V historii snad každého národa najdeme bitvu, při níž se opravdu lámal chleba. Bitvu, co přepsala definice, přemalovala krajinu a narýsovala budoucnost země na staletí dopředu. Marathón, Hastings, Orléans, Bílá hora, Saratoga, Waterloo, Stalingrad...

Japonsko samozřejmě není výjimkou a byť bychom v jeho turbulentní historii našli významných konfliktů celou řadu, přijde-li řeč na bitvu bitev, která přinesla nejspíš nejzásadnější zlom dějin, můžeme se bavit o dvou kandidátech: Bitvě v zátoce Hakata, kde se Japoncům podařilo zastavit druhou mongolskou invazi dost dlouho na to, aby lodě útočníků (opět) smetl tajfun a Mongolové si po brutálních ztrátách rozmysleli to zkoušet znovu.

Anebo se nabízí bitva u Sekigahary: Síly reprezentující mladého dědice klanu Tojotomi a proti nim stojící armáda pod velením ambiciózního Iejasua Tokugawy byly vstřícné k budoucím historikům a dvorně se pobily v parádně kulatém roce 1600. Vítězstvím Tokugawových vojsk pak skončilo bouřlivé období Sengoku. Začala slavná éra Edo a vláda šógunátu Tokugawa, která trvala dalších téměř 250 let.

Tradiční pomsta

Období mongolských invazí jsme si na ostrově Cušima mohli na vlastní kůži zažít v první hře, nová akční adventura Ghost of Yótei od studia Sucker Punch Productions skáče o tři a půl století kupředu a rozebírá právě konec Sengoku a začátek šógunátu Tokugawa. Přímo u Sekigahary si ve hře sice nezabojujete, ale hrdinka Acu, s níž celé dobrodružství prožijete, si odtamtud přináší celou řadu jizev.

Krvavou tečku za jejím obyčejným a pokojným životem doma na ostrově Ezo (dnešní Hokkaidó, což je ale jméno, které se začalo používat až v období reforem Meidži) totiž vyvedl nájezd zhrzeného samuraje a jeho posluhovačů. Acuin otec, mistr mečíř, odmítl podporovat samurajovy mocenské ambice a „zrada“ se neodpouští: Rodinu jí povraždili před očima a samotnou malou Acu nechali napospas smrti přibodnutou k hořícímu stromu.

Hrdinka vcelku očekávatelně nakonec o vlásek unikla, odcestovala na jih, kde se během dlouhých let ve válečném konfliktu zocelila v žáru bitev. A nyní se už jako dospělá mistryně meče vrací zpět na sever, aby prohnilému samuraji i jeho tisícihlavému gangu šíleně rozhodila sandál.

Klopýtající epos

Pokud se vás při nástinu derivativní, tisíckrát viděné zápletky o pomstě zmocnilo neblahé tušení, máte bohužel pravdu. Nebudu chodit kolem horké kaše: Příběh v Ghost of Yótei za moc nestojí. A to ani ne proto, že by snad bylo něco špatně na starém dobrém pobití všech, co vám ukřivdili. Byť pointa rozhodování mezi samurajskou ctí a účelem posvěcenými prostředky při obraně milované domoviny z předchozí hry měla přeci jen o trochu větší šmrnc.

A ani ne kvůli tomu, že se do světel jevištních reflektorů tentokrát staví žena. Však víme, že bojovnice v japonské historii opravdu existovaly. Sice velmi vzácně a od žen se spíš čekalo, že budou bránit domovy, ne že budou jezdit krajem a mordovat tábory banditů, ale čert to vem. Hra se beztak o žádnou realističnost nesnaží a upřednostňuje spíš úlitby popkultuře. Dáma v hlavní roli mě neuráží, ani co by se za nehet vešlo.

Ne, příběh je prostě jen napsaný hrozně divně. Samurajská vznešenost a jistá citlivá poetika vyprávění, kterou zvládal Ghost of Tsushima, zmizela beze stopy. Místo ní nastupuje melodramatický hurikán příšerně limonádového patosu a prvoplánových útoků na city. Rozdíl oproti tónu první hry bije do očí tak moc, až jsem se chystal teatrálně rozhazovat rukama a sarkasticky se ptát, jestli hru nepsal náhodou někdo jiný než předchozí štaci.

Jenže pak jsem se radši ujistil a... On hru opravdu psal někdo jiný než Tsushimu. A bohužel se ani omylem nejedná o změnu k lepšímu: Dialogy šustí papírem, postavy se často nechovají uvěřitelně, scénář je šablonovitý a bolestivě neohrabaný, zvraty bez problémů odhadnete dávno před tím, než k nim dojde, na kost dřeněný patos nechává zlou pachuť na jazyku, ale hlavně... Hlavně je pryč duše. Pokud Ghost of Tsushima působil jako pocta a milostný dopis bijákům slavného režiséra Akiry Kurosawy, pak Ghost of Yótei je, jak kdyby Kurosawu adaptoval Netflix.

zdroj: Sucker Punch Productions

Ezo

Po herní stránce se můžete chystat na starý známý koktejl bojů, průzkumu a šplhání. Pokud se vám klasická hratelnost akčních adventur s otevřeným světem ještě nestačila okoukat a máte náladu si střihnout v podstatě to samé, co dělal už Ghost of Tsushima, budete spokojení. Kdo se nicméně těšil na významné novinky, může si nechat zajít chuť.

Řada prvků se dokonce vyloženě opakuje: Opět budete jezdit krajem, sekat bambus, koupat se v horkých pramenech, běhat za liškami a šplhat ke svatyním. A stejně jako v předchozí štaci je svět velmi kompaktní, což na jednu stranu znamená, že přejezdy mezi zajímavými místy netrvají půl hodiny a při cestování se nestihnete nudit, ale na stranu druhou krajina působí opět... herně.

Tvůrci v materiálu k recenzi zmiňovali, že jejich vizí bylo nabídnout hráči pocit rónina toulajícího se válkou rozervaným severojaponským venkovem. A přesně za tím účelem se pokusili vypůjčit si styl, kterým žili desperáti v Red Dead Redemption 2: Hra vás nechá dělat celkem nezvyklé věci pěkně ručně – třeba pomocí minihry křesat a rozfoukávat oheň, když chcete tábořit, opékat rybu či vzpomenout na Jindru, když máváním ovladače vedete kladivo při kování meče.

Snaha se ale vesměs míjí účinkem a žádný pocit svobodného tuláka hra nakonec nabídnout nedokáže. Na to je totiž zdejší svět a prostředí po designové stránce až moc velký zábavní park. Jinak řečeno, na žádnou meditativní toulavou rovinu tu zkrátka a dobře není čas, tempo je vražedné a je potřeba hnát se od atrakce k atrakci.

To ale samozřejmě neznamená, že by se snad tvůrcům nepovedla i poutavá místa, která je radost prozkoumávat. A pochválit je rozhodně potřeba také nový způsob získávání informací o tom, kde co je. Žádné šplhání na věže, které by vám nasázelo ikonky do mapy, se nekoná. Místo toho vám třeba poražený nepřítel s mečem pod krkem prozradí, kde mají tábor jeho kumpáni. Strážný zmíní, že vypadáte docela unaveně, nehodila by se třeba koupel? Však tu máme horký pramen tam a tam. Kolemjdoucí selka se směje, že támhle zahlédla u cesty lišku a podobně.

Scénář hlavních i vedlejších misí sice často opakuje ten samý vzorec a pod vším pozlátkem se stále skrývá klasická hratelnost ve stylu „nákupní seznam“, ale jeho postupné odkrývání působí organičtěji a uvěřitelněji než dřív. A stejný kompliment si zaslouží i začátky nepovinných úkolů: K drtivé většině se tak nějak mimochodem připletete, žádné žhnoucí vykřičníky či jasné ukazatele „Podívej, honem, podívej, tady je quest!“ ve hře nejsou. Což je fajn.

Lezení a šplhání mi na druhou stranu silně lezlo na nervy. Stejně jako na Cušimě se totiž i ve stínu hory Jótei dá šplhat jen a pouze na k tomu určené výstupky a hrany. Což znamená, že lezecké pasáže jsou naprosto lineární, lze je zdolat jedním jediným způsobem, nedá se odbočit a, pokud si vyloženě nespletete ovládání, nedá se ani selhat. Výzva i pocit z úspěchu proto zcela chybí, jen útrpně odmačkáte předem danou sekvenci tlačítek. Celý předlouhý šplh je tak ve své podstatě vlastně jeden velký quick-time event.

Pokud se sága dočká pokračování: Prosím vás, buďto nás nechte lézt svobodně, kam si zamaneme, nebo šplhací pasáže alespoň výrazně omezte a zkraťte. Jsou totiž zábavné zhruba jak věšení prádla.

Ocelová bouře

Ghost of Yótei má řadu totožných slabin jako Tsushima. Díkybohu se ale také může pochlubit stejnými silnými stránkami: Džinovo tažení proti mongolským drancířům excelovalo, když došlo na souboje. A Yótei je na bitevním poli ještě o fous lepší. Občas sice trochu zazlobí kamera, která by v ideálním případě přeci jen trochu dynamičtěji sledovala nepřátelské cíle, jinak se ale můžete připravit na pořádnou válečnickou slast.

Krvavá řež sice opět staví na stejných konceptech jako předchozí hra, ale to zrovna v tomhle případě není na škodu. Acu nezvládá různé postoje s mečem jako Džin, místo nich používá rovnou různé zbraně, ale princip je stejný: Ve stylu kámen-nůžky-papír musíte volit správnou zbraň proti správnému protivníkovi.

K tomu je potřeba parírovat nepřátelské výpady, uskakovat těm, co vykrýt nejdou, a dát si pozor na novinku: Zlatě označené útoky, které hrdince po zásahu vyrazí zbraň z ruky. Správně provedená kontra ale místo toho odzbrojí protivníka, se kterým pak samozřejmě provedete rychlý proces, protože holýma rukama se před katanou brání přeci jen s jistými obtížemi.

Díky tomu, že neexistují skoro žádné animační zámky a uhýbat i blokovat můžete kdykoliv, mohli tvůrci vyšroubovat tempo boje až k nebesům. Bitky jsou obrovsky rychlé, dramatické, napínavé a audiovizuálně ohromující. Animace hladké jak med, gejzíry krve, brutální dorážečky, tanec smrti a karmínová kaligrafie se štětcem z oceli tamahagane v doprovodu fantastických zvukových efektů, které jsem neměl dost ani po patnáctém vyvražděném táboru. Je totiž animální, řízná, syrová a obrovsky zábavná.

zdroj: Sucker Punch Productions

Rovněž kvituji s povděkem, že autoři velmi dobře trefili nastavení obtížnosti při boji s běžnými nepřáteli. Pravda, v druhé polovině hry jsou normální bitky o něco snazší: Po všem tom posekaném bambusu má stokrát vykoupaná Acu přeci jen daleko víc životů i možností se uzdravit a boj proto odpustí víc hráčských chyb. „Snazší“ si nicméně nepleťte se „snadná“ – ozbrojené rozepře po celou dobu představují příjemnou výzvu a nikdy nesklouznou jen do bezmyšlenkovitého masakrování bezmocných knechtů.

Alespoň tedy na vysokou obtížnost, kterou jsem si vybral pro své dobrodružství. Odvážnějším se nabízí ještě náročnější „smrtící“ obtížnost, která nechá Acu padnout po jakémkoliv jediném zásahu. Kdo si chce u hry spíš odpočinout, pak samozřejmě naopak sáhne po některé z lehčích možností.

Nebudu lhát, během duelů s bossy mi také párkrát blesklo hlavou, že snad přepnu na něco lehčího. Bitky s významnými nepřáteli totiž už dokážou být opravdu pekelně tuhé a bohužel se nejedná o úplnou designovou čistotu. Tvůrci totiž sáhli k oblíbené, ale dnes už poněkud překonané berličce při šponování obtížnosti: Bossové mívají nesmyslně přepálené množství životů.

Nebylo to přitom ani trochu potřeba. Nesmírně agresivní duelanti vás zasypávají divokým deštěm ran a upřímně, vůbec je vykrývat už bylo zejména u závěrečných bossů pomalu na hranici možností mé reakční doby. Že je ještě k tomu musíte seknout stokrát (zatímco oni vás zabijí na dvě rány), je jednak designový přešlap a jednak to vzhledem k tomu, že protivníci na sobě kolikrát mívají jen třeba látkové kimono, působí prostě divně.

Ústupek hratelnosti, jasně, ale Ghost of Yótei není fantasy hra. Při vraždění nějakého krutodémonského hrůzoděsu z jiných dimenzí člověk tak nějak nemá problém akceptovat, že je do zrůdy potřeba chvíli bušit, ale pardon, samuraj v plátěné košili by moc ran mečem vydržet prostě neměl.

V doprovodném komentáři k recenzní kopii tvůrci nicméně slibovali, že nejtěžší obtížnosti budou před vydáním ještě trochu vyvažovat, takže je možné, že výše uvedená výtka už zanedlouho platit nebude. Jenže na to se samozřejmě nemohu spoléhat.

Válečnice, lučištnice, vražedkyně

Kdo místo meče a válečného ryku raději upřednostní elegantní vražednou tichost a řešení problémů z bezpečné vzdálenosti, také si přijde na své. Hra nabízí kompetentní plížení, které staví především na rychlosti a pozičním hraní, i povedenou lukostřelbu. A vzhledem k tomu, že jsme se posunuli o nějakých 320 let dopředu, ano, ke slovu přijdou i střelné zbraně a granáty.

Muškety jsou nicméně na použití zhruba stejně příjemné jak píšťaly v Kingdom Come: Deliverance 2 – zásah puškou sice dokáže výrazně zkazit večer a moc samurajů ho jen tak nerozchodí, zbroj-nezbroj. Jenže přebití trvá asi tak osm dob ledových. Ale něco za něco, samozřejmě.

zdroj: Sucker Punch Productions

Velmi mě ovšem těší, že ať už se vydáte jakoukoliv cestou, záležet bude především na vašich rukách. Pořád je před vámi především akční adventura a podpůrné RPG prvky vám samy o sobě žádnou bitku nevyhrají. Ano, všechny zbraně je možné několikrát vylepšit a na výběr budete mít dobrý tucet zbrojí a desítky amuletů, přičemž se každý kus hodí pro něco jiného: Jeden nabídne drobné bonusy třeba k plížení, jiný k lukostřelbě, další usnadní blokování nepřátel a podobně. Výbava ale nikdy neodehraje nic za vás, jen mírně pomůže ve zvoleném herním stylu. Což je ideální rovnováha.

Na své si pak přijdou především módní estéti a feudální návrhářky: Pokrývek hlavy, barevných stylů pro zbraně i zbroje či ozdobných masek hra nabízí opravdu úctyhodné množství. Svou Acu tak můžete vyfintit, jak jen hrdlo ráčí.

Jak obrázek

Snad to ani není potřeba obšírně rozepisovat, protože skutečnost už musí být jasná z okolo poházených snímků obrazovky: Na Ghost of Yótei je radost pohledět. Grafika sice po technické stránce beton úplně netrhá, ale scénografie je naprosto špičková, nasvícení dechberoucí a výtvarníci evidentně dostali volné ruce, protože tady se nikdo žádných divoce rozmáchlých tahů a odvážné barevné palety nebál, ani co by se za nehet vešlo.

Pravda, občas je barevná divočina už trošku na hraně a krajina místo Hokkaida vypadá spíš jak Hyrule na lysohlávkách, ale to vůbec nemění nic na skutečnosti, že s naprostou elegancí kouzlí jeden nesmírně uhrančivý výhled vedle druhého. A některá zákoutí jsou nádherná tak, že mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že pak člověk zcela reálně uvažuje, že se je pokusí znovu vytvořit i ve skutečnosti ve vlastní zahradě.

Rovněž je potřeba pochválit zvukový design i hudbu: Vývojáři v obojím excelovali už v Tsushimě a na svém umu neztratili vůbec nic. Opět využívají tematické zvuky k budování podmanivého prostoru a vy díky tomu bezpečně uslyšíte, zda jste třeba dobře trefili strážného, zda se chystá bitka, zda vás někdo zpozoroval či jestli jste právě dosáhli kýženého vítězství. Hudba je pak nevtíravá a často zcela ustupuje jen vkusnému ambientu, ale když už se rozezní, prakticky vždy skvěle sedí k situaci a příjemně posiluje atmosféru.

Zmíněné obrázky mimochodem nemusí zůstat i v podnadpise, protože Acu nemá ruce jen pro meč: Skvěle ovládá i štětec a struny šamisenu. Jakmile najdete příhodné místo, můžete se s hrdinkou na chvíli posadit a zvěčnit scénu ve stylovém obrazu sumi-e. Ano, konceptuálně se opět jedná o prakticky totožný prvek, jako když Džin psal na Cušimě básně haiku, ale i tak jde o příjemné ozvláštnění jinak dost hektického tempa.

zdroj: Sucker Punch Productions

Což se mimochodem dá prohlásit i o minihře s cvrnkáním mincí, kterou si Acu může zkrátit chvíli ve městech. Jasně, maličkost, která na celkovou hratelnost nemá praktický žádný dopad, ale stejně jsem velmi rád, že ve hře je. Právě detaily tohoto typu totiž skvěle dotváří atmosféru a pomáhají uvěřit, že člověk jen nesedí před televizí a nesvírá ovladač, ale že právě vítá začátek sedmnáctého století s šálkem horkého sake v útulném japonském hostinci, zatímco venku jen tiše chumelí.

Tři veteráni

A když už jsme u ozvlášťnování: Hra opět nabízí černobílý režim ve stylu Kurosawy, který tentokrát doplňují dva nové: Jeden ve stylu svébytného režiséra Takaši Miikeho, druhý pak oslavuje práci, kterou odvedl Šiničiró Watanabe při tvorbě legendárních kousků jako Samurai Champloo a Cowboy Bebop.

Na oba nové režimy, o kterých jsme věděli už předem z promo materiálů, jsem se těšil... A oba mě nakonec zklamaly. Kdo si oblíbil Miikeho kultovní kousky jako Konkurs, Ichi the Killer či třeba Visitor Q, moc dobře ví, že se režisér opravdu nebojí přepálené brutality. A hra se to snaží napodobit šílenými gejzíry krve, které by samy o sobě upřímně nevypadaly až tak zle...

Jenže ten samý efekt tvůrci aplikují i na bláto, což pak působí už jen komicky: Když se totiž v Miikeho režimu rozběhnete po louce, odletují vám za patami tak zhůvěřilé erupce bahna, že by to bylo přes čáru i v simulátoru motokrosu.

A Watanabeho režim? Nefunguje. Respektive ne že by snad byl nějakým způsobem rozbitý, ale člověk si velmi rychle uvědomí, že lo-fi hip hopový soundtrack okouzlil v Samurai Champloo tak skvěle proto, že byl součástí promyšleného audiovizuálního celku a specifického tvůrčího stylu. V Ghost of Yótei je ale na sílu roubovaný hip hop dost strašlivá pěst na ucho.

Technicky v pořádku

Hra na konzoli nabízí tři grafické režimy: Výkon, krása a krása s ray-tracingem. Druhý a třetí se (alespoň na klasické PlayStation 5) absolutně nedají hrát, takže volba je jasná. Ve výkonnostním režimu si ale naopak není nač stěžovat: Hra stále vypadá velmi dobře a za celou dobu jsem si nevšiml snad jediného propadu snímkové frekvence.

Podobně bezvadný je ostatně technický stav jako celek: Dohrát Ghost of Yótei s většinou nepovinného obsahu zabralo šedesát hodin a za celou dobu jsem prakticky nenarazil na žádný výraznější bug nebo technický nedostatek. Občas dokáže trochu zazlobit AI nepřátel, zejména při plížení, žádná dramatická tragédie se však nekoná. Hra jednou spadla, což nemám problém odpustit, vzhledem k tomu, že už se to neopakovalo.

Vlastně jediná opravdová výtka, kterou je k technickým záležitostem nutno vznést, musí zamířit na mimiku. V předrenderovaných cutscénách se ještě dá snést, ale jakmile dojde na rozhovor či citový projev přímo v enginu, hra praští do očí strašidelně gumovými obličeji, které vypadají, jako by na scénu zabloudily z nějakého dva generace starého projektu. Jedná se zároveň o poslední hřebík do rakve příběhu: Slzopudné scény se v podání aktérů s výrazem celebrit, které to velmi výrazně přehnaly s botoxem, mění spíš v nezamýšlenou tragikomedii.

Druhé zabrblání se týká designu úrovní. A jedná se o naprostou prkotinu, ale stejně... Tvůrci úrovní, když vyrábíte místo, o kterém sami tvrdíte, že tam celé generace nikdo nebyl – třeba opuštěný důl, tajný tunel či vrchol hory – zkuste tam nedávat zapálené svíčky a hořící pochodně.

Však jsem říkal, maličkost. Ale nešlo si nevšimnout.

Dobrá hra, ale...

U některých příběhových filmečků a při příliš dlouhém drásání se na skalní stěny jsem sice občas otáčel oči v sloup, jinak jsem si ale čas strávený s Ghost of Yotei kolem a kolem užil. Jako celek bych proto neměl problém hru doporučit milovníkům akčních adventur a zejména těm lidem, které bavil Ghost of Tsushima. Yotei je totiž, jak už jsme si řekli, prakticky stejná hra.

zdroj: Sucker Punch Productions

Ale na druhou stranu... Stačí vám napodruhé to samé, když už se tak nějak vytrácí onen pocit ohromení a novosti, který provázel Džinovu první štaci? Zákon klesajících výnosů, však to znáte... A čisté sake do kalíšku: Inovací je tu opravdu velmi málo. Aktivity i scénáře misí se navíc umí docela nepříjemně opakovat, příběh je, je mi líto, čistá mizérie a zpracování světa také žádnou revoluci žánru způsobit nehrozí.

Hru drží v bezpečném nadprůměru její fenomenální souboje, fajn tempo a skvělý audiovizuál. Když si ale vzpomenu, jak mě dokázal strhnout Ghost of Tsushima, musím přijít se závěrem, že mě Ghost of Yótei naopak mírně zklamal. Je to pořád velmi dobrá hra, jasně, ale měla přeci jen na trochu víc.