudební doprovod, perfektně zapadající do celkové image hry. Tuzemští hráči opět ocení drobná pomrknutí, jako je třeba hlášení místního rozhlasu. Dohromady na vás čeká přes 20 levelů, kromě základní kampaně pak autor připravil i režim Bitka připomínající klasickou Hordu.
Jako celek Hrot nabízí hromadu zábavy především pro starší a pokročilé, v bujícím žánru se ale rozhodně neztratí, a pokud už jste se stihli přesytit současné grafiky a pokročilých efektů, rozhodně doporučuji těch pár korun na Steamu zanechat a podpořit tuzemskou herní scénu. Těším se, co Spytihněv vymyslí příště.
